Článek
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
Náš rozhovor se blíží ke konci, když mě Oskar Hes, jeden z nejtalentovanějších herců mladé generace, trochu zaskočí. Mluví o tom, jak marně hledá přechodový rituál, a obrací pozornost na mě. Ptá se, jestli si poté, co se mi narodily děti, připadám dospělý.
Hlavou mi proběhne vzpomínka na předchozí den. Druhé sezení u nové terapeutky. Mail s poptávkou jsem nadepsal: Terapie pro tátu dvou dcer? A velmi rychle zjistil, kolik mám sám se sebou nevyřízených účtů z dětství. Po téměř čtyřech dekádách života se je učím skládat. Vzít dítě v sobě na milost, trochu ho utišit, postarat se o něj – tak by to přece opravdu dospělý člověk udělal, nebo ne?
„No vidíš, možná jsi na to kápnul,“ myslí si Oskar. A já se sice trochu stydím za to, jak jsem se otevřel, ale zároveň vím, že jinak to v rozhovorech dělat neumím. A nechci. Je jedno, kolik si připravím otázek. Stejně nakonec sklouznu k tématům, jako jsou kolísavé sebevědomí, úzkosti, nejistota. Neklid.
V dokumentární sérii Seznam Zpráv, kterou jsme natočili s Jindřichem Soukalem a Jakubem Zemanem a jejíž první díl na webu uvidíte v pátek, hledám přesně takové situace, jako byla ta s Oskarem Hesem. Sleduji mladé umělce v zákulisí divadel, klubů i koncertních sálů, probírám s nimi díla, která teprve vytvářejí – ale ze všeho nejvíc se ptám, co prožívají někde uvnitř.
Když je třeba, vyrazíme kvůli tomu se štábem i do vietnamského bistra v Sokolově. „Vypadá to tu pořád stejně,“ říká básnířka Hana Nguyen. Mezi stolky s plastovým dekorem strávila dětství. „Je v tom iluze a nostalgie, která hodně zkresluje. Ale když tu pak strávíš delší dobu, zjistíš, že jsi víc ten člověk předtím, než sis myslel,“ vysvětluje umělkyně vystupující pod přezdívkou Večerka. A já zase myslím na vnitřní dítě, o něž se někdo musí postarat.
Hana působí jako člověk, který se o to snaží ze všech sil. Ve své epizodě Neklidu mimo jiné vysvětluje, proč dobrovolně přerušila kontakt s rodinou nebo jak se vypořádává s diagnostikovanou bipolární poruchou. Teď v klubech po celém Česku recituje básně, které znějí jako první pomoc proti osamocení.
I kapela Gufrau umí rozdávat radost a energii do davu pod sebou. Když skáčou po pódiu naplněného pražského klubu Roxy, mám pocit, že musí každou chvíli popadat ochozy. Kontrast s nervózní náladou, která pár minut předtím panovala v zákulisí, je obrovský. „Jestli mi dvě vyprodané Roxy nebudou přinášet radost, tak to bude fakt strašné,“ strachoval se člen skupiny Hugo Wiesner. Dopadlo to nad očekávání dobře.
Jenže pochybnosti nikdy nemizí. Ani když si Gufrau spolu s Victorem Kalem a rapperem Rohonym jdou o pár týdnů později pro cenu Anděl, kterou získávají za svůj hit Navždycky blázen. „O syndrom podvodníka jsem nepřišel,“ konstatuje Hugo, když se ho na ocenění ptám o několik měsíců později v jejich zkušebně. Všichni vypadají unaveně. „Potřebujeme ubrat na tempu,“ myslí si producent Jakub. Zní to jako dobrý nápad.
Nechci bulvárně odhalovat zranitelnost nebo bolest. Zajímá mě, jak se z ní mí respondenti dokážou vyzpívat, vypsat, vytančit – a co se naopak v duši umělce odehrává ve chvíli, kdy to nejde.
Jestli už teď, chvíli před premiérou prvního dílu Neklidu, mohu něco o dokusérii říct, pak to, že v ní nikdo nezůstane v úzkých. „Já mám z těch tvých rozhovorů pocit, jako kdyby mě máma šla obejmout. Stěžujeme si, co se nám všechno děje. Ale není to vždycky jenom na ho*no,“ usmívá se Hugo. Jeho kapelní kolega Vojtěch bere do ruky kytaru. Když začne hrát, všechen neklid na chvíli mizí pryč.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
