Výtvarník Epos 257 vystoupil z anonymity. Mánes mění v asfaltovou džungli

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

První, co mě překvapí na výstavě Landform, je hluk. Zní to, jako by se hlavní síň Galerie Mánes proměnila v rušnou křižovatku plnou hučících kamionů a rychle ujíždějících aut. Ve vzduchu je cítit pach gumoasfaltu. Všude kolem mě jsou velké černé desky. Vyplňují celý prostor a mění ho na labyrint, ve kterém přestimulovaného návštěvníka často přepadne panika.

V prostoru plném agresivních vjemů mi až po chvíli dojde, že nová přehlídka umělce známějšího pod přezdívkou Epos 257 je k přicházejícímu divákovi postavená zády. Když projdu mezi černými deskami a otočím se, oslní mě záře billboardů.

15% SLEVA. GLAZURY. LAKY. MOŘIDLA, nabízí jedna reklama. ZA NÁKUP DÁREK, láká druhá. A další: VYSPĚTE SE. Do tmy svítí obrazy ženy spící na extrémně pohodlné matraci, šťastné rodinky ve slunečném dni, malířského štětce. Všechny vize spokojeného světa ale mají kaz. Billboardy jsou prořezané. Místo kusu šťastné rodiny, která si odnáší odměnu za nákup, prosvítá plakátem strom.

Není to poprvé, co Štěpán Soukup alias Epos 257 vystavuje deformované reklamní nosiče. Po historicky první české prezidentské volbě ukázal v Tančícím domě vyřezané tváře Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga. Nechal je zarámovat. A někde po nich zbyly billboardy s průhledy ve tvaru hlav. „Už tehdy mě ty díry fascinovaly, byl to symbol vyprázdněnosti, za kterým vyčuhovala krajina,“ vysvětluje umělec, kterého je v hluku projíždějících aut sotva slyšet.

„Ty billboardy jsou velmi často hrozně bizarní. Je na nich vidět analogová nedokonalost fyzického světa. Reklamy se dělají narychlo, často vidíš, jak je to zbastlené. Vnímám v tom určitou marnotratnost toho světa,“ popisuje Soukup mezi zářícími obrazy luxusu. Jeden billboard zve na Prague Mussels Week, mušlové hody v centru hlavního města. Místo mušle do tmy září křoví.

Podle Soukupa k sobě mají reklama a umění nebezpečně blízko. U fotografie fotbalisty s rukama sepjatýma k modlitbě zmiňuje barokní olejomalby, prý zásadní inspiraci pro vizuální jazyk reklam. A také připomíná pojem „vanitas“, který má symbolizovat prázdnotu a marnost lidského chování. V roce 2021 spojil desítky umělců na společné výstavě v holešovickém DOXu. Epos byl mezi nimi také. Prezentoval tam zátiší, která vytvořil z nelegálních billboardů po Praze. Tím poškodil cizí majetek, jenž ovšem de iure neměl existovat.

Sám před lety napsal básnickou stať, kde vanitas popisuje jako obraz, do kterého lze vstoupit. Co za ním člověk uvidí? Krajinu antropocénu, v níž mezi stromy vyrůstají stožáry billboardů a ve které se jen těžko dostanete na místa, odkud není slyšet hluk civilizace.

Když Soukup dříve mluvil o své fascinaci reklamou ve veřejném prostoru, stěžoval si, že česká společnost zůstává ve vleku své minulosti, v níž se nevymáhá dodržování pravidel. Na aktuální výstavě Landform, v angličtině geomorfologický útvar, už reklamní nosiče vnímá jako neoddělitelnou součást krajiny. Něco, co tu po lidstvu zůstane.

V ryku rychle jedoucích aut nejde vydržet moc dlouho, ale Soukup tu bývá každý den od poledních hodin až do půlnoci. Do role kustoda se staví pravidelně. Místo aby seděl na židli a upozorňoval návštěvníky, že se nemají dotýkat děl, provádí je mezi nimi a vysvětluje svůj záměr.

Někdy jde ještě dál. Návštěvu své výstavy ve Veletržním paláci před lety podmínil tím, že s ním hosté smění jakoukoli bankovku za novou ve stejné hodnotě. „Došlo tam celkem k 3080 transakcím,“ řekl loni v listopadu týdeníku Respekt. V té době se definitivně zbavil pseudonymu, který si do výtvarného světa přinesl z dob sprejerského mládí. Číslovka 257 odkazovala na dnes již neplatný trestní zákoník – konkrétně na paragraf o poškozování cizího majetku.

Jeho tvorba je pořád angažovaná a provokativní. Skrývání se za pseudonymem ale přestalo dávat smysl. Soukup už dlouho patří mezi nejvýznamnější tuzemské umělce, ostatně se stal protagonistou hned dvou nedávných dokumentů o výtvarném umění.

Objevil se ve filmu Veřejně prospěšné práce svého kolegy Vladimíra Turnera nebo v loňském snímku o hodnotě umění Má to cenu?! Jana Strejcovského. Ten mimo jiné vypráví příběh zteřelé igelitky plné peněz, kterou Epos 257 vystavil v útrobách České národní banky. Tašku s téměř 900 tisíci korun nakonec prodal galeristovi Zdeňku Sklenářovi za 1,1 milionu. Hranice mezi mocí umění a silou peněz se rozmělnila.

„Můžu sledovat ten mumraj uvnitř,“ vysvětluje Štěpán Soukup, proč tak rád zůstává přítomný na svých výstavách. Ani Mánes si nevybral náhodou. Podle něj se kdysi prestižní výstavní síň změnila v billboardový nosič. „Mánes se tváří, že podporuje současné umění, ale jediná možnost, jak tu být, je zaplatit komerční nájem. Funguje to tu stejně jako na billboardu. Zaplatíš a můžeš si vystavit, co chceš,“ tvrdí umělec.

V galerii je klid. Přes den vypadá jinak než v noci. Projekce jsou vypnuté, hluk města jen jemně protéká skrz skleněné výlohy výstavní síně. Průřezy v černých deskách prosvítá slunce. Billboardy vypadají jako spící zvířata. Tvorové z nové, lidmi ochočené krajiny.

V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.