„Šíleně jsem tě miloval.“ The Rolling Stones zpívají o zklamání z Ameriky

Za oceán vyrazili v létě 1964. „Když jsme se Stones jeli do Ameriky poprvé, připadalo nám, že jsme umřeli a dostali se do nebe,“ vzpomínal ve svých pamětech kytarista Keith Richards, jak tam se spoluhráči z The Rolling Stones nakupovali desky, navštěvovali nahrávací studia nebo byli na koncertě svého vzoru Jamese Browna. „Poslouchali jsme rádio v autě přes tisíce kilometrů, když jsme jeli na další štaci. To byla krása Ameriky,“ líčil člen britské skupiny, která pomohla vrátit americké blues do středu zájmu.

O více než 60 let později se teď The Rolling Stones ptají, jestli Amerika jejich mládí pořád existuje. „Šíleně jsem tě miloval / Ještě než jsme se potkali / Viděl jsem všechny tvoje filmy / Kouřil jsem tvoje cigarety,“ zpívá Mick Jagger v nové country-rockové baladě Ringing Hollow. Zní jako milostná píseň adresovaná ženě, ale ve skutečnosti vypráví o vystřízlivění z amerického snu. Socha Svobody „v těch potrhaných šatech nevypadá nejlépe“, pokračuje Jagger.

Skladba, ve které druhý kytarista Ronnie Wood hraje takzvaným slidem na dobro, připomene starší balady typu Sweet Virginia a obecně jejich lásku ke country. „Je to píseň o Americe a o tom, co jsme tam zažili,“ řekl Jagger, který později v USA více než 20 let žil s texaskou modelkou Jerry Hall. „Taková nostalgická skladba o lásce k Americe a o tom, jak jsme z ní momentálně trochu zklamaní,“ doplňuje kytarista Richards, jenž v USA bydlí od roku 1985.

Skladba Ringing Hollow je součástí nedávno vydaného alba nazvaného Foreign Tongues, se kterým The Rolling Stones čerstvě ovládli britskou i německou hitparádu. Na ostrovech se do čela žebříčku vyšvihli popatnácté, čímž vyrovnali rekord vrstevníků The Beatles.

Zájem o anglické rockery, kteří koncem 60. let minulého století vyvolali nadšení na obou stranách Atlantiku sérií hitových singlů jako (I Can’t Get No) Satisfaction nebo Paint It Black, ani po více než šesti dekádách neopadá.

Jen od turné k desce Steel Wheels, s nímž v srpnu 1990 po pádu komunismu slavně zavítali také na pražský Strahov, celosvětově prodali vstupenky za 2,9 miliardy dolarů a momentálně mají 30 milionů posluchačů měsíčně na Spotify. Zájem o ně oživila i comebacková, cenou Grammy vyznamenaná deska Hackney Diamonds z roku 2023.

Stejně jako na ní také na novince Foreign Tongues nyní více než osmdesátiletí hudebníci spolupracovali s Andrewem Wattem. Pětatřicetiletý Newyorčan začínal jako kytarista popového zpěváka Justina Biebera, postupně se ale vypracoval v producenta rockových veteránů. Watt dodal svěží nádech pozdním albům Ozzyho Osbournea, Iggyho Popa či naposledy Paula McCartneyho. Také na novince The Rolling Stones zároveň hraje na basu, kytary či klávesy a stal se spoluautorem některých písní.

Foreign Tongues jsou zároveň jejich druhá nahrávka bez původního bubeníka Charlieho Wattse. Zemřel v roce 2021, přesto i tady ještě účinkuje v jedné písni natočené před smrtí, tempem skoro punkrockovém Hit Me in the Head.

Watts ovládal jazzovou techniku a vždy rokenrolu propůjčoval trochu swingový feeling. Jeho nástupce v kapele Steve Jordan se projevuje víc jako rockový bubeník a mimo jiné hraje hlasitěji, což má na muzikanty povzbuzující účinek.

Zatímco předešlou desku Hackney Diamonds natáčeli s přestávkami mnoho let, novinku vytvořili za pouhé čtyři týdny. „Mick má teď plodné období, fakt se nezastaví. Navíc jsme pořád jeli na vlně Hackney Diamonds a měli jsme dost materiálu,“ vysvětluje kytarista Richards v deníku The Guardian, jak nové album vznikalo v podobném duchu.

Že jsou muzikanti zjevně občerstvení, druhý kytarista Ronnie Wood připisuje Wattovi. „Strašně nás nakopnul. Takovouto energii The Rolling Stones neměli od dob Jimmyho Millera,“ připomíná producenta jejich nejslavnějších alb z přelomu 60. a 70. let od Beggars Banquet a Let It Bleed přes Sticky Fingers či Exile on Main St. až po Goats Head Soup.

Andrew Watt do nahrávacího studia stejně jako minule pozval hvězdné hosty. Tentokrát z toho ale moc nebylo. Paul McCartney sice hraje slyšitelnou, téměř funky basovou linku v písni Covered in You, jinde ale mnohonásobný držitel Grammy Bruno Mars jen několikrát symbolicky cinkne do kravského zvonu a například Robert Smith, osobitý zpěvák kapely The Cure, jen jako doprovodný vokalista v songu Never Wanna Lose You několikrát tlumeně odpoví Jaggerovi. Ve studiu hrál přitom Smith i na syntezátor. „Ten ale není slyšet,“ přiznává v doprovodném podcastu k albu Mick Jagger.

Veškerá pozornost se tak soustředí na The Rolling Stones. A to od úvodního singlu Rough and Twisted, který v rámci reklamní kampaně vydali nejprve v omezeném nákladu pod pseudonymem The Cockroaches, kdysi používaným, když na sebe v dobách největší slávy nechtěli poutat pozornost.

Energická skladba v duchu elektrického chicagského blues se záměrně špinavým zvukem zaujme celkovým nasazením, spontánní energií, hrou Micka Jaggera na foukací harmoniku a především pro The Rolling Stones charakteristicky vzájemně propletenými kytarami Richardse a Wooda.

Princip podle svých slov odkoukali od muzikantů jako bluesmana Jimmyho Reeda, mohutně ho ale zdokonalili. Vzájemná interakce kytaristů The Rolling Stones vždy klade větší důraz na riffy, texturu, náladu a celkový zvuk než virtuózní sóla. Stejně důležitá jako improvizace je tu předvídatelnost, aby jeden kytarista tušil, co zhruba bude hrát ten druhý. Díky moderní produkci je výsledek slyšet lépe než dříve – Richards celou desku hraje v levém kanálu, Wood v pravém.

Stejně špičkově je nasnímaný dvaaosmdesátiletý Mick Jagger, jemuž se podařilo uchovat hlas v kondici o řád lepší než vrstevníkům Paulu McCartneymu, Bobu Dylanovi či Paulu Simonovi. Stále úžasně frázuje, soulově prociťuje slova a skvěle vymýšlí harmonie. Po čase také Jagger hrdě dává na odiv svůj falzet, kterým s přiznanou nadsázkou zpívá skladbu Jealous Lover, doprovázenou videoklipem s hollywoodskou hvězdou Anyou Taylor-Joy. Píseň, ve které na elektrické piano hraje Steve Winwood známý z kapel Traffic nebo Blind Faith, komicky exaltovaným falzetem připomene dávný song Emotional Rescue z 80. let.

„Falzet jsem se naučil ovládat hned na začátku. Hodně jsem poslouchal Dona Covaye, což byl soulový zpěvák, napsal třeba Chain of Fools pro Arethu Franklin. A měl jeden song Mercy, Mercy, který zpíval skoro celý falzetem,“ připomíná Jagger píseň, jejíž coververzi vydali The Rolling Stones v polovině 60. let.

Dobře zachovaný hlas jde ruku v ruce s Jaggerovou celkově obdivuhodnou kondicí. Přesvědčit se o ní mohli i návštěvníci jejich posledního pražského koncertu z roku 2018. Zpěvák tehdy v Letňanech běhal po předsunutém molu jako mladík. „V tomhle ohledu za hodně vděčím tátovi,“ přiznává v podcastu Jagger, jehož otec byl tělocvikář. „Vždycky říkal: Když o sebe nebudeš pečovat, dopadneš takhle. A ukázal na nějakého rozložitého padesátníka, jak se s cigaretou válí v křesle a přibírá kila,“ zmiňuje frontman.

Zároveň ale Jagger nic nenechává náhodě. V podcastu popisuje, jak také s novým bubeníkem Jordanem jen ve dvojici prošli rytmus každé skladby, aby mu zpěvák přizpůsobil frázování. „To jsem se naučil od Jamese Browna. Musíte správně trefovat groove, hlavně v tanečních věcech,“ objasňuje.

Vysloveně taneční je na desce song s funky basou Never Wanna Lose You, trochu připomínající Mess It Up z předešlé nahrávky. Hodně popový zvuk má In The Stars, povznášejícími vokály evokující dávný hit Gimme Shelter a doprovázená videoklipem, v němž účinkují Stones digitálně omlazení umělou inteligencí.

Některá média zaujala píseň Mr. Charm se zmínkou o vesmírném programu miliardáře Elona Muska, ta ale podle Jaggera není míněna kriticky. Samotný Mr. Charm je typicky stoneovský provokatér, postava jako z písní Sympathy For The Devil nebo Midnight Rambler.

Nové album očekávatelně mísí pop, rock, country, soul, funk i R&B, jako to The Rolling Stones dělávají už desítky let. Opět jsou tu stěžejní Richardsovy riffy hrané nejčastěji v otevřeném ladění. I tentokrát kytarista jednu skladbu zpívá, byť už hodně křehkým hlasem. Song o ženě, ze které jdou všichni do kolen, nazval Some of Us. Původně ho napsal pro album Dirty Work z roku 1986, dokončil ho ale teprve nyní.

Druhý kytarista Ronnie Wood nahrál do předposlední kompozice Back in Your Life původně devítiminutové kytarové sólo se zkreslením. „Ten den jsem byl trochu naměkko, protože zrovna umřel Brian Wilson. A krátce před ním Sly Stone. Myslel jsem na tyhle muzikanty, které jsem poslouchal celé mládí, a všechno jsem to dal do toho hraní,“ popisuje v podcastu Wood, jehož sólo však producent sestříhal na polovinu.

Většina ze 14 písní díky tomu trvá méně než pět minut, pročež album příjemně odsýpá. A nejen díky žánrové pestrosti se ani po týdnu neoposlouchá.

The Rolling Stones na něj zařadili i dvě coververze – překvapí You Know I’m No Good z repertoáru již nežijící Amy Winehouse, která s nimi v roce 2007 jako host zazpívala na festivalu Isle of Wight. Song zaujme i tím, jak Jagger na harmoniku parafrázuje dechovou sekci z původní nahrávky.

Celá deska pak končí akustickým blues Beautiful Delilah, které Keith Richards hraje na dvanáctistrunnou kytaru. Píseň svého velkého vzoru Chucka Berryho měli v repertoáru už začátkem 60. let, kdy podobně hrávali coververze blues od Muddyho Waterse nebo Howlin’ Wolfa.

Někdejší spolužáky Jaggera s Richardsem tehdy na nádraží v anglickém Dartfordu slavně sblížila láska k americké hudbě. Vzpomínka už je to hodně dávná, ale na novém albu The Rolling Stones jako zázrakem stále živá.