Hlavní obsah

Recenze: Z velké knihy o pionýrech se vytratil hlas pionýrů

Petr Vidomus
Publicista a sociolog
Foto: Profimedia.cz

Autorům knihy se pionýry moc oživit nepodařilo.

Reklama

11. 7. 16:30

Unikátní kniha o historii pionýrské organizace mezi lety 1949–1968 mapuje všemožné aspekty kolektivní výchovy dětí v době komunismu. Lákavé téma však mnohdy ustrne v převaze oficiálních dokumentů a pohled pamětníků se vytrácí.

Článek

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Témata, která byla pro české historiky totalitní éry ještě před deseti, patnácti lety nemyslitelná nebo neuchopitelná, jsou dnes běžná. Vznikají monografie o odborářských dovolených, spartakiádách nebo třeba folkloru za komunismu. Společným znakem těchto knih je zájem o volný čas a každodennost a leckdy i „nové“ metodologické přístupy, které se snaží zpochybňovat zažité a schematické interpretace dějin komunismu čistě jako střetu padouchů a hrdinů. O nějakém „spiknutí“ historických „revizionistů“ u nás mluvit nelze, s generační obměnou ale přicházejí nová témata a cesty k jejich zpracování.

Stejně tak nepředstavitelné by před pár lety bylo věnovat tolik úsilí kolektivní, více než pětisetstránkové monografii o pionýrech. Skauting, tramping či „vlasatci“ jako téma historického výzkumu dnes nikoho nepřekvapí; tyhle subkultury lze vždycky nějak spojit s fenoménem odporu nebo aspoň neformálními „ostrůvky svobody“. Naopak zabývat se fungováním mládežnické organizace, jež byla pro většinu dospívajících v éře socialismu stejně samozřejmá jako chození do školy, stále překvapuje. V kontextu dosavadních prací dvou stěžejních autorů knihy, historiků Jiřího Knapíka a Martina France, to až tak překvapivé není: soustavně se zaobírají tématy volného času, dětství nebo kultury za socialismu.

V knize se nepochybně dozvíme prakticky vše o pionýrském hnutí od jeho založení roku 1949 po rok 1968. První třetina z pera Jiřího Knapíka přináší hutný, i když nepříliš čtivý vhled do vývoje Pionýra. Je vystavěna kolem tradičních mezníků vzniku (1949), destalinizace (po roce 1953) a snah o reformu pionýrské organizace v období Pražského jara (1968). Knapík se hodně zaměřuje na organizační aspekty, způsob řízení, funkcionáře, proměny stanov apod. Jsou to skutečně „velké“ dějiny, jimž však v knize schází protipól v podobě dějin „malých“. Tedy kromě struktury také jednotlivec, vedle formálních usnesení také každodennost, běžný život pionýrů.

Dovedně tyto dvě strany téže mince nedávno propojili autoři ceněné monografie o českém trampingu (Putování za obzor, 2020), když archivní prameny doplnili rozhovory s aktivními trampy-pamětníky. Tady se hlas řadových pionýrů jakoby vytrácí, i když ti nepochybně byli sešněrováni mocí mnohem více a svobodná iniciativa se od nich neočekávala.

Odříznout se od skautských tradic

I tak se zde najdou některé překvapivé nebo pozapomenuté motivy. Například to byla představa (kolem roku 1948), že Junáka není třeba zakazovat, ale že jej stačí infiltrovat komunisticky smýšlejícími funkcionáři a přetvořit v pionýrskou organizaci. Jiné východoevropské režimy tento model považovaly takřka za reakční a upřednostňovaly úplné odstřižení od skautingu. V padesátých letech byla snaha o odlišení dovedena do extrému, když například pobyt v přírodě byl považován za „skautský přežitek“, a tudíž nebyl podporován. Nicméně oproti Skautu přineslo pionýrské hnutí některé novinky; vedle těch ryze ideologických to byla hlavně koedukace, společné kroužky pro dívky a chlapce.

Na některé z experimentů počáteční fáze se dnes už zapomnělo; například pionýrská zemědělská družstva, která fungovala jako samostatné výrobní jednotky, nebo pokus o vybudování experimentální internátní školy v severočeském Krompachu, v níž byly dětem v odloučení od rodiny vštěpovány zásady budovatelské morálky; z dnešního pohledu zavání takřka nelegální dětskou prací.

Autoři ukazují, že Pionýr ve své historii řešil hlavně tři dilemata: zda být elitní, či masovou organizací (převážilo to druhé), jak být přitažlivý pro děti a současně je vychovávat v socialistickém duchu, a za třetí – jak děti svým způsobem odříznout od „neblahých“ vlivů rodiny (jež často mohla mít na výchovu dětí jiný pohled). Je příznačné, že tato dilemata byla u mládežnických organizací společná napříč režimy: jak například doložil nový dokument České televize „Kuratorium“, pro tuto protektorátní mládežnickou organizaci bylo odstřižení od rodiny podobně důležité jako později u Pionýra.

Malované děti?

O poznání čtivější jsou kapitoly zabývající se prezentací pionýrského hnutí v dobové literatuře, filmu či obecně ve veřejném prostoru. Popisují proměnu „timurovsky“ bezchybných dětských hrdinů v psychologicky vykreslenější postavy, které mají své sny a touží po dobrodružství. Vyvrcholením dobových debat o podobách dětství byl kritický snímek Malované děti (1967), který výmluvně ukázal, že děti socialismu takřka výhradně reprodukují fráze svých rodičů a nejsou schopny samostatného úsudku. Normalizace pochopitelně tomuto typu úvah nepřála a zmiňovaný film se nedochoval.

V závěru se autoři vyrovnávají s častým tvrzením, že od šedesátých let už v Pionýru hrála ideologie „druhé housle“ a po odbytí oficialit bylo možné se v oddílech věnovat víceméně svobodné činnosti. Autoři to nevyvracejí zcela, neboť vedoucí oddílů své svěřence skutečně mohli učit tomu, že ideologie je pouhá fasáda. Na druhé straně ideová vyprázdněnost a nedostatek autenticity vedly hlavně od šedesátých let k opadání zájmu, respektive angažovanosti pro pionýrskou myšlenku. Zkrátka skutečnou romantiku už od jisté doby děti hledaly jinde, a také bylo snazší z pionýrské svěrací kazajky uniknout.

Kniha je patrně nejucelenější sondou do pionýrského hnutí v porevoluční éře. Autoři vytěžili velké množství archivních zdrojů a mnohdy připomněli zapomenuté momenty vývoje pionýrské organizace. Nijak nezlehčují indoktrinační roli Pionýra, zároveň ale v záplavě administrativních pramenů jakoby zapomínali vidět děti, ale i jejich vedoucí jako lidi z masa a kostí. Pamětníků se takřka neptají, což může mít své opodstatnění, je dobré ale mít na paměti, že se tak o životě v pionýrských kolektivech dozvídáme jen část pravdy.

Jiří Knapík a kol.: Pionýři, malované děti? Pionýrská organizace ČSM a dětský kolektiv 1949–1968 (Nakladatelství Lidové noviny, 2022).

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované