Recenze: Tři kytary a leopardí vzor. Rock for People přivezl ostrovní hvězdu

Miles Kane se na každou desku připravuje jako na zápas. „Když se blíží natáčení, přestanu pít a chodit ven, každý den zpívám, upravuju poslední věci v textech, ladím riffy. Je to trochu jako bojový kemp, šestitýdenní intenzivní trénink před zápasy,“ říká.

Britský zpěvák a kytarista svou zatím poslední desku Sunlight in the Shadows vydal vloni na podzim. A od té doby formu neztratil, o čemž v sobotu přesvědčil zaplněnou pražskou MeetFactory.

Nakrátko ostříhaný, v černých brýlích a kožené bundě, s bílou košilí a zlatými řetězy na krku v devět večer přišel, udeřil do strun elektrické kytary a za doprovodu čtveřice spoluhráčů začal hrát jednu rychlou rockovou skladbu za druhou. Zprvu nedělal ani pauzy na potlesk, čímž publikum udržoval ve varu. Nakonec mu předal i trochu ze své zápasnické lásky, když zazpíval funky taneční skladbu Coup de Grace nazvanou podle chvatu wrestlera Finna Bálora.

Miles Kane, jenž za několik dnů oslaví čtyřicátiny, patří už dvě dekády k osobnostem ostrovní nezávislé scény. Jeho první sestavy jako The Rascals neměly dlouhého trvání, a tak ho většina posluchačů objevila až díky spolupráci s Alexem Turnerem, frontmanem uznávaných Arctic Monkeys. S ním Kane založil kapelu The Last Shadow Puppets. Hned jejich debutové album z roku 2008 s hity jako Standing Next to Me ovládlo hitparádu a získalo nominace na cenu Brit Award i alternativní Mercury Prize.

Jenže tato formace nyní už desátým rokem hibernuje a z jejího repertoáru Kane tuto sobotu, stejně jako předloni při prvním pražském vystoupení, nezahrál jediný song. Celý večer věnoval výhradně skladbám ze své sólové dráhy, kterou odstartoval singlem Inhaler z roku 2010.

Od té doby Angličan dosáhl přiměřených úspěchů. Spolupracoval se zpěvačkou Lanou del Rey, Liamem Gallagherem z Oasis či Mattem Bellamym z Muse. Jeho písně zněly v počítačových hrách ze sérií FIFA nebo Forza Horizon, ty nejúspěšnější jako Come Closer, Don't Forget Who You Are nebo Rearrange mají na streamovacích platformách desítky milionů přehrání. Všechny tři patřily k vrcholům sobotního koncertu.

Na něm Kane opět ukázal, jak atraktivně míchá pop, rock, soul, punk-rock, glam a všechno od The Beatles přes britpop 90. let minulého století až po třeba inspiraci americkými The Strokes. Leccos, jmenovitě žánr surf rock nebo sound hudebního vydavatelství Motown, jedináček z rozvedené rodiny objevil v dětství díky matce.

„Já, máma a teta. U nás doma jsme poslouchali všechno. T. Rex, David Bowie, Prince, Motown, Burt Bacharach, Roy Orbison, Scott Walker, na tomhle jsem vyrůstal, nikdy mě to nepřestalo bavit a celou svou tvorbou tomu vzdávám hold,“ vzpomínal v interview muž, který na kytaru hraje od třinácti. Nic jiného nezkoušel. Přestože ho přijali na vysokou školu v oboru grafický design, místo studia se rozhodl naplno věnovat hudbě.

Sám říká, že každá jeho deska shrnuje vše, co se v životě hudebně naučil. „Je to vždycky nejlepší verze toho, co umím a co jsem ze sebe schopný vymáčknout,“ dodal v podcastu.

Nejnovější album Sunlight in the Shadows, ze kterého v MeetFactory hraje hned osm skladeb, natočil v americkém Nashvillu s producentem Danem Auerbachem z dua The Black Keys. Do směsi Kaneových hudebních vlivů vnáší psychedelický rock'n'roll ze 70. let, místy s náznaky rockabilly či blues-rocku. I když třeba hned druhá píseň večera Electric Flower je opět ovlivněná glam rockem. „Strašně jsme se s Danem snažili napsat píseň v duchu T. Rex,“ řekl s poukazem na někdejší britské rockery vedené Marcem Bolanem.

Retro náladu nového alba Miles Kane v Praze úspěšně navozuje především nakřáplým tónem své elektrické kytary Gibson ze 60. let minulého století a pomocí efektů jako echo, delay, reverb nebo takzvaného fuzz pedálu, který používá ve skladbě Love is Cruel.

Kane není žádný virtuos. Jediné kytarové sólo večera za výrazného použití tremolo systému s kobylkou typu Bigsby hraje v songu Cry on My Guitar, na jehož konci extaticky zvedá nástroj nad hlavu. Jinak pracuje především s kresbou zvuku a obstarává jednoduché riffy či vyhrávky.

Jen na baladu My Love nasazuje akustickou kytaru. Nástroj má extravagantně leopardí vzor, stejně jako bicí souprava, aparatura či potisk na podlaze pódia. „Jsem velký fanda Kat Slater,“ vysvětlil to asi žertovným poukazem na postavu z britské soap opery Eastenders, která nosila leopardí vzory.

Kane si dává záležet na tom, jak vypadá. Na pódiu se chová jako rocková hvězda, občas kopne do vzduchu, tu a tam hraje na kytaru v záklonu.

V jeho odměřeném pěveckém projevu je kus arogance Liama Gallaghera z Oasis. Kane ovšem nedisponuje příliš širokým rejstříkem emocí, natož pěveckým rozsahem, který by mu pomohl skladby odstínit. Možná i proto si v MeetFactory opakovaně pomáhá zpěvem do druhého mikrofonu se zapnutou ozvěnou - například ve skladbě Troubled Son, ve které se zřejmě přítelkyni omlouvá za svá selhání.

Text plný očekávatelných rýmů není výjimka. Miles Kane obecně nezpívá o ničem převratném. Je to obyčejný chlápek, co má rád muziku, fotbal, modelky, v rozhovorech mnoho neřekne a hlubší myšlenky od něj nikdo nečeká. Není třeba – v MeetFactory je nejdůležitější, kolik do vystoupení dává energie.

K předešlému albu One Man Band uspořádal koncertní šňůru jen v duu s bubenicí Jennifer Walinetski, jak je na podzim 2024 zažilo také pražské Rock Café. Letos přibrali ještě kytaristy Jakea Fletchera s Benem Rosem a dlouholetého basistu Nathana Sudderse. Souzvuk tří kytar Kaneově hudbě sluší – i když v akusticky omezené MeetFactory pro posluchače není snadné nástroje odlišit.

Miles Kane na začátku nasadí vysokou laťku, jeden ze svých největších hitů Rearrange vystřelí hned zkraje, a tak jsou diváci příjemně naladění. Když ve druhé půlce koncertu frontman přece jenom začne dělat krátké pauzy mezi písněmi, několik Angličanů v publiku skanduje jeho jméno jako na fotbale.

Je to po všech stránkách pěkný večer, ale plné fotbalové stadiony asi Kanea jen tak nevyvolávat nezačnou. Na to je jeho hudba stále trochu odvozená a jednotvárná. Pražský koncert má navíc jen festivalovou délku. Po sedmdesáti minutách frontman bez představení spoluhráčů mizí a plnému sálu pouští z reproduktorů My Way od Franka Sinatry. Nic proti, ale když má Miles Kane tak rád ty zápasníky, mohl se s tím porvat a ještě chvilku na pódiu zůstat.