Přál bych si, aby to všechno byla jen fikce, říká Donutil o novém seriálu

Třídílný politický thriller Moloch, který je od konce května k vidění na streamovací službě Canal+, působí na české poměry nezvykle aktuálně. Miroslav Donutil v něm ztvárnil prezidenta Viktora Tomana, jehož se během předvolební debaty s protikandidátem pokusí otrávit. Do vyšetřování se pouští jak policie, tak investigativní novinář s hackerkou a stopy vedou k Rusku.

„Náš štáb jel dokonce některé scény natáčet na Ukrajinu. Myslel jsem si, že se už žádný politik nezblázní a nezaútočí na své sousedy,“ připouští herec. V rozhovoru mluví také o dvojroli v inscenaci Bílé nemoci od Karla Čapka v Městských divadlech pražských. „Na českých jevištích teď není hra, která by byla současnější. Najdete tam covid, válku, Putina i českou povahu,“ láká.

V minisérii Moloch hrajete českého prezidenta. Potěšilo vás, že ve vás filmaři viděli státnickou figuru?

Slovo filmaři je v našem případě trochu zavádějící. Před mnoha lety jsem poznal neznámého mladíčka, který mi nabízel hlavní roli v Doktoru Martinovi. Byl to producent Vratislav Šlajer ze společnosti Bionaut. Nejdřív jsem mu řekl, že na seriály moc nejsem. Pak mi ale ukázal scénář a já pochopil, že to natáčet chci. Od té doby spolu pracujeme, stali se z nás přátelé. Tvůrce z Bionautu už beru jako svou filmovou rodinu. Práce, kterou mi nabízejí, vždycky stojí za to.

Když za mnou tedy tentokrát přišli, abych hrál prezidenta, ani chvíli jsem o tom projektu nepochyboval. Hned jak jsem si přečetl scénář, bylo mi jasné, že jde o výjimečný počin a věřil jsem, že pokud se líbí mně, bude se líbit i divákům.

Viktor Toman je dost rozporuplný prezident. Čelí kritice kvůli svým problematickým vazbám na Rusko a během živě vysílaného předvolebního duelu je na něj spáchán atentát. Bavilo vás zkoumat, jak takový politický dravec přemýšlí, jaké motivy ho mohou pohánět?

Samozřejmě, že jsem se tím zaobíral. Vím, že každá postava musí mít nějaký základ. A tady ten základ tvořily moje herecké zkušenosti a zkušenosti s politiky, s nimiž jsem přišel do styku. Potkal jsem se se všemi českými polistopadovými prezidenty.

Je přitom zajímavé, jak si Moloch každý vykládá jinak. Novinářka Světlana Witowská mi například říkala, že se ve scénách s předvolebním duelem hned poznala a že v mé postavě viděla prezidenta Zemana. Moderátorka Lucie Výborná dnes zase během rozhovoru v Českém rozhlase zmiňovala, že jsem jí v té scéně připomínal Václava Klause.

Dávalo by smysl, kdybyste jako herec jejich dikci a řeč těla nasál, zvlášť když jste se s nimi osobně potkal.

Já jsem se ale opravdu nepokoušel kohokoli napodobovat ani karikovat, natož abych využíval našich setkání. Snažil jsem se hrát postavu prezidenta, která je smyšlená a která jen místy narazí do současných reálií. Ať si v Molochu každý najde, co chce. Jak říkal Vráťa Šlajer, pokud se tam někdo uvidí, je to jeho problém.

Zakázali jsme si na kohokoli ukazovat prstem. Na kterého českého prezidenta byl navíc spáchán atentát? Akorát na Klause stříleli špuntovkou, ale jinak se zaplaťpánbůh nikoho z nich nikdo zabít nepokoušel. U našich sousedů i o kus dál, v Americe, nicméně v nedávné době atentáty spáchány byly. Ačkoli náš scénář vznikal ještě předtím, skutečnost ho bohužel dohnala.

Minisérie Moloch je zřetelně inspirována současným politickým děním. Ať už jde o podíl ruských tajných služeb na výbuchu muničního skladu ve Vrběticích, ruské zásahy do prezidentských voleb ve střední Evropě, nebo podezřelou minulost lidí, kteří se v Česku po sametové revoluci dostali do vysoké politiky. Bylo vám sympatické, že se tvůrci nevyhýbají třaskavým tématům?

Já bych si přál, aby to všechno byla jen fikce. Je ale záslužné, že si ta témata zvolili.

To chápu. Seriály, které kriticky reflektují aktuální politickou situaci, v Česku nicméně zas tak často nevznikají.

To je pravda. Na rozdíl od Spojených států nebo Francie u nás není zvykem točit o palčivých tématech ze současnosti. Kdykoli se o to někdo pokusí, okamžitě to vzbudí pozornost. A když se to navíc potká s kvalitním scénářem, zajímavou formou a dobrými vizuálními efekty, věřím, že to diváky může zaujmout. Už když jsem četl scénář, připadal mi Moloch nesmírně napínavý. Obracel jsem stránku za stránkou, jen abych se konečně dozvěděl, jak to celé dopadne. Scenáristovi Štefanu Titkovi se podařilo napsat příběh se skvělým vývojem postav a je pravděpodobné, že v něm ještě budeme pokračovat.

Ve světle ruské invaze na Ukrajině působí minisérie ještě odvážněji a naléhavěji. Příběh má koneckonců také ukrajinskou linku a postavy. Nakolik se vás přes tři roky trvající válka dotýká, zvlášť když jste zažil sovětskou okupaci v srpnu 1968 a desetiletí totality?

Dotýká se mě pochopitelně velmi. Myslel jsem si, že už nic takového nenastane, že se už žádný politik nezblázní a nezaútočí na své sousedy. Náš štáb jel dokonce některé scény natáčet přímo na Ukrajinu. Mě se to netýkalo, protože prezidentská linka se odehrává pouze v Česku. Ostatní ale byli na místech nedaleko bojišť, což považuji za velmi odvážný krok. Na vlastní oči viděli, jak válka Ukrajinu ničí. Současný vývoj bohužel není dobrý a ani v krátkodobém horizontu to příliš růžově nevypadá.

Vraťme se od politiky k vaší práci. Pochvaloval jste si dlouhodobou spolupráci s producentem Vratislavem Šlajerem ze společnosti Bionaut. Čím si vás jeho tým tak získal?

Společnost Bionaut se, jak říkal Cimrman, hemží mladými lidmi. Ať už je to Vráťa Šlajer, režisér Lukáš Hanulák, scenárista Štefan Titka, nebo kameramanka Veronika Donutková. Pracovat s nimi je nesmírně povznášející a zároveň motivující, protože se musíte mladým vyrovnat. To dá člověku ve čtyřiasedmdesáti letech někdy zabrat.

Často slýchám nářky, že už dneska nemáme tolik výborných herců a režisérů jako dřív, že silná generace postupně mizí. Já si to nemyslím. Jen se podívejte, kolik se teď objevuje talentovaných režisérů. Stačí, když si vybavím třeba náš loňský seriál Záhadné případy, který vedle Lukáše Hanuláka režírovali Andy Fehu a Honza Haluza – oba velice šikovní. Stejně tak dnes můžeme vidět spoustu mladých nadaných herců. Není pravda, že s odchodem jedné generace všechno končí. To jsou jen takové nostalgické povzdechy.

Zmiňoval jste loňský seriál Záhadné případy, který jste natočili pro televizi Nova. V něm jste pro změnu ztvárnil léčitele Jaroslava Sezemského, jenž pomáhá při řešení nevysvětlitelných událostí. Věříte na paranormální jevy, které se vymykají našemu rozumu?

Věřím, že jsou věci mezi nebem a zemí. Každý z nás se myslím v životě setkal s něčím, co si nedovede vysvětlit. Možná se to stalo i vám. S lidmi z Bionautu se občas sejdeme u pivka a bavíme se o námětech, které nás napadají. Právě takhle se asi před pěti lety v jedné hospůdce rozvinula debata, že bychom se měli začít zabývat paranormálními jevy. Začali jsme si vyprávět o svých zkušenostech se zvláštními, neuchopitelnými událostmi. Sesbírali jsme jich celou řadu a najednou byl na stole scénář Záhadných případů. Každý týden seriál sledovalo jeden a půl milionu diváků, takže jsme se zjevně trefili do tématu, které lidi zajímá. Patrně ho tak trochu zná každý.

Měl jste příležitost nějakého psychotronika či senzibila poznat?

Ano, všechno jsme konzultovali s odborným poradcem, který se paranormálními jevy zabývá. Učil mého syna Martina pracovat s přístroji na měření různých energií. Říkal: „Varuju vás. Jakmile vám ta rafička vyletí nahoru, běžte pryč. Jinak to nemusí být vůbec příjemné. Přítomnost entity je v tu chvíli zcela nepochybná. Určitě se vám udělá najednou zima.“ A pak se nám to skutečně stalo, na několika místech jsme zničehonic pocítili neuvěřitelný chlad, přestože venku bylo vedro. Člověk si to může vykládat tak, že podlehl situaci a něco si vsugeroval. Pravdou nicméně bylo, že se to dělo, a já to nehodlám rozporovat.

V Záhadných případech jste si zahrál po boku syna Martina a snachy Sáry.

Ano, když mi oznámili, že v seriálu budou hrát i Martin a Sára, bylo to pro mě milé překvapení. Jinak se vídáme docela málo. Mladí jsou šikovní, oba hrají skvěle a Sára je ještě navíc krásná.

Nepere se pak herci práce s osobním životem? V rodině přece jenom zastává jistou roli a před kamerou má zase na starost jinou.

V Záhadných případech jsme ty role měli úplně prohozené. Sára hrála moji dceru a Martin jejího nápadníka. Jenom jednou jsme se s Martinem před kamerou potkali jako otec a syn. Bylo to v cyklu 3 plus 1, a povídka se dokonce jmenovala Otcové a synové. Na casting tehdy dorazilo asi dvacet kluků a režisér František Filip, který nikdy nenatočil nic špatně, si z nich vybral právě našeho Martina. Lidé ze štábu mu říkali: „Víš, kdo to je? Vždyť to je Mirkův syn.“ A on jim odpověděl: „No a co? Je nejlepší.“ To mi jen dosvědčilo, že má Martin skutečně talent. Později to potvrdil třeba i v Huse na provázku a teď v Městských divadlech pražských. Dávno už nepotřebuje nikomu nic dokazovat. V Záhadných případech jsme se tedy potkali jako kolegové, ne jako rodina.

Nemáte přesto sklony Martina a Sáru z pozice zkušenějšího herce mentorovat?

Ne, když jsme při natáčení měli pauzu, vyprávěli jsme si o tom, co jsme zažili a co nás čeká. Pak jsme se vrátili před kameru a už jsme zase nebyli rodina, ale tři herci. V rodinném kruhu si samozřejmě říkáme poznámky o tom, co se komu více či méně povedlo, a dovedeme být vůči sobě velmi kritičtí. Což považuji za plus, byť to někdy není úplně příjemné. Že bychom se ale snažili jeden druhému radit, jak máme co hrát, kde přidat a kde ubrat? To si tedy neděláme. Jen když si o to někdo vysloveně řekne.

Kritické poznámky na adresu svých výkonů nicméně od syna občas dostáváte…

No jasně. Martin nebo má žena mi třeba v minulosti vytknuli, že jsem v televizi vyprávěl příběh, který se ve skutečnosti odehrál trochu jinak. A já jim říkal: „No jo, takhle to nebylo. Při vyprávění historek ale vždycky musíš najít pointu, která příběhu nasadí korunu, třebaže pravdě úplně neodpovídá.“ Jindy za mnou Martin naopak přijde a ptá se: „Tak co? Dobrý?“ A mně už často stačí jen mrknout, aniž bych cokoli říkal. Nemám naštěstí mnoho příležitostí říkat mu, že něco nebylo dobré.

Nedávno jsem vašeho syna Martina viděl v inscenaci Kafkovy Proměny v Městských divadlech pražských. Hraje tam Řehoře Samsu a celé představení je ztvárněno jako videohra. Byl jste se na něj podívat?

Ano a musím říct, že mě inscenace neuvěřitelně strhla. K počítačovým hrám přitom takřka žádný vztah nemám. Na rozdíl od Martina, který je miluje.

Vás jsem naposledy na jevišti viděl v Bílé nemoci, také v Městských divadlech pražských. Máte tam dvojroli – hrajete jak nekompromisního pacifistu doktora Galéna, tak maršála, který si nedovede představit svět bez válek. Není to trochu schizofrenní?

Není. Maršál a doktor Galén totiž v podstatě mají dost společného. Právě proto mě taky režisér Michal Dočekal do dvojrole obsadil. V inscenaci jsme použili všechny soudobé kritiky, které Čapkovi vyčítají, že pacifistu bezmezně obhajuje, zatímco maršála se snaží dehonestovat. A to jí myslím také hodně prospělo. Hrát dvě postavy je samozřejmě těžký úkol, protože se musíte během vteřiny proměnit z jedné figury do druhé a ještě vás při tom převlékají. Zároveň je to ale krásné a velice mě těší, že na představení chodí tolik mladých lidí. Mám pocit, že teď na českých jevištích není hra, která by byla současnější. Najdete tam covid, válku, Putina i českou povahu.

Samotného mě překvapilo, jak byly dobové kritiky vůči Čapkovi nemilosrdné. Mnohé z nich neměly daleko k nenávistným komentářům, které se dnes objevují v internetových diskuzích. Před rozhovorem jste ostatně zmiňoval, že s nimi také máte vlastní zkušenost.

Já ty diskuze nečtu, ale občas mi je přece jenom někdo ukáže. Když jsem viděl, co je někdo schopný na sítích vyplodit, jímala mě z toho hrůza. A těch lidí, kteří nenávistné komentáře píšou, je mi popravdě líto. Vždycky si říkám, co asi mají za život, že musí za každou cenu osočit úplně všechno a každého. Jakmile někdo trochu vystrčí růžky, něco předvede, něco dokáže, tak dostane těžkou sodu. A je jedno, jestli to je herec, sportovec, malíř nebo zpěvák. Je to ubohost. Zároveň ti lidé ale zřejmě musí být nešťastní, a tak se potřebují zviditelnit aspoň tím, že kopou do druhých.

Abychom ale nekončili pochmurně, ty krásné odborné recenze na Moloch jsou naopak povznášející. Vždycky mi udělá radost, když někdo ocení tu namáhavou práci všech, kteří se na natáčení podílejí.