Uhlík: Smál jsem se hercům, kteří se zpronevěřili umění. Teď patřím mezi ně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nedávno získal Českého lva za minisérii Metoda Markovič: Hojer, kde ztvárnil jednoho z nejděsivějších vrahů v dějinách tuzemské kriminalistiky. Nyní účinkuje v o poznání odlehčenější kriminálce. V seriálu Vraždy v kraji, který tuto neděli začíná vysílat televize Nova, dostal Petr Uhlík pro změnu roli venkovského vyšetřovatele, jenž sekunduje slavnému detektivovi z Prahy.

Odpočinkový žánr byl pro něj po předchozím pracovním vypětí vítaným zpestřením. Dalším náročným profesním výzvám se však rozhodně nebrání. „Bude to znít hrozně egoisticky, ale rád bych sám sebe přesvědčil, že nemám žádné limity. Že jsem ještě tvárnější, než jsem zatím ukázal,“ říká herec.

Vraždy v kraji jsou po loňské Metodě Markovič další detektivkou, ve které hrajete jednu z ústředních rolí. Máte ke krimi seriálům stejně vřelý vztah jako čeští diváci?

Upřímně je nijak zvlášť nevyhledávám, byť si samozřejmě všímám, že je teď hlavně žánr true crime celosvětově velkým trendem. Ne že by mě krimi seriály rozčilovaly, spíš mě jen trochu unavují. Aby mě jako diváka přitáhly, musí být vyprávěním i vizuálem hodně zajímavé, jinak se na ně moc nekoukám.

Zatímco Metoda Markovič byla temným ponorem do duše sériového vraha, Vraždy v kraji vyprávějí o relativně všedních zločinech motivovaných mstou nebo majetkem. Nebyla pro vás role venkovského kriminalisty ve srovnání se sadistou Hojerem najednou „brnkačka“?

Zatím jsem dostával převážně role, které byly hodně stylizované. Proto pro mě bylo zajímavé, když jsem si ve Vraždách v kraji mohl vyzkoušet tolik nehrát. Snažil jsem se tentokrát před kamerou víc uvolnit, s režiséry Lenkou Wimmerovou a Tomášem Pavlíčkem jsme se shodli, že by se tam výraznější stylizace ani nehodila. Mladý detektiv Matěj, kterého v seriálu hraji, pochází z Moravy. Proto jsme pracovali se spisovným jazykem, ale citlivě, aby to nepůsobilo hloupě. Pro mě to sice byly na první pohled jednodušší úkoly, ale zároveň jsem dostal abnormální kvantitu textu a poprvé si zahrál vyšetřovatele se zápisníkem, který situace sám vytváří, není jim jen vystaven.

Šlo nám o to, aby můj výkon působil lehce a nezabředával do složitostí, které diváky zbytečně oddalují od samotného děje. Vraždy v kraji mi přijdou zajímavé právě tím, že nejsou další zatěžkanou kriminálkou, ve které se jde až na dřeň, lidé po sobě střílejí a říkají osudové věty. Čím dál víc si uvědomuji, jak jsou tyhle odpočinkové formáty, které se nevydávají do hlubin všech možných věcí, důležité. A že mají místo i v mém životě, když vezmu v potaz, v jakém pracovním nasazení se dost často ocitám. Sám třeba rád trávím čas u videoher a stále víc se mi stává, že sednu k PlayStation a zapnu si Fortnite, i když to není kdovíjak duchaplná zábava.

A stejně tak je pro vás občas osvěžující, když dostanete civilnější roli v pohodovém seriálu…

Přesně tak. Točili jsme v létě v Ústeckém kraji, kam jsme se přestěhovali se ženou. Štáb mě tím pádem vyzvedával u nás v roubence a pak mě tam po práci zase zavezl. Příjemnou náladu, kterou bude seriál doufám u diváků vyvolávat, jsem si tak užil i během natáčení.

Před měsícem jste si přitom odnesl Českého lva za ztvárnění Ladislava Hojera, který na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zavraždil nejméně pět žen. V rozhovorech jste popisoval, jak se u vás při natáčení Metody Markovič rozvíjela porucha přijmu potravy a ztrácel jste hranice mezi výkonem před kamerou a osobním životem. Uvažoval jste, jestli vám ocenění stálo za to?

Žádná cena nestojí za lidské zdraví. Kvůli ní jsem to ani nedělal. Ocenění mě nicméně potěšilo. V souvislosti s Českým lvem jsem spíš přemýšlel nad časovým rozměrem audiovizuální scény, na který jsem si pořád nezvykl a přijde mi lehce vtipný. Dlouho jsem se věnoval hlavně divadlu, kde dva měsíce zkoušíte, pak máte premiéru, kritici představení ohodnotí, při troše štěstí dostanete cenu a tím to končí. Když ale hrajete ve filmu nebo seriálu, tak trvá rok, než ho lidé vůbec uvidí, a další rok čekáte na nominace. Mezi natáčením a udílením cen je dvouletá propast. Když jsem tedy Českého lva přebíral, připadalo mi už období s Hojerem hodně vzdálené.

Rozumím. Když jste roli bezprostředně prožíval, tak nikdo nic netušil, a teď už je pro vás naopak uzavřenou kapitolou…

Což má svoje výhody, nedokážu si představit, že by mě někdo třeba i s dobrým úmyslem vyrušoval, když jsem se na roli potřeboval soustředit. Při přípravách i během samotného natáčení se vždycky pohroužím do samoty, abych svou pozornost co nejmíň rozptyloval, a potřísním tím jenom svoje nejbližší. S tím se ovšem nedá nic dělat. Nemůžu je úplně odstřihnout a zavřít se někde v poustevně. To bych ani nechtěl, protože bych se zbláznil.

Nad časovým rámcem ale herec musí uvažovat i z hlediska toho, na jaké projekty kývne. Musíte brát v potaz, kdy budou vycházet, a podle toho plánovat, kdy si třeba můžete dovolit natočit něco, s čím umělecky úplně nesouzníte, ale zároveň vás to existenčně drží nad vodou. Hlídáte si, aby ve vašem portfoliu v daném období nepřevážila komerce a zároveň jste se nezaškatulkovali jen do jednoho typu rolí.

Snažíte se tedy tvůrcům vyslat signál, že vás mohou obsadit jak do ambicióznějších projektů, tak těch spotřebnějších.

Řešíme to s mými agentkami. Problém je, že v Česku zase tolik ambicióznějších projektů nevzniká. Znám kolegy a kolegyně, kteří čekají, až je do nějakého takového obsadí, a mezitím pracují třeba za barem. Obdivuji jejich nasazení a proti barmanství nic nemám. Sám ale barmana dělat nebudu. Rozhodl jsem se, že se chci herectví věnovat za jakýchkoli okolností. Proto radši budu přijímat různorodé nabídky, i když tuším, že vždycky nepůjde zrovna o klenoty české kinematografie.

Teď jsem měl třeba točit dvě skvělé věci, jenže kvůli ekonomické situaci se obě přesunuly až na příští rok. Najednou jsem se tedy ocitl bez práce. Naštěstí jsem měl nějaký finanční polštář. Právě proto ale neodmítám ani komerčnější projekty. U nich je totiž mnohem větší pravděpodobnost, že opravdu vzniknou a že za ně dostanete zaplaceno. Ty artovější se naproti tomu často odkládají, byť jsou mi pochopitelně bližší a snadněji si je před sebou obhájím.

V rozhovoru pro Radio Wave jste nicméně připustil, že na sebe po výrazných rolích v minisériích Adikts a Metoda Markovič: Hojer kladete vysoké nároky a přál byste si ve výjimečných hereckých výkonech pokračovat. Musel jste tedy ze svých očekávání slevit?

Do své práce pořád dávám maximum. Zároveň jsem ale pochopil, že nemůžu hrát jenom v projektech, jako je Metoda Markovič. Kdybych práci odmítal, znamenalo by to pro mě neustálou nejistotu, kterou si v současné situaci nemůžu dovolit. Na střední škole jsem se vysmíval hercům, kteří se zpronevěřili skutečnému umění, a najednou jsem jedním z nich. Nechci si to vyčítat, zkrátka se mi změnily priority. Se ženou jsme si koupili dům, takže je teď pro mě důležitější, abychom si mohli pořídit nová okna nebo kachlová kamna.

Co jste se během natáčení Hojera dozvěděl o svých hranicích? Neplánujete si teď dávat větší pozor, když jste zjistil, že si role nosíte domů?

Asi jsem masochista, ale pokud bych zase dostal příležitost, abych se do postavy takhle intenzivně ponořil, půjdu do toho znova, protože mě to nesmírně baví a nabíjí. Moje žena je herečka, takže si to naštěstí dokáže představit a sama to vnímá dost podobně. Při natáčení Hojera jsem samozřejmě pronikl k některým hlubším rovinám, ale jinak mi role myslím neukázala nic, co bych o sobě už nevěděl. Hned po Metodě Markovič navíc vznikaly Adikts i Král Šumavy a v následujících dvou letech jsem se na žádném srovnatelně velkém projektu nepodílel.

Další zlomová práce přichází až teď, jen o ní ještě nemůžu skoro vůbec mluvit. Čeká mě role, kde se o svých hranicích myslím můžu dozvědět mnohem víc. Bude to znít hrozně egoisticky, ale rád bych sám sebe přesvědčil, že žádné limity nemám. Že jsem ještě tvárnější, než jsem zatím ukázal. Součástí by měla být i vizuální proměna, která u nás myslím byla dlouho podceňovaná, a přitom tvoří tak padesát procent úspěchu herecké práce. Sám jsem tomu hodně otevřený a jsem zvědavý, jak se to povede.

Byl jste rád, že jste se krátce po Metodě Markovič mohl pustit do Adikts a Krále Šumavy? Pomohlo vám to Hojera rychleji opustit?

Určitě. Když jsme začali pracovat na Adikts, byl jsem už dost vyčerpaný. Stejně jsem ale svoje tělo nešetřil, natáčení se neslo ve znamení večírků. Král Šumavy pak pro mě byl takový detox – tábor v přírodě, kde jsem se potkal se starými kamarády Denisem Šafaříkem, Honzou Jankovským, Oskarem Hesem a Honzou Nedbalem. Nechci si na to ale zvykat. Kdybych dopředu věděl, že po Metodě Markovič budu točit ještě Adikts a Krále Šumavy, tak bych v jednom z těch projektů třeba nehrál, protože bych si myslel, že ho už fyzicky nebo mentálně nezvládnu.

Druhá část historické minisérie Král Šumavy o převaděči Josefu Hasilovi se na obrazovky dostala teprve letos. Diváci vás tam mohli vidět v roli strážmistra Fábka, který je pro svou přílišnou dobrotu u Sboru národní bezpečnosti šikanovaný a skončí dost nešťastně.

Ano, je to citlivý kluk v dominantně mužském prostředí. Nedávno jsem četl skvělou knížku Můj mladší bratr, ve které spisovatel Martin Uhlíř vypráví mimo jiné o povinné vojně na konci osmdesátých let. Popisuje, jak se muži v uzavřené komunitě vzájemně šikanují. Když teď dostávám otázky na Krále Šumavy, nutí mě to uvažovat, jakou pozici bych měl v takové hierarchii já.

Přesně tohle mě napadlo, když jsem nového Krále Šumavy viděl – že bych dopadl stejně jako Fábek. Proto mi ho taky bylo tak líto…

No právě. Vzpomínám, jak jsme s Honzou Prušinovským a Zdeňkem Godlou natáčeli jeden kratší spot ve věznici. Když mě Godla viděl, tak mi hned po pár větách řekl, že nikdy nesmím skončit ve vězení, protože bych dostal největší bídu. Myslím, že na jeho varování něco bude. Buď bych byl šikanovaný, anebo bych byl naopak ten nejhorší šikanátor, abych se ostatním ubránil, což je asi klasická dynamika takových kolektivů.

V budoucnu byste se měl objevit i ve filmu o pořadatelích pražského koncertu Rolling Stones v roce 1990, který plánuje natočit režisér Tomáš Hodan. Čím je jejich příběh zajímavý?

Pro mě je už tím, že ztělesňuje esenci devadesátých let, která mi připadají fascinující. Přijde mi, že to bylo období velkého chaosu, abnormální svobody, která nebyla úplně domyšlená. Stejně jako byla od začátku nedomyšlená organizace prvního pražského koncertu Rolling Stones.

Čtyři maníci si řekli, že sem pozvou Stouny, a přitom na takovou akci nebyli vůbec připravení. Lístky třeba tenkrát prodávala nějaká paní v maringotce, najednou jí tam naběhly davy lidí a peníze nebylo kam dávat. Zpětně se zdá neuvěřitelné, že se koncert vůbec podařilo uskutečnit. Navenek ten plán působil hrozně suverénně, ale zákulisí bylo hezky česky usmolené. Proto film myslím bude hodně vtipný.

Rolling Stones už se ale ve svých osmdesáti a více letech natáčení předpokládám nezúčastní…

Ne, na koncert se lidé budou muset podívat na YouTube. Ten už byl stejně jenom třešnička na dortu. Film bude vyprávět o tom, jak se Stouny na Strahov vůbec podařilo dopravit, což je myslím mnohem zajímavější zápletka.

S manželkou Andreou jste se před časem přestěhovali do pohraničí. Koupili jste starý mlýn v Českém Středohoří. Co mladý herecký pár přilákalo na samotu do Sudet? Byli jste přehlcení společenským životem?

Rozhodně. Musím přiznat, že jsem čím dál větší samotář. Doufám, že se to zase změní, ale momentálně nemám potřebu být tolik mezi lidmi, často se mi už nechce s nikým seznamovat. Do Sudet jsme se nicméně přestěhovali hlavně proto, že jsme se s manželkou poznali v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde oba hrajeme. Zamilovali jsme se jak do sebe navzájem, tak do severočeské krajiny. Od začátku našeho vztahu jsme tam proto hledali nějaké bydlení. Jenže jsme většinou nacházeli několikapatrové hospodářské usedlosti, v nichž před odsunem bydlely velké německé rodiny. Nakonec jsme se ale přes jednoho realitního makléře šťastnou náhodou dostali k našemu starému mlýnu.

Pátrali jste po jeho historii?

No jasně. Oslovili jsme archivy v Ústí i Litoměřicích, jestli o něm nemají nějaké záznamy. Tak jsme se seznámili s paní Věrou – bývalou archivářkou, která nedávno odešla do důchodu, ale práce s historickými prameny ji pořád baví. Nashromáždila pro nás asi čtrnáctistránkovou dokumentaci, z níž jsme se například dověděli, že mlýn na místě stojí přinejmenším od roku 1764. Původně patřil rodině, která bydlela ve větším hospodářském stavení hned vedle. Mlela si tam vlastní obilí a v horním patře pronajímala pokoje pro jiné rodiny.

Sudety mají nepochybně silné genius loci, zároveň tam ale na člověka může doléhat tíseň z historických traumat. Nežijete tak trochu mezi duchy minulosti?

Žijeme a je to skvělé. Sám navíc rád pátrám po předmětech, které v okolí zbyly z minulých dob. K narozeninám jsem dostal detektor kovu, takže teď navštěvuji místní samoty, a když mám štěstí, narazím na zajímavý úlovek. Dneska jsem třeba vyhrabal nádhernou láhev na medicínu z Drážďan, dokonce na sobě měla vyražené jméno doktora, který lék předepsal. Nebo jsem našel krásnou malovanou skleničku s bílými květy. Ze strany už byla vyšisovaná větrem a deštěm, zevnitř ale byla jako nová. Jsem velký sběratel, odnáším si domů třeba i různá rádla a další věci, které jiní nechávají ležet na zemi.

Taky mám rád staré ztrouchnivělé stromy, podle nichž se dá zjistit, kde dřív bývaly sady nebo kde stávaly grunty, po kterých už dneska není ani památky. Jinde zase vidíte růst mladé stromky, na místech, kde třeba kdysi bývala pole. Když se tam procházíte poprvé, máte pocit, jako byste šli temným hvozdem, který je starší než vaše babička. Pak se přitom prokousáváte starými mapami a zjišťujete, že tam les zas tak dlouho není a že tudy v minulosti vedla obchodní cesta. Fascinují mě otisky historie, přijde mi vzrušující pronikat k osudům, které už nikdy nedokážeme rozklíčovat. Připomíná mi to, že jsme všichni smrtelní, že i my jednou zarosteme a nikdo si na nás nevzpomene.

Jak se vám z poustevny v Sudetech vrací do Prahy? Zvlášť když vás čekají rozhovory s novináři, fotografové a červený koberec.

Jak kdy. Když byla premiéra Krále Šumavy, strašlivě jsem to podcenil. Nezvládl jsem si kolem sebe vytvořit ochranný obal, aby mi bylo všechno trochu jedno, přišel jsem tam příliš zranitelný a dost mě to zničilo. Jindy to ale bývá docela v pohodě. Do Prahy jezdím vlakem, což beru jako transformační cestu. V kupé se často potkáte s dost zajímavými lidmi a kontrola jízdenek je nakonec taky dobrá příprava na sociální kontakt.