Všechno bylo trochu vykloubené. Tyler, The Creator v masce vyprodal O2 arenu

Když zazněly první údery kvazivojenského beatu úvodního tracku večera nazvaného St. Chroma, vyprodaná pražská O2 arena se hmatatelně zachvěla. Ze stylizovaného kontejneru, připomínajícího cosi mezi válečným bunkrem a uměleckou instalací, vyšel muž v plastové masce a přísně střižené, komiksově nadsazené vojenské kazajce. Hala propukla v nekontrolovaný jásot. Tyler, The Creator, který se do Česka vrátil po devíti letech, vyskočil do vzduchu a za ním se rozhořely oslňující ohně. Následující hodinu a půl ve své show plynule spojoval rap, performance a sebeironii.

Současná koncertní šňůra čtyřiatřicetiletého vítěze dvou Grammy je postavená okolo loňské desky Chromakopia. Ta představuje logické pokračování jeho tvůrčího vývoje, respektive introspektivní, otevřené polohy, kterou prozkoumává od nahrávky Flower Boy z roku 2017.

Tyler, The Creator na sebe v minulé dekádě nejprve upozornil jako jako trochu jednorozměrný, provokující fracek. Na sociální síti Tumblr zveřejňoval drsné memy, v duchu stylu zvaného horrorcore, který pracuje s černým humorem, rapoval o satanovi nebo znásilnění, a na několik let si například vysloužil zákaz vstupu do Velké Británie. To ale bylo dávno. Aktuální deska je v mnoha ohledech jeho nejosobnější. Už jen název – slovní hříčka spojující označení pro barvy a chaos – naznačuje, že introspekce nezřídka vede Tylera do temných zákoutí vlastní psýché. Chromakopia je album plné úzkosti, samoty, rozštěpené identity, ale také upřímnosti i paradoxní něhy.

Protagonistu ukazuje na rozcestí. Z frontmana provokativního kolektivu Odd Future se stal třicátník, který už nechce jen dráždit – snaží se pochopit sám sebe a vyznat ve své mnohoznačné identitě. Přitom neztrácí typickou sebeironii ani žánrovou všežravost, s neuvěřitelnou lehkostí střídá textové i zvukové polohy. Hravě skáče od špinavých beatů k jazzovým harmoniím, vokálním postupům z R&B nebo ambientním plochám.

Deska působí jako trochu paranoidní, něčím dojemný a trochu temný zvukový film, v němž Tyler hraje všechny hlavní i vedlejší role, nasazuje si rozličné masky a hledá, jak být co nejupřímnější.

I když kritika nahrávku unisono označila za jeho nejdospělejší, Chromakopia v žádném případě není uhlazená. Stále obsahuje také pro rappera typický teenagerský vztek, jen tentokrát servírovaný s pořádnou porcí sebezpytu. Upřímnost dobře funguje i naživo: deska není jen nahodilou sbírkou singlů, ale komplexním portrétem člověka, který se rozpadá a skládá zároveň. Ptá se, jak dospět, když je nucen stále plnit roli poskakujícího šaška.

Tematický rozstřel alba zohlednila také scénografie pátečního koncertu. Všechno vypadalo trochu přehnané, divné a vykloubené, ať už šlo o vysoce stylizovaný vojenský oděv, pohybující se kulisy nebo laserová světla a pyrotechniku. Tyler byl na to sám – na pódiu neměl doprovodnou kapelu, tanečníky ani zpěváky. Během devadesáti minut podal intenzivní výkon, jak střídal polohy rappera, herce, baviče, DJe, dítěte i dospělého chlapa, co se směje sám sobě a skládá účty.

Show měla tři části. První se odehrávala na tmavém, dystopickém pódiu s industriálním dekorem. Scénu osvětlovaly reflektory, které evokovaly atmosféru postapokalyptického sci-fi. Dokud se Tyler pohyboval pouze tady, měl na sobě masku symbolizující své současné alter ego, vypravěče Chromakopie. První třetinu večera tudíž věnoval především písním z ní. Těžké beaty tracků jako Noid nebo Darling, I daly vyniknout ohlušujícím subbasům neboli zvukům nejnižší frekvence, které v O2 areně místy vytvářely takový akustický tlak, že se takřka nedalo dýchat. Pečlivě řízený chaos.

Při písni Sticky se Američan vydal přes visuté molo do druhé části sálu, přičemž cestou do rozběsněného davu házel stovky – možná pravých, možná falešných – dolarů.

S přesunem do zadní části haly přichází radikální změna scény i atmosféry. Ze stropu se snáší maketa pohádkové chaloupky, ve které je jeden malý obývák, útulný pokojíček vybavený pohovkou, gramofonem, pianem a krabicí s deskami. Umělec si sundavá masku, mundúr mění za typickou, švihle vzorovanou košili. A zatímco dosud ztělesňoval groteskního antihrdinu z Chromakopie, nyní před publikem stojí starý dobrý Tyler. Sedá si na gauč a začíná se přehrabovat svými starými vinyly.

Následuje dobrá půlhodinka s přesně sestříhanými úryvky jeho největších hitů, které publikum odměňuje jednohlasým nadšením. Zní i skladby, jež definovaly jednu generaci alternativního rapu jako Yonkers, Tamale nebo She – některé z dob, kdy nejmladší část pražského publika ještě ani nebyla na světě.

Když Tyler a další rappeři z Odd Future jako Hodgy Beats, Earl Sweatshirt nebo Frank Ocean na přelomu nulté a desáté dekády vtrhli na scénu, hudební kritika mluvila o definitivním zlomu. Popkulturu začali utvářet lidi, kteří už prožili dětství a pubertu v pevném objetí informačních technologií, internetu nebo sociálních sítí. Z nich vycházela také estetika, kterou volný losangeleský kolektiv šokoval.

Dnes už by ale poprask způsobila těžko a také Tyler prvoplánové vzorce dávno opustil. Když se v pátek v měkkém světle reflektorů prohraboval svými nahrávkami, ke starým písním se nevracel se sentimentálním patosem. Tu a tam v pauzách utrousil ironickou poznámku. A když s ním celá aréna, patnáctiletí i čtyřicetiletí, slabiku po slabice rapovala 14 let starý song Yonkers, na tváři jako by se mu rozlil poťouchlý úsměv.

Celý koncert udržoval přirozený kontakt s publikem. „Hezké to tu máte,“ prohlásil v jednu chvíli. „Víte, já jsem z jiné části světa, tady to moc neznám. Ale dneska jsem se procházel městem a došlo mi, že tu asi nežije moc lidí, kteří by vypadali jako já. A když se rozhlédnu po téhle areně, přijde mi docela cool, kolik bělochů mě tady má rádo. To bych ani nečekal,“ řekl. Do salvy huronského smíchu pak ještě poděkoval „všem třem černochům, kteří sem dneska přišli, nebojte, vidím vás“.

Za samozřejmě ironickými slovy někdo mohl cítit narážku na rasismus v USA nebo vzrůstající xenofobii ve světě. Především ale ukázaly, v jaké poloze Tyler přes všechen sebezpyt a pochyby nachází největší smysl – když pomocí humoru, sarkasmu a výstižných zkratek popisuje komplikované společenské nebo osobní nastavení.

Celý koncert už zase z hlavního pódia, jen bez masky, uzavřel přídavkem I Hope You Find Your Way Home. Zpíval v něm, že se ztrácí a potřebuje pomocnou ruku, která ho bezpečně odvede domů.

V jeho hlase místy zazněla nejistota a odtažitý smutek někoho, kdo za hodinu a půl vystřídá nespočet identit, a proto ví, že také ve vyprodané hale pro 18 tisíc lidí může být palčivě sám. Nekončící aplaus publika mu snad podanou ruku nabídl. Když už ne na cestu domů, tak alespoň na pouť za další štací.