Recenze: Draci chrlí oheň, mocní pletichaří, ale nová Hra o trůny se nekoná

Když končila nejvlivnější fantasy sága posledních dvou dekád, Hra o trůny, nespokojenost s uspěchanou osmou řadou dávali diváci najevo různě. Třeba prostřednictvím memů s koněm, jehož hlava byla nakreslená hyperrealisticky, zatímco konec trupu a ocas připomínal dětskou malůvku.

Tvůrčí tým stojící za seriálem Rod draka, jenž událostem Hry o trůny předchází, rozhodně nespěchá. Pečlivě načrtává chloupek za chloupkem. Ale celek je v nedohlednu.

První dvě řady z let 2022 a 2024 dlouze chystaly publikum na blížící se občanskou válku či změny na trůnu. Sice přinesly stejné ingredience jako oblíbený předchůdce, to znamená pletichaření a intriky, násilí, sex a plejádu postav s velmi pochybnou morálkou, jenže jako by tomu trochu scházel život. Hrdinové se jmény Rhaenyra, Rhaena či Rhaenys, bojující o moc uvnitř rodu Targaryenů, se často lišili zhruba podobně jako jejich jména.

Rod draka jistě začal jako ambiciózní dospělé fantasy, které chce mísit velké shakespearovské divadlo s trochu dryáčnickou soap operou, ale jako by zapomněl přinést zapamatovatelné postavy a s nimi patřičné emoce.

Ve třetí řadě, kterou lze nově vidět ve videotéce HBO Max, se autor Ryan J. Condal rozhodl na nic nečekat a diváky rovnou vrhá do opulentní námořní bitvy. Předznamenává tak, že první půle nové osmidílné série se bude ubírat kupředu dynamičtějším tempem. Jenže i tak dílo dohání prokletí předchozích řad.

V úvodní hodině se nad koráby prohánějí draci chrlící oheň, ale co naplat, když se jen těžko dovedeme přiklonit ke kterékoli ze stran a angažovat se v dění jinak než jen sledováním nabízejících se opulentních atrakcí.

V Rodu draka jsou postavy už zcela zbavené kladných vlastností. Ve Hře o trůny šlo fascinovaně pozorovat i ty hodně záporné, nebo se naopak přimknout k těm zdánlivě „správným“ – a o to více být překvapen rozhodnutími, která perspektivu různě obracela. Jenže novinka připomíná spíše jakousi akademickou šachovnici, po níž tvůrci jen o něco svižněji tahají figurkami. Postavy častěji šokují jednotlivými krutými rozhodnutími a bohužel zůstávají oněmi figurkami na šachovnici moci.

Seriál opět vznikl adaptací próz George R. R. Martina a je zřejmé, že chce vetknout fantasy realističtější, v něčem i podvratnější ráz, posadit tento původem tolkienovský žánr na zem, ukázat špínu všednodenní i tu v nejvyšších patrech politiky.

Hlavní téma navíc zní, že se k moci dostávají bytosti, na které není okolí zvyklé: ženy. Souboj o proslulý trůn sestavený z mečů a hrotů je krutý bez ohledu na pohlaví, ale samozřejmě tvůrci rozvádějí jisté rozdíly mezi tím, jak doposud vedli politiku muži a jak se některé věci možná proměňují. Středověkému patriarchátu navzdory.

Diváci si každopádně nyní v dostatečné míře užijí draků, kteří působí o dost brutálněji než jejich následovníci ve Hře o trůny. Mnohem výrazněji vyznívají pozdější scény s nimi než ta startovní bitevní. Obří tvorové plenící hrady a města mají okamžitě podobu ultimátní zbraně, obrazy zpustošených míst vyzařují tragickou, nevratnou sílu.

Jindy pozorujeme vyjednávání na poli, kdy na jedné straně stojí armáda, na druhé muž se třemi draky. Je zjevné, kdo tu je v přesile.

Rod draka ukazuje svět jako cynické místo, v němž se války dějí, přestože o ně nikdo pořádně nemá zájem. Ale zkrátka už se nedá nic dělat. Seriál sleduje hrdiny, kteří pozvolna ztrácejí poslední zbytky cti a jakýchkoli dalších hodnot, pokud kdy jaké měli, a směřují slepě za svými cíli.

Ale už to není seriál obsahující scény, o kterých se po odvysílání vedou vzrušené debaty. Už mu nejspíš až do závěrečné čtvrté řady zůstane přídomek jakéhosi přídavku ke Hře o trůny.

Je to dílo, které nejvíce ocení znalci předloh a světa George R. R. Martina. Ti mohou mít oprávněný pocit, že novinka tolik nehledí na publikum a nebojí se nořit do extrémně bezvýchodného bratrovražedného boje či komplikovaných vedlejších dějových linií, které pak autoři neváhají na poměrně dlouhou dobu uspat.

Jenže pro mnoho jiných diváků nejspíš tím životaschopnějším produktem z fiktivního světa Západozemí bude loňský Rytíř sedmi království. Ten vychází z Martinových povídek, umí zúročit fakt, že spisovatel je svým založením povídkář, a vystačí si s komorním půdorysem – dvojicí postav, jež okamžitě zaujmou. A nebojí se do tohoto morálně okoralého světa vnést obří porci nadhledu i záměrné naivity. Jako kdyby protagonista, trochu nechápavý hromotluk z Rytíře sedmi království, ztělesnil všechnu tu legrační přihlouplost z úplně jiných odnoží žánru fantasy a s veškerou hrdostí nakráčel na bojiště, která na podobného „rytíře bez bázně a hany“ vůbec nebyla připravená.

Rod draka pochopitelně na takové kejkle vsázet nemůže. Jeho nejnovější řada dělá co nejvíc pro to, aby si naklonila publikum. I tak je ale těžké z pohledu diváka emočně investovat do pletich, které tu probíhají.

Matt Smith se v roli lehce psychopatického Daemona Targaryena, kterému žádný skutek není dost krutý, opravdu snaží. Ale tak jako všichni ostatní zůstává jen jedním z mnoha, kdo jednají podle nějakého čím dál křečovitějšího plánu. Všichni jsou tu zničení událostmi předchozích řad. Je těžké se v tomto divadle zmaru více angažovat.