Recenze: Aronofského Velryba se ztrácí v oceánu průměrnosti

Odolnost i křehkost fyzické schránky člověka je tématem, které se ve filmech režiséra Darrena Aronofského dlouhodobě vrací. Jejich hrdinové testují limity svých těl nebo je vědomě ničí, a to jak v režisérových realističtějších počinech (Requiem za sen, Wrestler), tak v těch mysteriózních až mystických (Fontána, Černá labuť).

S Velrybou však přichází jedna novinka – zatímco ve starších filmech zachycoval Aronofsky hrdiny v pohybu a jejich tělo jako nástroj sloužící různorodým účelům, Charlie pasivně spočívá v bodě nenávratna a stoicky přijímá svůj osud.

Naživu zůstává dík péči ošetřovatelky Liz (Hong Chau) a většinu dne tráví opravováním esejů svých studentů, které distančně vyučuje. Za nejvyšší hodnotu považuje upřímnost, aniž by sám našel odvahu zapnout kameru a odhalit jim své tělo. Jeho každodenní rutinu naruší až nečekaný příchod misionáře Thomase (Ty Simpkins) a především pak dcery Ellie (Sadie Sink), kterou přestal vídat před dlouhými lety poté, co opustil svou rodinu kvůli jednomu ze studentů, do něhož se zamiloval.

Charlie, povětšinou zabořený v sedačce, je odkázán na milost ostatních, což vybaven holubičí povahou a schopností vidět na všem jen to pozitivní zvládá psychicky velmi dobře; v klidu zůstává i ve chvílích, kdy se k němu jeho společníci chovají škaredě a kdy se stává hromosvodem jejich neoprávněné zloby. Jako by se tentokrát hrdiny zželelo i Aronofskému, rezignujícímu na svůj zvyk nechat postavy trpět. Jeho Velryba dýchá pietou.

S úctou snímá kameraman Matthew Libatique Charlieho tělo velrybích proporcí, které pomalu proplouvá bytem za účelně zvoleného hudebního doprovodu, jenž kolem něj vytváří auru vznešenosti. Veškerá „špína“ a defekty obezity (tukový vak na zádech, vyrážka v podbřišku) se odbydou několika Charlieho slovy, pohledu na trouchnivějící kůži je divák ušetřen. Přičteme-li k tomu měkké, teplé barvy, jež prosvěcují Charlieho byt, lze Libatiqueho obrazové pojetí shrnout jako vstřícné a konejšivé. Ten tam je neurotický, manický styl Aronofského raných děl, která Libatique spoluformoval. Nový styl odpovídá i novému typu sentimentálního hrdiny.

Právě tím nejspíš Velryba část diváků irituje, a druhou část přitahuje. Dramatik Samuel D. Hunter, který scénář filmu napsal podle vlastní divadelní hry, vystavěl okolo Charlieho dostředivý příběh, v němž se zúročí každý motiv a vysvětlí všechna tajemství; vše funguje jako dokonale seřízený stroj. Tomu odpovídá i herectví všech přítomných – což není tak úplně pochvala, spatřujete-li kouzlo i v drobných nedokonalostech či spontánnosti. Aronofsky se v zájmu dokonalé jednoduchosti oprostil od vší obrazové poezie a pro něj tak typického mysticismu. Patos přítomný ve Velrybě, který dovádí její příznivce k extatickému dojetí, je ryze světský.

Právě jednoduchost ve spojení s „typicky americkým“ patosem (otec a dcera, tváře zbrocené slzami, zlaté paprsky slunce…) se zdá být tím nejproblematičtějším prvkem Velryby. Nepomáhají ani sebeironické vtípky, neboť jejich všudypřítomnost v popkultuře jim ztupila ostří; popravdě, působí spíš jako alibismus, první štít proti obvinění z kýčovitosti.

Přestože scény, v nichž se zoufalý Charlie láduje vším, co mu přijde pod ruku za doprovodu srdceryvné hudby, jsou silným soustem pro každého, kdo je stižen alespoň špetkou zdravého cynismu, odmítnout Velrybu jako kýč by bylo přeci jen nespravedlivé. Do dokonale fungujícího stroje se totiž zadřely dva kamínky pochybností.

První z nich se týká Charlieho pozice oběti. Na jednu stranu se sice v této věci na diváky apeluje (někdy až trapně) návodnou hudbou, na druhou stranu – má být Charlie bezvýhradně vnímán jako oběť, pokud si za svůj nezáviděníhodný stav může do značné míry sám, uvědomuje si tento fakt (což ve filmu výslovně zmiňuje) a je ním vnitřně srovnaný? Mnohem silnější je na celém jeho příběhu prvek nevratnosti času a některých činů. Smůla pro Velrybu, že je momentálně v kinech k spatření výrazně lepší film na toto téma, Víly z Inisherinu.

Druhým pozoruhodným motivem je Charlieho posedlost upřímností, která nakonec odhalí jeho naivitu. Snad se nám Velryba snaží ukázat, jak snadno člověk podlehne vlastní touze po dojetí a stejně jako Charlie ochotně zapomene, že ne každé vyjádření je dobré a krásné jen proto, že jde „od srdce“.

Jenže tady už film nedělá žádný další krok, aby se vymanil z područí všech, kdo v něm chtějí vidět onen úžasný „doják“, a přinejlepším tak nakonec ustrne v oceánu průměrnosti.