Recenze: Tři tygři se v novém filmu předhánějí, kdo je větší podivín

Vypadá to jako klasické historky divadelní formace Tři tygři. Štěpán Kozub, Robin Ferro, Albert Čuba a Vladimír Polák se v novém českém snímku Srnky předhánějí, kdo ztvárnil většího podivína. Přitom film vznikl podle divadelní hry Tomáše Svobody, který české kinematografii dosud přinesl pouze nevtipný konvenční mainstream plný product placementu a bizarní snímek Indián, prodávaný jako křehká komedie, ale přitom nabízející opak čehokoli křehkého a subtilního.

Srnky jsou od první chvíle přiznaným výletem mezi lidi, kteří mají potíže velmi nevšedního charakteru, a proto působí jako blázni. Kozub hraje dirigenta Petra Zikmunda, jenž sice sní o filharmonii, avšak šéfuje jen ostravské operetě. Do Prahy na klasiku pouze dojíždí a poté na parkovišti pod Rudolfinem souloží ve svém voze s violistkou.

Jedna ze Zikmundových nočních cest domů končí nehodou a Petr přichází o víčka. Šikovní brněnští kolegové mu voperují náhradní, plastová. Na pohled k nepoznání od pravých. Mají jen jednu vadu, při mrknutí klapají.

Vladimír Polák je mykolog Patrik Velek. V dětství se mu přihodila nešťastná věc, skokově vyrostl a dostal závrať z vlastní výšky. Od té doby se pohybuje v podřepu, což se hodí v lese při sběru hub, o něco méně už v běžném životě. Robin Ferro je úředník Karel Janýz. Má bizarní sexuální fantazie a po většinu filmu vystupuje nahý, s nešťastným výrazem a rukou sevřenou kolem genitálií. Albert Čuba pak ztvárnil slavného herce Ewalda. Jeho poznávacím znamením je ješitnost a potřeba dělat si selfie s vlastními plakáty.

Tito lidé se shodou okolností ocitnou v jednom brněnském činžáku a vesměs se předhánějí, kdo má chmurnější osud. Až to nevydrží skupina kouzelných srn a tyto nešťastníky navštíví, aby jim splnila jedno přání.

Srnky se snaží vyvést diváky trochu mimo konfortní zónu. Už třeba fyzickým herectvím Robina Ferra, jehož korpulentní chlupaté tělo dominuje mnoha scénám. Všichni se tu chovají bizarně, mají povětšinou nezdravý vztah k vlastní sexualitě, ale jinak je těžké najít něco, co by snímek povyšovalo nad rámec hříčky. Není to třeskutá komedie v duchu internetových skečů Tří tygrů ani burleska, jaké hrají v Divadle Mír. Těžko však říci, čím má dílo být.

Snaha dát filmu snovou atmosféru má na diváky hypnotický účinek jen minimálně, postavy sice postupně přebírají otěže vyprávění, přinášejí vlastní perspektivu a snaží se diváky vtáhnout do svého somnambulního světa. Jenže tato snaha končí často jen představením další podivné historky.

Tvůrcům se nedaří vyvolat empatii k těmto defektním jedincům, nesledují outsidery, jak se o to snaží třeba režisér Petr Zelenka. A tajuplná atmosféra také vyznívá spíše do prázdna, vlastně je nám docela jedno, proč se hrdinové potkali u jednoho stolu. A co se jim zdá.

Tomáš Svoboda hru napsal před lety, kdy se rozváděl a podle svých slov se sám choval jako blbec. Filmová adaptace představuje skupinku „blbců“, aniž by však bylo zřejmé, co má jejich počínání říci nad rámec lehce praštěného příběhu. Lidé se tu propadají do snů a představ, zjevně by potřebovali řešit své sexuální i další problémy, ale nakonec jim coby deus ex machina stejně musejí pomoci jakési čarovné příslušnice čeledi jelenovitých.

Srnky jsou především neškodná skopičina. Místy vyvolají pousmání, Robin Ferro dovede být dojemný ve svém nešťastném počínání, ostatní figury jsou spíše zapomenutelné, jakkoli žabí poskakování Vladimíra Poláka má jisté nezpochybnitelné komické kvality.

Tomáš Svoboda se po Indiánovi z roku 2022 opět pokouší o ambicióznější látku. Srnky jsou jistě lepší film než tento počin, v němž se Karel Roden proměnil z uspěchaného manažera v domorodce ze zámoří. Proměna však vedla pouze k legračně banálnímu vykreslení dvou protipólů: Cynického světa vrcholného byznysu a duchovna, které se projevovalo především patetickými proslovy a činy prostoupenými moudrostí a světlem. Výsledkem byla prostinká komedie o životní proměně, autentická asi jako česko-slovenský ansámbl v rolích amerických domorodců.

Zatímco Indián stál na přítomnosti podivína mezi obyčejnými lidmi, Srnky jsou zalidněné prakticky jen divnými lidmi. Pouze občas vznikne poprask, když třeba dirigent Zikmund obtěžuje lidi klapáním svých víček ve vlaku či koncertní síni. Ale vlastně vše zůstává u konstatování: Naši hrdinové to mají v životě těžké. Asi proto unikají do snů a fantazií.

Novinka je ovšem na to, jak moc chce stát na bizarnostech, docela unylá. Sem tam překvapí na české poměry dosti fyzickým herectvím a nějakou explicitní scénou nepříliš fotogenického sexu. Jinak ale publikum do svých snů nepohltí a nechává ho až příliš bdělé.