Poprvé přijíždí Post Malone. Muž, který změnil pravidla pop music

Čerstvě třicetiletý rodák ze státu New York pomohl definovat estetiku, podle níž se v digitálním věku rozplývají tradiční žánrové škatulky. Posluchačům už tolik nezáleží na tom, zda skladba patří do hip hopu, rocku nebo popu. Hlavní je, aby odpovídala jejich náladě.

Post Malone, který 12. srpna na Letišti Letňany odehraje svůj první český koncert, je na apoštola tohoto všežravého všežánru optimálně vybaven. Není technicky brilantní rapper ani virtuózní zpěvák. Jeho síla tkví v intuitivním citu pro melodie, schopnosti vstřebat rozdílné stylové prvky a vytvořit z nich jednotný, atraktivní zvuk. Svůj hlas často upravuje studiovou ladičkou zvanou auto-tune, přesto nepůsobí chladně.

Jeho tracky si půjčují z různých světů: popové melodie podbarvuje beaty z žánru trap, způsobem vyprávění příběhu může evokovat americké country, celkovým naladění zase třeba grunge z 90. let minulého století.

Svým eklektismem Post Malone ovlivnil spoustu interpretů, jako jsou rappeři Lil Peep, Juice Wrld nebo Lil Nas X. Ve světě playlistů na Spotify, sociální sítě TikTok a mladých lidí prožívajících fragmentovanou identitu se hudební rozkročení široko do stran stalo normou. Post Malone nevytvořil nový proud – spíš ty dosavadní sjednotil do široce přístupného formátu.

Jeho texty účinně evokují úzkost i citovou nestabilitu. Opakují se v nich témata jako pocit osamění uprostřed davu, sebeironická reflexe úspěchu nebo touha po opravdových emocích. Američan nepoužívá komplikované metafory, spíš opakuje přímočaré fráze typu „I’m no good at goodbyes“ nebo „I don’t wanna die too young“, tedy že se neumí s někým důstojně rozejít a že nechce zemřít příliš mladý.

Při zpětném pohledu lze nicméně v písních vysledovat trend: od snu o slávě směřoval Post Malone k jejímu odmítnutí, od vnějších výzev k vnitřním démonům. Jeho diskografie jako by sledovala citovou trajektorii typickou pro generaci Z – od euforie přes deziluzi po introspektivní únavu.

Post Malone, vlastním jménem Austin Richard Post, měl k hudbě blízko od dětství. Hlavně díky otci, který pracoval jako DJ a později manažer zásobování pro tým Dallas Cowboys. Chlapec vyrůstal v prostředí středoškolského fotbalu, předměstských večírků a digitálních her. Už jako posluchač měl široký záběr: zajímal se o rappera 50 Centa, country zpěváka Hanka Williamse i tvrdou Metallicu. Kytarové riffy se učil díky videohře Guitar Hero.

První skladby nahrál jako teenager, načež se místo studia vysoké školy v 19 letech přestěhoval s kamarádem do Los Angeles, kde se připojil ke kolektivu mladých umělců a začal experimentovat s žánry.

Když v roce 2015 nahrál skladbu White Iverson na server pro sdílení hudby SoundCloud, byl ve správnou chvíli na správném místě. Tou dobou se na platformě soustředily talenty, ostatně právě tady začínali rapper Yung Lean nebo později zpěvačka Billie Eilish. Tehdy ještě stále mladé sociální sítě jako Facebook nebo Instagram měly navíc algoritmy vyladěné tak, až se zdálo, že díky jednomu hitu může být slavný v podstatě kdokoliv.

Track White Iverson, inspirovaný basketbalistou Allenem Iversonem, prorazil závratnou rychlostí. Píseň kombinující pomalý, melancholický trap s hypnotickým vokálem působila jako alternativa vůči agresivnímu rapu. Post Malone tehdy pro mainstream definoval zvuk, který pak prorazil globálně.

Rapper na úspěch ihned zareagoval a zveřejnil k písni videoklip. Podle svých slov ho natočil za jeden den s rozpočtem pouhých 5000 dolarů. Dnes má jen na YouTube více než 1,1 miliardy zhlédnutí.

Už White Iverson naznačil klíčové rysy Post Maloneovy tvorby: prolínání žánrů, melancholickou atmosféru a chytlavou melodii, která člověka hned „zaháčkuje“ zapamatovatelným motivem. Track pronikl do amerického žebříčku, vysloužil hudebníkovi smlouvu s vydavatelstvím Republic Records a odstartoval kariéru, která postupně proměnila zvuk hitparád.

Podle stejného receptu Post Malone zopakoval úspěch debutovým albem Stoney z roku 2016. Hudebně šlo o hybrid: trapové beaty střídala akustická kytara, vokály byly sice často studiově upravené, ale pořád melodické, a texty oscilovaly mezi oslavou úspěchu i emočně otevřenými zpověďmi.

Kritici moc nadšení neprojevili – například server Pitchfork desku odbyl jako nezajímavou. Přesto debutovala v první desítce žebříčku Billboard 200, nakonec se v něm s přestávkami udržela do předloňska a získala pět platinových ocenění. Zpočátku přehlížený track I Fall Apart díky Post Malonovým koncertům nabyl popularitu a dodnes patří k jeho největším hitům. Právě schopnost zapůsobit na diváky autentickým vystupováním naživo a uvěřitelnými emocemi se stala hudebníkovým dalším trumfem.

Druhé album Beerbongs & Bentleys představovalo zlom: transformaci z nováčka s pár hity na kontě v plnohodnotnou globální megastar. Deska debutovala na první příčce žebříčku a za jediný den zaznamenala na platformě Spotify přes 78,7 milionu přehrání – tehdejší rekord, potvrzující Post Maloneův status streamingového zázraku.

Hudebně i tematicky deska ještě rozšířila nastolený styl. Výrazný komerční ohlas měl hit Rockstar, tu a tam se ale objevila i temnější témata, primárně úzkosti plynoucí z rychlé slávy, například v písni Paranoid.

Tyto kontrasty – mezi extatickým hédonismem a drásavou introspekcí – udělaly z alba nejen popkulturní událost, ale také výpověď o rozporuplném životě mladé celebrity.

S třetím studiovým albem Hollywood’s Bleeding potvrdil Post Malone v roce 2019, že jeho ambice přesahují hranice hip hopu. Nahrávku opět unikající škatulkám lze chápat jako vědomý pokus redefinovat jeho uměleckou pozici. Pozici čerstvé celosvětové superstar pak dokresluje, že se mu podařilo v jedné písni spojit megahvězdy rocku Ozzyho Osbourna a rapu Travise Scotta.

Zároveň ale začalo být zřejmé, že rychlá sláva si vybírá na Post Maloneovi daň. Internetem se šířila videa, na nichž byl evidentně pod vlivem návykových látek, fanoušci spekulovali o důvodu jeho rychlého hubnutí a opětovného tloustnutí. Úzkostná atmosféra se dostala i do zvuku a textů alba, na němž zpíval o vyčerpání, paranoii nebo pomíjivosti slávy.

Ještě krátce před pandemií koronaviru po sítích kolovala svědectví z koncertů, na nichž Post Malone působil dezorientovaně – padal na kolena, ztrácel rovnováhu, mumlal texty. Spekulovalo se o možném užívání tvrdých drog.

Post Malone veřejně odmítl, že by bral opioidy nebo jiné návykové látky. Přiznal však, že trpí slabostí pro alkohol, který v kombinaci se stresem z turné a psychickou nepohodou vedl ke ztrátě kontroly. K tématu se postavil v roce 2022 skladbou Love/Hate Letter to Alcohol, kde svůj destruktivní návyk líčí jako živý, temný vztahový konflikt.

V rozhovorech se zase zpěvák začal vyjadřovat k duševnímu zdraví: zmiňoval úzkostné poruchy i komplikovaný vztah s vlastní image. Otevřeně mluvil o frustraci z vnějšího očekávání, nátlaku vydavatelství i o tom, jak vyčerpávající je být neustále online. Opakovaně kritizoval hudební průmysl jako stroj, který z umělce vyždímá energii a pak ho opustí.

V této době se Post Malone přestěhoval do Utahu, kde si pořídil dům v přírodě a vybudoval domácí studio. Odchod z města označil za záchranu sebe sama – klid a izolace mu měly pomoct zpomalit tempo a zase se dostat do tvůrčí nálady. Z ní vykřesal alba Twelve Carat Toothache a předloňský Austin. V interview je označoval za své srdcové projekty a zdůrazňoval, že vše nahrál sám. Žádní hosté, žádné efekty – jen melodie, texty a on.

Vloni následoval překvapivý krok: Post Malone vydal country album F-1 Trillion. Už v předchozích letech naznačoval vztah k tomuto žánru – část dětství strávil ve státě Texas, později natočil coververzi písně You Can Have the Crown od Sturgilla Simpsona nebo skladbu s další hvězdou kovbojské hudby Dwightem Yoakamem.

Ve stejné době se country v USA vrátilo do středu zájmu díky desce Cowboy Carter od Beyoncé nebo populárnímu zpěvákovi Shaboozeymu.

Album F-1 Trillion je stylisticky pestré: najdeme zde honky-tonk rytmy, country-popové balady i jižanský rock. V textech dominuje nostalgie, vztahové zklamání, lítost i lakonický humor.

Post Malone přetvořil image popové hvězdy – místo uhlazeného zpěváka se stylizuje jako „normální týpek“, který pije pivo, hraje videohry a vypadá unaveně. Právě tou obyčejností získal davy. V reklamách na boty Crocs, pivo Bud Light nebo fastfood Raising Cane’s působí jako karikatura sebe sama: směs roztomilého outsidera a typického amerického kluka. Vše podporuje upřímností: v rozhovorech se často shazuje, otevřeně mluví o úzkostech, závislostech i tvůrčích pochybnostech.

Na pódiu, jak se příští týden budou moct přesvědčit Pražané, působí zároveň monumentálně i zranitelně. Post Malone na koncertech střídá bombastické ohňostroje s intimními momenty, kdy hraje sám na akustickou kytaru. V podobném dynamickém rozpětí, s jakým vždy míchal žánry.

Teprve třicetiletý umělec má celý život stále před sebou. Už teď se ale zapsal jako architekt proměny pop music – někdo, kdo přišel v době streamingu a zcela přepsal dosavadní pravidla. Místo originality nabízí synkretismus, místo žánrové identity emocionální kohezi.