Recenze: Tragédie v Nitře. Film Terezy Nvotové se ptá, kdo za ni může

Michal Rehák je zaměstnaný, ale pozorný manžel i tatínek. Protagonistu filmu Otec sleduje kamera od počátku v pohybu. Doslova, jak běží. Když po ranním tréninku dorazí domů, věnuje pár hezkých slov ženě i dceři, pak rychlá sprcha a cesta do práce. Nečekaně musí vzít dvouletou dcerku do školky, ale žádný problém.

Nový snímek Terezy Nvotové začíná svižně, působí lehce a je pochopitelné, proč měl začátkem měsíce světovou premiéru ve druhé nejsledovanější soutěžní sekci filmového festivalu v Benátkách. Drama, které od uplynulého čtvrtka promítají česká kina, inspirovala skutečná tragédie. Rodič během rozpáleného letního dne zapomněl ve vozidle malé dítě, jež zemřelo.

Nvotová od počátku empaticky sleduje protagonistu, kterého ztvárnil skvěle vybraný Milan Ondrík. Hraje muže, jenž má sice mnoho práce, ale není to klasický prototyp manažera stavícího firmu nad rodinu. Michal Rehák založil regionální noviny, a byť jej zrovna zaměstnává hodně starostí, neboť byznysu se nedaří, neustále se věnuje dceři.

Ještě v autě si broukají písničky, pak zastaví u školky, dívka běží k paní učitelce, zamávají si a Michal spěchá do práce uvítat nového manažera, který by měl pomoci chodu novin. I když redakční a jiné práci nerozumí a profesně hojně používané zkratky jako CMYK mu nic neříkají.

Během dne si Michal několikrát volá se ženou. Ani jednou ho nenapadne, že dcera z vozu dle jeho paměti vystoupila sama, ačkoli měla poprvé novou sedačku, kterou si ještě neumí odepnout. Pak přichází zdrcující zjištění, že holčička ve škole není.

Tereza Nvotová začínala jako herečka a dokumentaristka, od hraného debutu Špína z roku 2016 ale sleduje slovenskou společnost pomocí fikčních, jakkoli často reálnými událostmi inspirovaných filmů. Špína se věnovala problematice dopadů sexuálního násilí i kritice psychiatrické péče. Druhý film Světlonoc měl před třemi roky ještě větší ambice – postihnout tvrdou realitu života ve slovenských horách a vmísit do ní prvky takzvaného folk hororu, tedy čarodějnickou mystiku uprostřed světa, kde vládnou dávné, hluboce zakořeněné patriarchální pořádky.

Světlonoc sice uspěla na prestižním festivalu ve švýcarském Locarnu, odkud si odvezla hlavní cenu, proti debutu šlo ale trochu o krok zpět. Autorka poněkud zabloudila mezi realismem a symbolickou, magickou rovinou. Dílo řešilo až příliš mnoho motivů a občasné přízračné, vizuálně působivé obrazy zapadaly spíše násilně do jinak realistického rámce, než aby působily poeticky.

V novince Nvotová opouští výraznou stylizaci. Natočila sevřenější, převážně pozorovatelské drama, které nesoudí, naopak chce bojovat proti předsudkům. Reálný případ z Nitry vyvolal vlnu nenávisti a cílem filmařů zjevně je poskytnout citlivou optiku, která ukáže dostatek kontextu i psychologická vysvětlení, jak k takovému neštěstí může dojít. A proč na vině nemusí být jen otec coby zrůda, jíž záleží víc na penězích než rodině. Protože takové odsudky se hojně objevovaly.

Milan Ondrík se svou výraznou muskulaturní postavou a zasmušilým obličejem je v roli skvělý. Ještě než dojde k soudnímu líčení, vidíme, že nejvíce potrestán byl už samotnou tragédií. Nvotová ovšem nezůstává u pouhého pozorování vnitřního rozkladu protagonisty, vypjaté momenty umocňuje expresivní kamerou i hlučnou abstraktní elektronickou hudbou Jonatána Pastirčáka alias Pjoniho.

Přitom v klidnějších pasážích Pjoniho podkres funguje výtečně – snaha divákem zatřást, když se hroutí postavy na plátně, už je mnohem méně přesvědčivá a spíše vytrhuje.

I dramaturgicky se snímek skládá spíše z oddělených kapitol, z nichž každá přibližuje nějaký aspekt problému. Jedna scéna sleduje Michalův duševní stav, další proměnu jeho vztahu s manželkou, jiná naznačuje, jak to dopadá s novinami poté, co není schopný pokračovat v pracovním procesu. Jako předěl přichází soud. Dovršuje Michalův sebezpyt, ale také napovídá, že necitlivost není jen záležitostí veřejnosti, ale třeba též žalobkyně.

V jádru sympatické drama s vynikajícím startem tak postupně lehce zadrhává kvůli tomu, co často sráží také mnohé české ambiciózní počiny. Snaha nasvítit problém ze všech úhlů vede k jakémusi katalogu. Subtilní scénu střídá jiná, která už je kapku na sílu. Jakkoli tvůrci nechtějí zjevně nic doříci a jen situaci obnažit, přičemž zbytek má být na divácích, výraznější autorská perspektiva dílu stejně chybí.

Navzdory výhradám však Otec obsahuje několik silných momentů, třeba neokázalý, intimní způsob, jak v bezvýchodném díle ukázat stopu naděje. A také film funguje jako jakýsi korektiv pro všechny, kdo si dnes na věci dělají jasný názor třeba jen podle novinových titulků. Nebo podle takzvaného selského rozumu.