Hlavní obsah

Lajka: Nejosamělejší a nejsmutnější pes v dějinách. Měla její smrt smysl?

Foto: ČTK

Pes Lajka, první živý tvor vyslaný ze Země do vesmíru sovětskou družicí v roce 1957.

Reklama

3. 11. 11:01

Hrdinka, oběť, symbol. Jedna z vítězek studené války. Milník v historii dobývání kosmu i hnutí za práva zvířat. A také pes, který umřel. První živý tvor na oběžné dráze. Sputnik 2 s Lajkou na palubě vzletěl 3. listopadu 1957.

Článek

Je to podobné, jako když někdo nechá psa v autě na parkovišti. Šel nakoupit a neuvědomil si, že je léto, poledne a přes 30 stupňů. Nebo mu to bylo jedno. Po nákupu si dal ještě oběd a zapovídal se. Pes mezitím umřel. Na paniku a přehřátí. Jde to docela rychle. Jsou to citlivá zvířata.

S Lajkou to bylo podobné. S tím rozdílem, že jí to udělali záměrně, s plným vědomím toho, co se stane. Posadili ji do rakety. A poslali pryč.

Ne, to nebylo ani to známé auto, ani to parkoviště před supermarketem. To byla raketa. Dobývání vesmíru. Boj mezi velmocemi. Globální prestiž.

Toulavá moskevská fena najednou letěla pryč. Byla tam sama. Hrozně se bála. Umřela na paniku a přehřátí.

Hrdinka. Pionýrka. Objevitelka. Průkopnice. Oslava revoluce.

Stálo to za to?

Lituji

„Čím víc času uběhlo, tím víc lituji. Neměli jsme to dělat,“ řekl v roce 1998 jeden z autorů „projektu Lajka“ Oleg Gazenko. „Nedozvěděli jsme se tolik, aby to ospravedlnilo smrt psa.“

Jenže tehdejší sovětský stranický a státní šéf Nikita Chruščov chtěl, aby nový Sputnik vyletěl na oslavu 40. výročí Říjnové revoluce. Chtěl znovu Američanům ukázat, kdo je nejvyspělejší technologická velmoc.

První umělá družice Sputnik 1 totiž otevřela „vesmírný závod“ mezi velmocemi. Sputnik 1 odstartoval 4. října 1957 a Sovětský svaz měl v té době iniciativu a převahu. A na téhle vlně se do vesmíru svezla i Lajka. Do výročí revoluce ale zbývalo málo času, a tak zvolili sovětští vědci a technici jednodušší variantu – Sputnik 2 postavili jako družici, s jejímž návratem se nepočítalo. Tedy ani s návratem Lajky.

Lajka. Toulavý moskevský pouliční kříženec. Dali jí různá jména a přezdívky – třeba Kudrnka nebo Citronek. Ujala se Lajka, protože se to jednodušeji vyslovovalo cizincům. A také proto, že hodně štěkala, („lajať“ znamená v ruštině „štěkat“). V západních médiích byla známá také jako „Muttnik“. Od anglického „mutt“ – kříženec. Čili zkratka pro „kříženec ve Sputniku“.

Měla v sobě zřejmě něco z huskyho. Byla hodná, submisivní, vděčná, že se jí někdo ujal. Strpěla, že ji dávají do stále menších a menších boxů, aby si navykla na cestu do vesmíru. Na cestu bez návratu.

+8

Chovali se k ní hezky. Vladimir Jazdovskij, který na projektu pracoval, si ji dokonce na několik dnů vzal domů, aby si pohrála s jeho dětmi. „Chtěl jsem pro ni udělat něco hezkého. Měla před sebou už tak málo dní,“ napsal Jazdovskij.

Lajka. Měla asi tři roky, vážila přibližně šest kilogramů. Vědci vytipovali toulavého psa, protože tušili, že je uvyklý různým těžkostem života – zná hlad, zimu, samotu… A chtěli fenu, protože je prostorově úspornější – nezvedá nohu při močení.

Vědci k té nepohodě na ulici přidali jen drobnost: Raketu, stav beztíže, smrtící paniku.

Jen pár hodin…

Vědci předpokládali – nebo si možná spíš přáli –, že by Lajka mohla na oběžné dráze přežít až sedm dnů. Pak měla být šetrně „uspána“ jedem v jídle. Spekulovalo se i o druhé možnosti relativně rychlé a bezbolestné smrti – Lajka měla zemřít na akutní nedostatek kyslíku. Jenže odhady nevyšly. Přání selhala. Lajka žila po startu už jen několik hodin.

Senzory umístěné na jejím těle ukázaly, že ihned po startu se její tepová frekvence zvýšila třikrát a dechová dokonce čtyřikrát. Ještě se najedla, ale panika ji přemáhala. Poté, co Sputnik ztratil ochranný štít, se teplota v kabině prudce zvýšila… Panika a přehřátí.

V Rusku se Lajka a další psí kosmonauti stali nejenom národními hrdiny, ale i jedněmi z prvních hvězd populární kultury, celebritami. „Popkultura“ byla ve východním bloku pod přísnou ideologickou kontrolou, ale psi byli v tomto ohledu shledáni zcela bezpečnými. Obrázek Lajky byl všude – na krabičkách od sirek, na žiletkách, známkách, pohlednicích, čokoládě, cigaretách…

Nebylo by vhodné a příjemné s všudypřítomnými obrázky Lajky spojovat představu bolesti. Oficiální ruská propaganda proto ještě dlouhá léta tvrdila, že vše proběhlo podle plánu: Lajka několik dnů kroužila po oběžné dráze. A netrpěla.

Šťastnější Lajčiny následovnice, Belka a Strelka, které se ze své vesmírné mise vrátily, se staly dokonce globálními symboly – jejich štěňata byla ambasadory dobré vůle. Jedno z nich dostal například americký prezident J. F. Kennedy.

Heroická a popkulturní fasáda zakryla skutečný příběh Lajky. I důležitou otázku: Mělo to všechno vůbec smysl?

Minuta ticha

Hnutí za práva a proti týrání zvířat nebylo v polovině minulého století ještě ani zdaleka tak rozvinuté jako v současnosti. Začínající „vesmírné závody“ živené atmosférou studené války měly navíc silný náboj heroismu, prestiže, nacionalismu. Představa hrdinné fenky, která se obětovala na oltář pokroku, rezonovala i ve Spojených státech nebo západní Evropě.

Kritika a protesty se nicméně objevily. Úvodník britského deníku The Times Lajku označil za „nejosamělejšího a nejsmutnějšího psa v dějinách“ a celý experiment pak za „monstrózní a odporný“. Několik milovníků zvířat připevnilo na své psy protestní nápisy a demonstrovalo před sídlem OSN v New Yorku.

Britská Liga na ochranu psů požádala všechny majitele psů, aby za Lajku drželi minutu ticha. A organizace prosazující ochranu práv zvířat vyzývaly k protestům před sovětskými ambasádami.

Sovětský kosmický program vyslal mezi lety 1951–66 do vesmíru psy celkem 71krát. 17 psů zemřelo. Američané používali k testům především opice. A vědci z obou zemí obhajovali pokusy na zvířatech tím, že o dopadech vesmírného letu na člověka se ví příliš málo. Že riziko lidských ztrát je příliš velké.

Proč Sovětský svaz používal k pokusům psy, není jasné. Snad proto, že Rusko mělo tradici ve výzkumu psů díky Ivanu Pavlovovi.

Jisté ale je, že u všech psů vyslaných do kosmu se počítalo s možností návratu. Kromě jediného.

Lajka: Nejosamělejší pes v dějinách.

Vesmírný závod

Foto: Profimedia.cz

Američané používali k testům především opice. Na snímku makak rhesus jménem Able, nasazený při suborbitálním letu rakety Jupiter v květnu 1959.

  • V průběhu druhé světové války dosáhlo Německo velkého pokroku ve vývoji raket. Byla to především zásluha vědce Wernhera von Brauna, který se po konci války významně podílel na americkém kosmickém programu.
  • Se začátkem studené války do vývoje raket masivně investovaly USA i Sovětský svaz. Zpočátku šlo téměř výhradně o vojenský výzkum.
  • Sovětský svaz i USA ohlásily v 50. letech plán na vypuštění první umělé družice. Uspěl Sovětský svaz, který 4. října 1957 vypustil Sputnik 1.
  • Po „Sputnik šoku“ následovaly další nezdary či „porážky“ USA: Vypuštění Sputniku 2, exploze americké rakety, která měla na oběžnou dráhu vynést první americkou družici, Jurij Gagarin – první člověk ve vesmíru…
  • Návrat prestiže a pověsti technologicky nejvyspělejší země měl Američanům přinést projekt Apollo – plán na přistání člověka na Měsíci. Ten ohlásil prezident J. F. Kennedy v květnu 1961. Neil Armstrong a Edwin Aldrin přistáli na Měsíci 20. července 1969. Vesmírný závod mezi velmocemi skončil úspěchem USA.
  • „Vítězství“ ale zdaleka neznamenalo, že ve Spojených státech byli všichni kosmickým programem nadšeni. 60. léta byla nejenom dobou studené války, ale i hnutí hippies, protestů proti establishmentu, válce ve Vietnamu, válce jako takové, diskriminaci černochů a žen… A tak se kosmický program stal z mnoha stran terčem kritiky jako „vyhazování“ peněz, které je třeba investovat jinam – především do sociálních programů. Rozpočet programu Apollo byl v šedesátých letech přibližně 25 miliard dolarů. O půl století později to představuje částku 175 miliard dolarů neboli přibližně 4 biliony korun.
  • Komplexní kritiku kosmického programu přinesl v šedesátých letech minulého století sociolog Amitai Etzioni. Podle něj dobývání vesmíru odčerpává peníze a nejlepší mozky, které jsou zapotřebí v jiných oblastech vědy a řízení společnosti. Etzioni dokládá, že vědečtí poradci prezidentům USA nedoporučovali masivní investování do kosmického programu a že s ním naprostá většina předních vědců nesouhlasila.
  • Diskuse o přínosu kosmického výzkumu trvají dodnes. Pokud opustíme utopické romantické vize o osidlování Měsíce a planet či budování kosmických měst…, pak zbývá stejná otázka jako v 60. letech: „Co a za kolik jsme získali?“ A jestli jsme správně zvolili priority. Obhájci investic do „kosmické ekonomiky“ zdůrazňují, že se bez ní moderní společnost neobejde. Má stále větší podíl na podpoře kritických společenských funkcí, jako jsou telekomunikace nebo finančnictví.
Sdílejte článek

Reklama

Doporučované