Recenze: Donkichotství Václava Havla je pořád okouzlující

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Nikdy jsem po žádné politické funkci netoužil. Zároveň jsem však člověk, který vždycky nadřazoval obecné zájmy nad zájmy vlastní,“ řekl Václav Havel v televizním projevu 17. prosince 1989. Měsíc poté, co začala sametová revoluce, která v následujících týdnech nabrala nečekané tempo. V tom samém projevu Havel naznačil, že pokud je v obecném zájmu, aby kandidoval na hlavu státu, přijme to. Ovšem pouze za předpokladu, že bude prezidentem pouze přechodným.

Z přechodného prezidentství se stalo 13 let ve funkci – nejdřív jako poslední hlava státu Československa, pak jako první prezident samostatné České republiky. Třináct let, v nichž Havel nadřazoval obecné zájmy nad ty vlastní. A kdo by chtěl, mohl by prezidentovi přičíst i dlouhá léta občanské angažovanosti ještě z dob, kdy v úřadu nebyl. Minimálně čtyři roky, které za podrývání totalitního režimu strávil ve vězení.

Dokument Petra Jančárka sleduje Václava Havla v době, kdy se vydává na složitou cestu zpět nejen k občanskému životu, ale i k sobě samému. Po dlouhé době získává zpět příležitost nadřazovat naopak vlastní potřeby nad ty kolektivní.

Vrátit se k sobě ale není tak snadné, jak by se mohlo zdát, ukazuje Jančárek. „Exprezidentství je horší než prezidentství, protože je na doživotí,“ stěžuje si Havel v postsynchronu, zatímco na záběrech z roku 2009 v pražské botanické zahradě slavnostně sází mladou sakuru. Jančárek svůj dokument volně navazuje tam, kde končil snímek Občan Havel režisérů Pavla Kouteckého a Miroslava Janka. Zásadně se ale liší atmosférou.

Občan Havel bedlivě studoval prezidentův nástup k moci, dal Čechům nahlédnout do zakouřených salónků, kde entuziastičtí poradci a konzultanti v čele s novým prezidentem hledali způsoby, jak své ideály o nové republice uvést do praxe. Neustále přitom naráželi a kalibrovali svoje představy s tvrdou realitou.

Dokument, který vznikl z bezmála 70 hodin původních i archivních záběrů, mimo jiné podal důležitou zprávu o tom, jak se v Československu a později Česku bojuje o vliv. Nutno dodat, že Koutecký s Jankem ukazovali zákulisní mocenské machinace s humorem. Kultovní je scéna, v níž se Miloš Zeman po těsném výsledku parlamentních voleb z roku 1996 vtírá do přízně Václava Havla s tím, že teď má prezident šanci ukázat, že má opravdovou moc. Načež si u něj poručí dalšího panáka.

To Klaus se s Havlem pral o vliv hlavně nepřímo - skrz média, nebo tím, že prezidentovi ostentativně nebral telefon. Sám Havel jako by se, zdá se z filmu, intrikaření ne a ne naučit. Zmůže se jen na nedokončené gesto, když málem nepozve Klause do jazzclubu Reduta na jam Billa Clintona. Chlubí se svému týmu, že Klausovu škemrání o pozvánku odolal, aby se o pár záběrů později ukázalo, že nakonec vyměkl. V jazzclubu se vedle dvou prezidentů nakonec mačká i tehdejší premiér.

Jančárkův dokumentární portrét zabírající posledních osm let prezidentova života je z podstaty věci posmutnělejší. Havla už neobklopuje nadšený tým, neřeší se budování nové demokracie. Česko je „hotové“. Někde se zocelilo, jinde se ozývají špatně zhojená zranění, se kterými už ale Havel nic nezmůže. Většinou ho vidíme, jak tiše bloumá malou kanceláří ve Voršilské ulici nebo znaveně sleduje hemžení kolem sebe a středem pozornosti je jen neochotně. I uprostřed davu přitom působí, že je sám.

„Jsem od rána do večera mezi lidmi, ale neskrývám, že jsem jaksi osamělý,“ svěřuje se Havel. Cestuje po různých kontinentech a snaží se dostát očekávání, že lidem kolem sebe bude dál dodávat naději. Má podle vlastních slov málo času na to, aby dočerpal energii od přátel nebo z knih. Idealismus, za který se mu jeho nepřátelé vždycky smáli, ale pořád neztrácí.

„Nějakou naději nabídnout je jedna věc. Ale druhá věc je, že člověk musí vždy znovu artikulovat jakési ideály, artikulovat jakési hodnoty, prosazovat je, bojovat o ně. Že se musí ne jako Don Quijote pokoušet o cosi. Nejhorší je, když řekne: stejně nic nezměním, co bych se staral. To je nejhorší způsob existenciálního krachu,“ říká Havel, který se tentokrát rozhoduje splnit utopický projekt ne pro Čechy, ale sám pro sebe. Chystá se natočit film podle své poslední hry Odcházení.

Jak to dopadlo, už dnes víme. „Leccos lze Havlovu filmu odpustit, leccos dokonce i pochválit. Přesto se nás během jeho promítání nutně zmocní rozpaky,“ psalo se v roce 2011 v recenzi na serveru idnes.cz, která by, nebýt exprezidentova jména v titulcích, byla určitě o dost přísnější.

Novému dokumentu Petra Jančárka se daří vrátit Havlovu donkichotskému projektu váhu. Vidíme ho perspektivou muže, který při natáčení postsynchronů vyčerpaně usíná, a přesto ani tváří v tvář rychle ubývající síle nepodlehne krachu. Naopak. Bezelstně se raduje z maličkostí. Z nealkoholického piva, které chutná jako pravé, z plavání, z obyčejného bytí. Havla život nepřestává překvapovat. Ani když o něj málem přijde.

„Levé ruce jsem dával pokyny a ona dělala to, co jí říkám, ale zároveň byla cizí, nepatřila mi. Bylo to velmi veselé, že cizí předmět na dálku takto ovládám,“ popisuje Havel veřejnosti utajenou mozkovou příhodu, která ho postihla v roce 2010 v New Yorku. Když mu pak doktor s údivem vysvětluje, že se nikdy nesetkal s takovou houževnatostí, bývalý prezident nedokáže skrýt pýchu. „Jsem jakási chyba přírody,“ směje se Havel. Je v tom vychloubačnost, ale i obyčejná radost z toho, že je naživu. Zpětně viděno je v tom něco bolestného i úchvatného, že takové překvapení Havla potká dva roky před smrtí.

Nový dokument o Havlovi se klidně mohl jmenovat Odcházení. Nejen proto, že působí jako dovětek za prezidentovým posledním projektem. Název Tady Havel, slyšíte mě? je přesnější o to, že jeho poselství je trvalé a vyslechnout by ho měli i Havlovi zarytí odpůrci. Intimní záběry Petra Jančárka ukazují, čeho je člověk schopný, když neztrácí naději.