Článek
Jeho díla mohou působit tiše, až uzavřeně. „Přesto, nebo právě proto má schopnost oslovit velmi osobně,“ říká kurátorka Olga Škrabal Staníková.
Sochaře, malíře a překladatele Sekala, který žil v letech 1923 až 1998, teď připomíná výstava v Muzeu umění Olomouc. Přehlídka nazvaná Soukromá věc potrvá do 4. října. Nabízí průřez tvorbou tohoto významného poválečného autora. Obsahuje jeho plastiky, asambláže i schránky.
Uskutečnit se mohla díky velkorysému daru do sbírek muzea z pozůstalosti umělcovy ženy Christine Sekal, jež zemřela v roce 2023.
Výstava se podle kurátorky Staníkové snaží otevřít divákovi Sekalův vnitřní svět jako prostor paměti, úzkosti, řádu i ticha. Do prostoru kromě děl vstupují také jeho vlastní slova ve formě úryvků z deníků a osobních myšlenek. „Sekalova tvorba vytváří prostor, v němž se lze na chvíli zastavit a vstoupit do soustředěného ticha,“ říká Olga Škrabal Staníková.
Podle mluvčího muzea Tomáše Kasala bylo pro Sekala umění způsobem existence. „Věnoval se tvorbě plastik, závěsným asamblážím, což jsou skládané obrazy, i větším nebo menším objektům,“ připomíná Kasal.
Pražský rodák Sekal byl za druhé světové války jako osmnáctiletý zatčen za šíření letáků. Tři roky pak strávil coby vězeň v koncentračním táboře Mauthausen, kde pracoval v kamenolomu. Po návratu byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kterou však roku 1950 opustil bez diplomu z politických důvodů.
V 50. a 60. letech už své práce vystavoval. V roce 1957 se stal členem modernistické skupiny Máj 57, se kterou byl spřízněn až do jejího zániku v roce 1964. Zároveň začal být pokládán za autora spjatého s českým informelem. V 60. letech patřil do okruhu výtvarného teoretika Jindřicha Chalupeckého a Galerie Václava Špály, naplno se však už neztotožnil se žádným hnutím.
Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 emigroval do západního Německa, načež se roku 1970 natrvalo usadil ve Vídni. Tam později mimo jiné obdržel cenu města Vídně za sochařství.
V československé metropoli musel zanechat desítky plastik, z nichž pouze část mohl přivézt do Vídně syn, kterého StB roku 1983 donutila k vystěhování. Až po roce 1989 vrátila Národní galerie ty ostatní, zabavené po Sekalově emigraci. Ke konci života se autor dočkal velké retrospektivní výstavy v Městské knihovně v Praze.
Sekal byl solitér. Zpočátku inklinoval k surrealismu, potom ke kubismu či expresionismu, postupně si ale vyvinul osobitý, těžko zařaditelný styl. Vedle sochařské práce se věnoval kresbě, kolážím, grafické úpravě knižních obálek i překladům náročných německých filozofických a literárních textů. „Současně formuloval vlastní autorské texty a vedl si deníky, které dnes představují jedinečný klíč k porozumění jeho myšlení i umělecké práci,“ říká kurátorka Staníková.
Podle ní se právě deníkové záznamy, jejichž vybrané úryvky si návštěvníci mohou poslechnout, stávají jednou z důležitých linií olomoucké výstavy. „Nejedná se o pouhý komentář k dílu, ale přirozenou součást instalace,“ dodává odbornice. Audionahrávky si zájemci mohou poslechnout z instalovaných sluchátek nebo mají možnost využít přes QR kód hlasového průvodce v aplikaci Cabinet of Wonders.
Vedle existencialismu Sekala silně ovlivnilo výtvarné hnutí informel. Přestože zůstal výrazným solitérem, svou tvorbou se řadil do širšího okruhu poválečného evropského umění, reagujícího na rozpad jistot a hledání nového jazyka po válce.
Muzeum umění Olomouc už Sekalovu tvorbu připomnělo v roce 2016 tehdejší výstavou nazvanou A věci se zvolna berou před se, což byla věta převzatá z románu Útěk do Budína od Vladislava Vančury. „Tuto větu si Zbyněk Sekal po celý život znovu a znovu zapisoval do svého deníku. Připomínal si tak vymezení svého tvůrčího procesu jako pomalé, precizní meditace prováděné rukama,“ uvedla tehdy Olga Škrabal Staníková.
















