Na tátově pohřbu. Hvězda indie popu Phoebe Bridgers zpívá o lásce i smrti

Je to typicky tvrďácká odpověď. „Ale pane Diamonde, vždyť máte v zádech díru od kulky,“ zvolá herečka Maggie Smith ve filmu Murder by Death. „Měla jste vidět toho druhého,“ odsekne detektiv hraný Peterem Falkem, aniž by přerušil objetí.

Ustálené slovní spojení teď na začátku své nové desky užívá americká zpěvačka a skladatelka Phoebe Bridgers. „Pláču v obleku a kravatě / Ale měli jste vidět toho druhého,“ zpívá. Záhy pochopíme, že jsme na pohřbu a „tím druhým“ je otec v rakvi. Pouhými několika slovy písničkářka nastíní jak jejich mnohoznačný vztah, poznamenaný láskou i konflikty, tak sklon používat černý humor jako obranný mechanismus ve vypjatých situacích.

Právě slova jsou nejsilnější stránkou Lost Weekend, nedávno vydaného třetího studiového alba Phoebe Bridgers. Její první nahrávka po šestileté pauze debutovala na vrcholu britské hitparády, v USA se umístila druhá. K mimořádnému zájmu o novinku dosud osobnosti především nezávislé hudby Phoebe Bridgers zřejmě pomohla i pochvala od momentálně nejvlivnější osobnosti pop music Taylor Swift. „Nemůžu ho přestat poslouchat. Tohle album je naprostý triumf,“ uvedla zpěvačka, která už před lety povzala Phoebe Bridgers jako předskokanku na turné a natočila s ní píseň Nothing New.

Dvaatřicetiletá kalifornská rodačka s charakteristicky stříbřitými vlasy momentálně patří k nejviditelnějším osobnostem indie scény. Neúspěšná studentka prestižní školy Berklee College of Music se svou hudbou označovanou nálepkami jako indie pop nebo alternativní rock s prvky ambientu a elektroniky pronikla do širokého povědomí. Zpívala na deskách popové hvězdy Lorde i veterána Paula McCartneyho, jako členka tria Boygenius získala tři ceny Grammy a momentálně po boku hollywoodské hvězdy Roberta Pattinsona hraje v novém filmu Primetime, který česká kina uvedou v prosinci.

Úspěch jí přinesly upřímné, precizně napsané, většinou melancholické, zasněné, tlumené a pomalé popové balady, které zpívala někdy oblečená v mikinách s potiskem kostry. Její introspektivní druhé album Punisher z roku 2020 úvahami o samotě či úzkostech zvlášť zarezonovalo za pandemie koronaviru, byť ho Phoebe Bridgers natočila před ní.

Ještě na vlně pandemické slávy hudebnice absolvovala světové turné, v jehož rámci roku 2022 vystoupila na festivalu Colours of Ostrava. Tam nejprve celá v černém odehrála slušný koncert s vlastní kapelou, načež se pozdě večer za intenzivního deště představila na hlavním pódiu jako host skupiny The Killers. O záznamu, na němž s frontmanem Brandonem Flowersem pěje akustickou baladu Runaway Horses, psala světová média od webu Pitchfork po časopis Rolling Stone.

Phoebe Bridgers vždy zpívala o sobě. A vždy uměla zaujmout prvními slovy. „Nenávidím tě za to, co jsi udělal / A stýská se mi po tobě jako malému dítěti,“ začíná její největší hit Motion Sickness z roku 2017. Píseň rekapitulující složitý vztah s bývalým mentorem, o generaci starším písničkářem Ryanem Adamsem, zachycuje, jak člověku někdy nejvíc ublíží osoba z blízkého okolí. K songu se hlásily mimo jiné oběti dosvědčující, že člověk může svého násilníka nenávidět, a zároveň k němu chovat jistý typ citů.

O podobně nesnadných tématech zpívá Phoebe Bridgers také na novince Lost Weekend. A nejen v intru, kde líčí tak dokonalé odstřižení od svých emocí na otcově pohřbu, že pak nedokázala prožít ani vlastní koncert. Pocit odcizení zde doslovně ilustruje vokodér, tedy nástroj na syntézu zvuku a řeči, jenž slovům dodává robotický nádech.

Působivý je i následující singl s euforickou dechovou sekcí Lost Boys, který opět pouze několika slovy nastiňuje jízdu na motorce. „Jedu devadesát pětapadesátkou / Do jiného života,“ zpívá Phoebe Bridgers ve skladbě na první pohled věnované mužům, kteří odmítají dospět. Skutečnost ale bude složitější. „První sloka je o tátovi, druhá o jednom vztahu a třetí o asi nejdůležitějším vztahu v mém životě,“ tvrdí hudebnice, která k desce neposkytla interview, pouze jednotlivé písně okomentovala ve studentském vysílání.

Lost Boys se svým typickým smyslem pro humor zahrála netradičně hned dva večery po sobě v americkém televizním pořadu The Tonight Show. Poprvé ji doprovázela kapela složená z dětí, podruhé sedmdesátníci včetně Dana Reedera, amerického písničkáře žijícího v Německu.

Média píší o Phoebe Bridgers jako o někom, kdo vystihuje často protichůdné pocity mladší generace. K tomu jí vždy pomáhal osobitý trik, kdy po vzoru již nežijícího Elliotta Smitha vrstvila vokály ve více stopách, aby docílila odtažitého vyznění. Místy zněla jako člověk, ze kterého všechny city vyprchaly.

I na nové desce má hlas mnohdy zdvojený, třeba na začátku písně Never Going Back. Tentokrát ale druhou stopu častěji zpívá Caroline Shaw, držitelka Pulitzerovy ceny, jež s netradičním vokálním ansámblem Roomful of Teeth vystoupila také na festivalu Prague Sounds.

Nejčistěji je Caroline Shaw za zvuku syntezátoru slyšet v ambientním outru skladby Liberty Tree, zachycující zamilovaný okamžik ve fotobudce z chátrajícího obchodního domu, přeneseně tedy lásku na beznadějném místě. V jiné písni I Can’t Wait uplatňuje expresivní Caroline Shaw různé pěvecké techniky včetně takzvané mikrotonality.

Texty na albu Lost Weekend spojuje několik témat. Tím hlavním je truchlení po otci Tonym Bridgersovi, který roku 2023 zemřel ve věku 60 let a jemuž dcera novinku věnovala. Otec, jenž stavěl kulisy pro televizní natáčení, se rozvedl s matkou, když byla Phoebe Bridgers čerstvě dospělá. Zpívala o něm už dřív, třeba „Zabiju tě / Jestli se rychleji nezabiješ sám“ v písni Kyoto. „Cítím k němu strašně moc empatie a strašně moc zlosti,“ shrnula to roku 2020 v časopisu The New Yorker.

Na nové desce poodhaluje víc v písni Still Standing, kde za zvuku kláves, smyčců a banja líčí zřejmě obraz domácího násilí. Stejně jako to, kterak se v jeho důsledku začala emocionálně odpojovat a chodit v černém, přestože celkově jí dětství „nepřišlo zase tak hrozné / a vlastně nebylo“, zpívá tu.

„Někdy chci, aby ses vrátil / Ale dneska ne,“ shrnuje rozpolcený vztah k otci. Jehož nefalšovaně vřelý hlas zvěčněný na záznamníku zakomponovala do tracku Never Going Back. „Ahoj Phoebe, tady je táta. Vím, že nemáš čas, když seš teď ta rocková hvězda. Kámo, seš všude. Až budeš mít někdy chvilku, brkni. Miluju tě,“ říká.

Druhou linku alba Lost Weekend tvoří zrušené zásnuby s hollywoodským hercem Paulem Mescalem, o němž Phoebe Bridgers zpívá téměř bulvárně v titulní skladbě. Ta stejně jako název alba odkazuje k filmu Ztracený víkend režiséra Billyho Wildera, v němž se spisovatel rozčarovaný ze života vypraví na třídenní sebezničující flám. „Tenhle stav desku bohužel vystihuje,“ poznamenala na to konto hudebnice.

Pochmurnou náladu vyvažují zamilované písně zřejmě o aktuálním vztahu s populárním komikem a hercem Bo Burnhamem. „Moje milostné songy bývají plné bolesti a ironie, ale tuhle jsem takovou dělat nechtěla, protože jsem nic takového necítila,“ řekla Phoebe Bridgers ve studentském vysílání o skladbě Bobby. V ní s typickou upřímností mimo jiné zpívá, že k dosažení slasti už nepotřebuje „tu věc v krabičce“. Na streamovací platformě Spotify je píseň v kulantní podobě, CD prodávané v pražském obchodu Supraphonu obsahuje verzi s explicitnějším slovem.

Podobných drobností je album Lost Weekend plné, včetně těch hudebních. Na převážně elektronické desce se podíleli slavní muzikanti, od producenta Jona Briona přes hráče na pedal steel guitar Grega Leisze po bluegrassové trio Nickel Creek, jehož lídr a virtuózní mandolinista Chris Thile hraje v téměř polovině skladeb. Jinde jsou slyšet méně obvyklé nástroje jako elektrický sitár, indické housle sarangi nebo mandocello.

Některé hosty posluchači znají, uznávaný kytarista Blake Mills či rockový bubeník Jim Keltner se mihli již na předešlém albu Phoebe Bridgers. Jiní se objevují poprvé, jako záhadný Son-John Johnson, jehož barytonový hlas v I Can’t Wait připomíná Camerona Wintera z populární rockové kapely Geese. „Musím se zeptat právníka,“ odpověděl Winter na dotaz časopisu Rolling Stone, zda to je on. Winter letos odehrál tajný koncert pod jiným pseudonymem Chet Chomsky.

Přes všechny hvězdné hosty nicméně album Lost Weekend hudebně nevyčnívá. Místy téměř experimentální nahrávka nenabízí mnoho silných melodií, skladby jako Panorama jsou vysloveně ambientní a Phoebe Bridgers klade důraz víc na náladu nebo barvu zvuků než na hudební výkony. V kombinaci s posmutnělou náladou, zastřeným zvukem a podobnými tempy celek místy dost splývá. Leckdo mu může přijít na chuť až po opakovaném poslechu. A někdo ani to ne.

Že dokážeme pociťovat naráz obrovský smutek i mimořádnou radost, není žádný objev. Phoebe Bridgers to přesto říká tak osobitě, že její album stojí za poslech.