Hlavní obsah

Smích, který hořkne. Kdyby radši hořelo je laskavým portrétem české malosti

Vít Schmarc
Novinář
Foto: Lukáš Černoch, Bontonfilms, Seznam Zprávy

Doufejme, že podobných debutů bude přibývat. Film Kdyby radši hořelo ukazuje současnost bez líbivých filtrů.

Reklama

17. 6. 13:00

Malá ves kdesi daleko od Prahy, parta dobrovolných hasičů, Velikonoce, hoaxy a strach z neznámého. Český film se zase jednou potkal s realitou.

Článek

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Venkov má v tuzemské kinematografii proměnlivou roli, ve které ale tak, či onak hraje ta naše hezká česká idyla. Komunisté sem v 50. letech dosazovali nejrůznější variace na Stroupežnického Naše furianty, když líčili souboj mladé uvědomělé generace se starými zabedněnci a pořádky, to vše při zdůraznění krásy a harmonie české krajiny. Nová vlna tu v 60. letech naopak našla zemitou realitu, samorosty a manifestaci nejrůznějších morálních nešvarů, kterými trpí celá česká společnost.

V časech normalizace to byly především filmy Jiřího Menzela, jež ve vesnickém „zemském ráji napohled“ objevily novou harmonii, místo bezpečného úniku, které sice má svoje ideologické i sociální problémy, ale humor tu kvete, pivo je tu dobré a holky nejhezčí. Zkrátka, realita se tu lépe snáší.

V letech následujících pád železné opony český film nerozhodně lavíroval mezi menzelovským humanismem, opatrnou nadsázkou a naprostou bezpohlavností. Střídaly se tu rozbředlé vinařské kýče trilogie Bobule, satirické paskvily jako Signál a závan svěžesti sem přineslo naivisticky pojaté téma útěků z města a digitálního nomádství v podání Tomáše Vorla a jeho melancholické Cesty z města.

V éře fake news a nejrůznějších hoaxů se sice poslední roky prohlubují příkopy mezi generacemi a mezi městem a vesnicí, český film ale příznačně opatrně našlapuje. Robert Sedláček vrátil vesnici a vesnickým lidem alespoň kus autenticity. Díky filmům a seriálům Jana Prušinovského zase existuje potřebná reflexe důležitých sociálních témat, ve které se prolíná nadsázka a realismus.

Stopy idyly sice přežívají, ale už nejde přehlížet, že venkov je prorostlý malostí, strachem z druhého a nejrůznějšími stereotypy. Podobným směrem se koneckonců ubírá i „pražský odpadlík“ Tomáš Vorel, který ve svém venkovském azylu dospěl od prvotního okouzlení Cesty z města k podstatně střízlivějšímu a méně naivistickému vyznění jejích dvou pokračování.

Už nehoří, má panenko

Prvotina absolventa FAMU Adama Kolomana Rybanského svádí k trochu laciné obezličce „návratu k nové vlně“. Ano, Kdyby radši hořelo pracuje s tématem hasičského sboru a je zarámovaný „svátečním veselím“ podobně jako kultovní Formanův film Hoří, má panenko. Namísto plesu jsou to tentokrát Velikonoce, muži v uniformách tu však hrají podobně klíčovou roli organizátorů a nositelů řádu. Jinak jde však o paralelu hodně kulhavou.

Miloš Forman a jeho tým pracovali s čistě realistickým klíčem, částečně improvizujícími neherci a přirozeně meandrujícími situacemi. Rybanského snímek je režijně mnohem utaženější, svoje gagy pečlivě staví, je z něj znát výraznější stylizace, ať už jde o práci s herci, nebo s rámováním kamery či nasvícením scény. Nejmenovaná vesnice tu tak působí jako lehce symbolický rámec, do kterého režisér a spoluscenárista zasazuje svoje samorostlé charaktery.

Ústřední hasičské duo je nesourodé. Postarší čerstvý vdovec Broňa je velitel a přirozená autorita. Zamračený, ochraptělý, vnitřně naštvaný a zoufalý ze samoty hledá nový smysl života. Ten mu částečně dodává Standa, zavalitý a dobrácký jouda, který k Broňovi vzhlíží jako k chybějící otcovské autoritě. Katalyzátorem jejich vztahu se stanou čtyři dny Velikonoc a záhadná událost, kdy během ohňostroje vjede dodávka doprostřed vesnického shromáždění a zapíchne se do kašny.

Událost, jež může mít zcela banální vysvětlení, zažehne ve frustrovaném Broňovi oheň nenávisti. Vidí v tom dílo arabských teroristů a zároveň začátek posvátné mise, jejímž cílem je ochránit svou ves před blížící se apokalypsou. Jak se záhy ukáže, malá komunita je jako suché pole čekající na jiskru. Strach a předsudky potřebují někoho důvěryhodného, kdo je usměrní. Tím člověkem je všemi uctívaný Broňa, zjevně inspirovaný prvním českým teroristou Jaromírem Baldou. I on se totiž rozhodne inscenovat teror, aby všechny kolem probudil.

V Kdyby radši hořelo se potkávají principy láskyplné vesnické idyly s realistickou tragikomedií o zaslepenosti a obavách z neznámého. Nedá se říct, že by šlo o úplně harmonické soužití. Na jedné straně jsou tu figurky, idealistický mladý farář, místní dobrosrdečný opilec, hasič s absurdní lysinou, který si na sebe nanáší ocet, aby se ochránil před chemtrails… Na straně druhé ale film pojednává o vzestupu populismu, o manipulovatelnosti obyčejného člověka, o malosti, která občas vyrůstá z tak pochopitelných kořenů, jakým je nezpracovaný žal ze ztráty blízké bytosti.

Smát se, ale nevysmívat

Debutující Rybanský se v tomhle obtížném teritoriu na pomezí smíchu a mrazení nepohybuje právě suverénně. Přes nespornou poetičnost a tvůrčí odvahu vyzařuje Kdyby radši hořelo nápadnou křeč, s níž se pokouší udržet pohromadě různé polohy. Dobře je to viditelné na nefungujícím spojení herců a neherců v některých scénách. Gagy často stavěné ze statických záběrů mají sklony k těžkopádnosti, pomalé, neohrabané charaktery hasičů zase jako by se ztrácely mezi karikaturou a realistickým vyobrazením zdánlivých dobráků, kteří jsou v krajní situaci schopní lhát a manipulovat.

Závěrečným zvratům filmu tak trochu chybí hloubka, i když jim rozhodně nechybí odvaha. Těžko se místy rozhoduje, kdy od diváka Kdyby radši hořelo vyžaduje pobavenou shovívavost nad některými situacemi, které jsou satiricky nadsazené, a kdy už je namístě zcela seriózní pohled, protože se film najednou dotýká tragických záležitostí. Podobným syndromem trpí i „komunální komedie“ Jiřího Havelky (Vlastníci, Mimořádná událost), které ale Rybanského debut rozhodně překonávají režijně.

Kdyby radši hořelo se naštěstí nenechá strhnout syndromem Klusákova Daliborka, tedy nadřazenému pošklebování se lidské omezenosti. Naopak, film si udržuje empatickou blízkost a svoje postavy nepoužívá jako snadný materiál k povýšenému výsměchu. Jeho styl v sobě má zdrženlivost a střídmost, jež ho udržuje v bezpečné vzdálenosti od plané idyly i tupé řachandy nad „těmi debilními burany“. Je rozhodně sympatické vidět dílo filmařů, kteří se jednak chopili aktuálního tématu, zároveň nad ním uvažují aktuálním filmovým jazykem, s promyšleným záběrováním, ironickou, ale ne šklebivou volbou hudebního doprovodu.

Předností je i volba parťáka pro Miroslava Krobota, který už má na starozákonně zamračené venkovany zřejmě doživotně patent a hraje je už v úsporném režimu. Michal Isteník je stále neokoukaným hercem, jenž Standu ztvárnil s něhou a vlastně uvěřitelnou naivitou, jako notorického dobráka, jehož na scestí může přivést právě snaha zavděčit se všem kolem, především autoritě náhradního otce. Jeho interakce s racionální a krutě upřímnou manželkou (překvapivě výtečná Anna Polívková) patří k nejlepším momentům filmu.

Kdyby radši hořelo bude mít díky svému ambicióznějšímu přístupu obtížnou pozici u konzervativního domácího publika, svoje malé vítězství má nicméně už v kapse hasičské kombinézy. Výběr do prestižní sekce Panorama na Berlinale ukazuje, že pro mladé tvůrce má smysl nerezignovat na ambice a vyprávět o současnosti bez líbivých filtrů. Doufejme, že podobných debutů bude přibývat, a český film tak konečně zakope dávno mrtvou idylu šest stop pod zem.

Kdyby radši hořelo (režie: Adam Koloman Rybanský, hrají: Michal Isteník, Miroslav Krobot, Anna Polívková a další, v kinech od 16. 6. 2022)

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Adam Koloman Rybenský

Doporučované