Malátný: Nečekal bych, že Chinaski skončí na stadionu. Tabáček už mě nebaví

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Kapela Chinaski završí oslavy třicetin svým prvním stadionovým koncertem. Tuto sobotu 7. června zahraje v Malšovické aréně stojící na místě někdejšího sportovního stadionu, jemuž se kvůli osvětlovacím stožárům ve tvaru lízátek říkalo Pod lízátky. Aréna přitom od otevření v roce 2023 sloužila pouze pro sportovní utkání. „Fotbal jde úplně mimo mě,“ připouští frontman Michal Malátný. Se zbytkem sestavy nicméně chodí hrát badminton.

Na rozhovor tak zpěvák shodou okolností přichází rovnou z kurtu a s vyplavenými endorfiny popisuje, na co všechno se návštěvníci dvouapůlhodinového narozeninového setu mohou těšit. Vzpomíná také na tragicky zesnulého zakládajícího člena – bubeníka a textaře Pavla Grohmana – a pochvaluje si, jak skupině pomohla razantní obměna sestavy.

Sešli jsme se několik dní po vašem koncertě se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v pražském Foru Karlín. Hraní se symfoniky bývá pro rockové kapely jistým milníkem. Jaké pro vás bylo slyšet vlastní písničky ve velkolepých orchestrálních aranžmá?

Dosud jsem měl pocit, že když už kapely nevědí, co by, udělají koncert se symfoňákem. Většinou pak ale hrají stejně jako vždycky, jen se k tomu přilepí smyčce. Proto se mi do koncertu s orchestrem nejdřív moc nechtělo. Náš pianista Honza Steinsdörfer nicméně strávil čtyři měsíce tím, že psal k osmnácti našim písničkám nová aranžmá. A opravdu se mu povedla. Díky němu jsem pochopil, že to může mít přece jenom smysl.

Hrát s dirigentem a takovým tělesem v zádech byl nakonec úžasný zážitek. Když všichni muzikanti spustili, bylo to impozantní. Navíc na nich bylo znát, že nejsou zpruzení a že je to samotné baví. Vůbec bych se nerozpakoval si to někdy zopakovat. S kluky jsme si říkali, že bychom třeba příští rok mohli se symfoniky objíždět divadla.

Nešlo o jediný velký koncert, který jste si s  Chinaski při příležitosti 30. výročí od vydání debutové desky naplánovali. Koncem loňského roku jste hned dvakrát hráli ve vyprodané O2 areně a teď vystoupíte na fotbalovém stadionu v Hradci Králové. Sám jste přitom introvert, jemuž je lépe v menších klubech. Jak se smiřujete s představou, že na vás teď může přijít až 20 tisíc fanoušků?

V O2 areně jsme hráli už dřív, ještě v předchozí sestavě. Dokonce dvakrát a ani jednou jsem z toho neměl dobrý pocit. Poprvé jsme tam vystupovali, když jsme slavili 20 let. Pamatuju si, že jsme ten den měli generálku a večer už jsem byl tak vyřízený, až jsem pochyboval, jestli koncert vůbec zvládnu dohrát. Podruhé jsme zase měnili obsazení, takže v kapele bylo strašné dusno. Kluci, kteří odcházeli, dokonce měli jinou šatnu. Ani tentokrát jsem si to tedy neužil a jen mě to utvrdilo v přesvědčení, že naše kapela patří maximálně do Fora Karlín.

Loni mě ale hraní v O2 areně poprvé opravdu bavilo, a tak se už velkým koncertům tolik nebráním. Nečekal bych, že skončíme až na stadionu. Přesto je fajn to jednou zažít. Do Hradce se tedy vyloženě těším. Zvlášť když jsme už zvládli vystoupení s orchestrem. Navíc nás pak po půlroce oslav čeká dlouhá pauza.

Pocházíte z Jičína, kapelu jste založili s vaším spolužákem z místní základní školy Pavlem Grohmanem. Koncertem v Hradci Králové se tak symbolicky vracíte do rodného kraje. Vzpomenete si ještě, jaké to bylo, když jste tam hráli poprvé?

Na kraji Hradce bývala slavná hospoda U Cikána a Pavel Grohman ji měl dokonce pronajatou. Studoval tam stavební průmyslovku, tak jsme se do města přestěhovali. V horním patře hostince jsme tehdy vlastně žili a dole jsme mívali koncerty. Chodila tam hromada studentů, takže jsme tam hráli opravdu mockrát, třeba i s kapelou Hudba Praha. V Hradci jsem si koneckonců koupil i svou první elektrickou kytaru. Přijde mi symbolické, že se tam po 30 letech vrátíme a odehrajeme náš vůbec první stadionový koncert.

Četl jsem, že jste nedávno vytáhl ze skříně archivní materiály, které jste si po celou dobu existence kapely Chinaski schovával. Dokázaly vás některé staré poklady dojmout, nebo nejste nostalgický typ?

Ale ano, jsem. Celá léta jsem sbíral všechny možné playlisty, vstupenky nebo plakáty, dával je do jednoho kufru a říkal jsem si, že se třeba jednou budou hodit. Třeba je předám dětem, které je pak vyhodí, to je jedno. A nedávno jsem z nich například udělal obal naší speciální výběrovky. Při příležitosti 30. výročí jsme totiž přetočili 11 našich starších písniček v nové sestavě. Některé jsme úplně předělali, jiné jsme zahráli stejně, ale s novými lidmi a novou energií.

Ale zpátky k vaší otázce. Prohraboval jsem tedy krabice plné starých věcí a našel jsem třeba rukopis písně Punčocháče, která mě snad nikdy nepřestane bavit, byť s ní už přes 30 let zakončujeme každý koncert. Když jsem viděl texty psané rukou Pavla Grohmana, byl jsem skutečně občas dojatý. Taky jsem objevil spoustu kazet a videokazet s našimi dřívějšími koncerty i nahrávkami. Mám desítky písniček z 90. let, které se třeba ani nedostaly na desku, anebo dostaly, ale v úplně jiném aranžmá. Jenom teď netuším, co s tím udělám, protože naše třicetiny už pomalu končí.

Můžete archivní materiály digitalizovat a pak je nabídnout jako raritu pro největší fanoušky.

Ano, všechno už mám digitalizované, tak teď třeba udělám archiv na našich webových stránkách. A kdo bude chtít, poslechne si tam například Punčocháče ve verzi z roku 1989, kterou jsme nahráli ve studiu u Mikiho Jelínka v Dejvicích. Možná byste je ani nepoznali. Na písničkách se hezky ukazuje, jak se naše někdejší studentská punková kapela postupně profesionalizovala.

V Hradci Králové plánujete dvouapůlhodinový set, který by měl být průřezem vaší třicetiletou historií. Najdou se hity, které už vám s odstupem času lezou na nervy, přestože je chce publikum vždycky slyšet? Britské Radiohead třeba proslavil singl Creep, ale sami ho moc nemusí a hrají ho jen vzácně.

Radiohead mám hodně rád, zvlášť jejich oceňovanou desku OK Computer. Když jsem šel tedy před 15 lety na jejich koncert na pražském Výstavišti, těšil jsem se, že ji uslyším naživo. Jenže pak z ní nezahráli snad ani jednu písničku. Takové zklamání bych sám fanouškům neuštědřil. Kdyby to bylo na mně, tak bychom dnes s Chinaski vynechávali třeba Dlouhej kouř nebo Tabáček. Tyhle nejvíc profláklé věci mě už buď nebaví, anebo mi přijdou infantilní. Zároveň ale chápu, že je lidé chtějí slyšet. Proto jsem set namíchali – polovinu budou tvořit hity známé z rádií a polovinu písničky, které máme sami rádi.

Rozhodli jste se při příležitosti jubilea vzkřísit i zaprášené perly, které živě dlouho nezazněly?

No jasně. Zazní třeba některé z našich nejstarších písniček jako Moc toho nevím, ale třeba i Vedoucí. Posledních osm let nemáme dechovou sekci, takže jsme ho už tolik nehráli. Saxofonista Štěpán Škoch a trumpetista Petr Kužvart teď ale přijali pozvání s námi znovu vystoupit, tak jsme ho do setu opět zařadili. Samozřejmě nebudou chybět Punčocháče, které se už staly naší vlajkovou písní. Tentokrát nám ovšem budou hostovat i Jamajka Koblicová a Daniela Čelková z Hudby Praha, které je s námi před 30 lety nazpívaly. Fanoušci je tedy konečně uslyší i s ženskými vokály ve druhé půlce refrénu, jak byly původně zamýšleny.

Při čtyřech skladbách nás bude v Hradci doprovázet smyčcový kvartet a také na pódiu přivítáme skvělou slovenskou zpěvačku Ivanu Regešovou. V neposlední řadě s námi bude hrát syn našeho zesnulého bubeníka Pavla Grohmana. Jáchymovi je dneska dvaadvacet, umí výborně na bicí a jako by tátovi z oka vypadl. S Pavlem jsem vystupoval dvacet let, takže když jsem se po jeho smrti otočil a seděl tam někdo jiný, přišlo mi to hrozně divné. Nedávno jsme ale zkoušeli a když jsem se obrátil, měl jsem pocit, jako bych viděl mladého Pavla.

Zmiňoval jste, že se na pódiu znovu shledáte se dvěma bývalými členy, s nimiž jste se v roce 2017 kvůli vzájemným neshodám rozloučili. Znamená to, že jste si všechno vyříkali a zase se usmířili?

Ano a překvapivě k tomu došlo jednou v noci na benzinové pumpě. Už je to pár let, kluci jeli z Ostravy, my jsme jeli z Olomouce a potkali jsme se u čerpací stanice. Tak jsme se objali, dali jsme se do řeči a myslím, že už je všechno odpuštěno. Chápu, že to tehdy bývalé členy bolelo. Kapela se ale po těch letech ve stejné sestavě ocitla v situaci, kdy mezi námi nebyla žádná energie. Mně tenkrát táhlo na padesát a připadal jsem si už příliš starý na to, abych dělal něco, co mě nebaví.

Zažívali jste ponorkovou nemoc…

Ponorkou bych to ani nenazval, spíš se postupně vytratila společná radost, na které jsme kapelu od začátku stavěli. Nikdy jsme neuměli pořádně hrát, ale hudba nás zuřivě bavila. Byli jsme kámoši, měli jsme stejný smysl pro humor, psali jsme společně písničky a právě tohle bohužel posléze vymizelo. Pokoušel jsem se to tedy znovu nahodit, napsal jsem ostatním dopis, ve kterém jsem je upozornil, že pokud to takhle půjde dál, tak kapelu zruším. Jenže mi nikdo neuvěřil. Uvědomuji si, že to byl z mojí strany velký risk. Dělat něco jenom ze setrvačnosti ale nemá smysl.

Bylo to pro Chinaski nejtěžší období?

Byl to velký otřes, ale nejtěžším obdobím jsme si prošli, když zemřel Pavel Grohman. V roce 2008 měl havárii na motorce, ke které navíc nedošlo jeho vinou. Pavel byl kapelník, workoholik. Teprve po jeho odchodu jsme zjistili, co všechno pro Chinaski dělal. Najednou jsme si veškerou jeho agendu museli s ostatními členy rozdělit mezi sebe a jen tak tak jsme to stíhali. Situace v roce 2017 byla nepříjemná, ale věděl jsem, že nějakou změnu udělat musím. A byl jsem smířený s tím, že pokud to nevyjde, tak kapela skončí.

Nakonec to ale vyšlo. Sestava kapely se obměnila a dnes ji vedle vás a kytaristy Františka Táborského tvoří ještě baskytarista Tomi Okres, klávesista Jan Steinsdörfer a bubeník Lukáš Pavlík.

Ano, měli jsme kliku a našli jsme ty správné lidi. Momentálně spolu hrajeme osmým rokem a za tu dobu jsme zažili jednu jedinou ponorku. Bylo to asi před měsícem na Slovensku, ale jenom proto, že jsme ho objížděli tři neděle v kuse. Měli jsme tam asi deset koncertů a ke konci už jsme všichni byli v myšlenkách doma. Na každého z nás totiž čekaly malé děti. Přesto jsme to nakonec zvládli se ctí dohrát.

K tomu, abychom se v nové sestavě sehráli, nám paradoxně hodně pomohla doba covidu, kdy se nekoncertovalo. Neměli jsme perspektivu, nevěděli jsme, jestli pandemie bude trvat pár měsíců, rok nebo ještě déle. Po nocích jsme se tedy tajně scházeli a házeli na stůl i ty nejšílenější nápady, které bychom třeba dřív neměli odvahu s ostatními sdílet. Když už se pak otevřely hranice, vyrazili jsme do Norska a natočili jsme tam naši podle mě nejlepší desku Frihet. V norštině slovo frihet znamená svoboda, což je příznačné, protože jsme se v tom studiu na ostrově cítili nesmírně svobodně. Myslím, že jsme se tam všichni hudebně potkali.

Chinaski i po těch letech zásobují česká rádia dalšími a dalšími hity. Klidně byste se už tedy mohli držet receptů, které se vám v minulosti osvědčily. Jak těžko se vám vzdoruje stagnaci?

Mně to těžké nepřijde. Podle mě je důležité, aby to v první řadě bavilo nás. Lidé to poznají a pak se jim to třeba bude líbit taky. Neustále se snažíme, abychom se neopakovali, což je těžké. Máme přes sto padesát písniček, zpívali jsme už o všem a najít nové téma je skoro nemožné. Musíte tedy vzít staré, ale pojmout ho zase trochu jinak. Ždímat donekonečna model, který funguje, by mě nebavilo. To nám hrozilo ve staré sestavě, ztratili jsme jiskru a začali jsme sami sebe recyklovat. Když naproti tomu vezmete do sestavy nové kluky, kteří jsou navíc v některých případech výrazně mladší, kapelu to ohromně nakopne.

Když jsme Chinaski zakládali, byli jsme totální samouci, kteří neuměli pořádně na nic hrát. Sám jsem třeba v životě necvičil na kytaru. A pak k sobě najednou přiberete muzikanty, kteří jsou instrumentálně i skladatelsky nesmírně schopní. Pracovat s nimi je čirá radost. Jenom jsme to nejdřív až příliš uspěchali. Chtěli jsme dokázat, že nová sestava bude fungovat, a tak jsme natočili desku 11, se kterou zpětně zas tak spokojený nejsem. Album Frihet už ale myslím dopadlo parádně.

Přiznáváte, že jste dlouho žil jako pankáč, ale když jste se v pětatřiceti oženil a narodily se vám dcery, dost jste se zklidnil. Máte přesto občas chuť zlobit, jak zpíváte v singlu z poslední desky?

No jasně. Ačkoli jsou Chinaski poprocková kapela, myslím, že v sobě toho pankáče pořád mám a baví mě jít proti tomu, co se od nás očekává. Jsem těžký introvert, ale právě proto jsem začal hrát v kapele. Na koncertě totiž najednou můžete úplně zešílet, tam to patří. Proto mám taky dvě jména, v civilu jsem Michal Novotný, ale moje role je Michal Malátný. Když potom zase slezu z pódia, jsem šťastný, že můžu jet domů tramvají a vrátit se ke svému klidnému životu.

Říkal jste, že vás po oslavách třicetin, které zakončíte 14. června na brněnském velodromu, čeká dlouhá pauza. Jak nejradši odpočíváte? U čeho si nejlépe vyčistíte hlavu?

Během koncertní sezóny je to sport. S kluky z kapely chodíme dvakrát, někdy i třikrát týdně hrát badminton. A když mám náhodou někdy volno, odpočívám u manuální práce na zahradě. Což je paradoxní, protože jsem ji dřív nesnášel.

Takže jste kutil, jak zpíváte v dalším z vašich hitů.

Je to tak. Když po mně rodiče v mládí chtěli, abych jim pomohl na zahrádce, měl jsem k tomu bytostný odpor. A teď jsem na zahradě naprosto šťastný. Celý rok tam máte něco na práci, nikdy není hotovo. Máme chalupu nedaleko Jičína, kousek od mých rodičů. Když jsme tam za covidu se ženou a s dětmi odjeli, byl tam klid, modré nebe a vypadalo to, že se nic neděje. Tehdy jsem strávil dva měsíce na zahradě a konečně jsem se o ni mohl postarat tak, jak jsem si léta plánoval. Ať už jde o řezání, sekání nebo kopání, všechno mě nesmírně baví.

Po červnových koncertech vás tedy čeká léto na zahrádce.

To zase ne. Volné léto jsem nezažil už deset let. Když hrajete na festivalech, není čas vyrazit na dva týdny na dovolenou v zahraničí. Proto se těším, že si teď léto konečně naplno užiju s dětmi. Mým dcerám je deset a patnáct. Brzy s námi už třeba nebudou chtít nikam jezdit, a tak letos plánujeme celé dva měsíce cestovat. Navíc mi udělaly radost, protože vůbec nechtěly k moři. Prý je to nuda. Místo toho se chystáme do Ameriky, do Afriky i do Skandinávie. V Norsku nás třeba čekají túry po fjordech. Žádné plácání na pláži v Egyptě.