Hlavní obsah

Lidé se mě často ptají, jestli to byl boží trest, říká farář po tornádu

Foto: tomáš svoboda, Seznam Zprávy

Poničený kostel v Moravské Nové Vsi chtějí kompletně opravit do roka a do dne.

Reklama

4. 7. 6:30

„Solidarita lidí? Bylo to velmi milé, krásné překvapení. Takových bych si v životě přál co nejvíc,“ říká farář z obce poničené extrémní bouří.

Článek

Střecha je pryč. Místo sedmičky dlí v ciferníku velká díra. Hodiny na kostele svatého Jakuba staršího v Moravské Nové Vsi se zastavily v čase 19:25. Právě tehdy tornádo udeřilo nejvíc a místním převrátilo život naruby. Poničilo i křesťanský symbol obce. „Kříž, který byl na věži, je momentálně sehnutý na jednu stranu. Uvažujeme, že bychom ho tímto způsobem nechali. Aby na nové věži zůstal s připomínkou události,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy místní farář Marián Kalina.

Když tornádo ničilo vše, co mu přišlo do cesty, zrovna jste v kostele sloužil mši. Co vás při té vzpomínce napadne?

Při mši to vypadalo hodně špatně. Člověk měl strach, nevěděl, co se bude dít. Cítil jsem zodpovědnost za všechny uvnitř. Byla tam asi dvacítka lidí, mládež, starší. Chtěli jsme se rychle schovat pod kúr, kdyby padla i klenba kostela. To by bylo daleko vážnější a nevím, jestli by někdo z nás přežil. V té chvíli se člověk snažil zachránit, co mohl. Pak jsme v modlitbě prosili, ať to přežijeme.

Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

Farář Marián Kalina.

Byli jste všichni na jednom místě?

Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Já s ministranty, kteří jsme stáli u oltáře, jsme měli nejblíž do sakristie, boční místnosti. Ostatní, kteří byli rozmístěni v kostele, jsem vyhnal schovat se pod kůr. Je to tam zpevněné, aby byli chránění.

Co jste v tu chvíli mohli dělat?

Můžu říct - jak se jako kněz modlívám každý den za různé potřeby lidí, kteří přicházejí, za sebe, za celý svět - takto vroucně, hluboce, upřímně, tak intenzivně jsem se ještě nemodlil. Aby nás pánbůh ochránil. A tak se stalo. Zanedlouho, co jsme se schovali, vylítla tlakovou vlnou tornáda okna, vitráže. Střepy létaly celým kostelem. Nikomu z těchto lidí se nic nestalo. Ani vlásek nebyl zkřiven.

Když jste později vyšli ven z kostela, co si člověk pomyslí při pohledu na apokalypsu?

Hlavní vchod od kostela se nedal otevřít. Spadly tam trámy z krovů. Bokem přes sakristii to šlo. Bylo to někdy ve tři čtvrtě na osm, kdy jsme se odvážili otevřít dveře a podívat. Padala tma, takže vše nebylo vidět, ale člověk spatřil spoušť jako po válce. Bylo to opravdu jako by vybuchla bomba. Byli jsme rádi za to, že jsme živí. Rodinní příslušníci mnoha lidí, o nichž věděli, že jsou v kostele, už čekali venku. Byli rádi, že si rodinu našli. Lidi z Týnce nebo Hrušek jsem uchýlil na faře, protože jsme věděli, že za dalších čtyřicet minut má přijít další bouřka, ale méně intenzivní. Nicméně člověk nevěděl, co se stane. V suterénu jsme přečkali druhou vlnu. Auta byla obrácená na střeše třeba padesát metrů dál. Jedno se podařilo zachránit, tak jsme tyto lidi odvezli domů. Spojení telefonické bylo omezené, linky byly přetížené.

Obracejí se teď na vás věřící s otázkou, proč se něco takové stalo?

Otázka, kterou jste vyslovil, je až ta druhá. Nejčastější zní, jestli je to boží trest. Nebo jak to vnímám. Odpovídám, že to rozhodně boží trest není. Bůh je milosrdný otec, který poradí, odpouští. Někdy jsme mohli od otce i v mládí dostat, když jsme udělali něco špatného, ale nikdy ne proto, že nám chtěl ublížit.

Těžko se mi teď odpovídá, proč se to stalo. Díky tomu však vyšlo najevo i mnoho lidského dobra. Desetitisíce dobrovolníků pomáhají obci, která má 2500 obyvatel. Každý den tudy proudí, hledají, komu by pomohli. Bez nároku na cokoli.

Když mi starší paní volá po půlnoci: Pane faráři, promiňte, že vás otravuji, ale předtím jsem se nemohla dovolat. Víte, máme úspory, chtěla jsem je na něco použít, ale vidím, co se stalo. Chci vám darovat sto tisíc korun. Dejte to první rodině, která přijde s tím, že pomoc potřebuje.

Na druhé straně se ozývají lidé, kteří sami mají málo. Jiný případ od starší paní: Poslala na účet sto korun. A někdo z jejích dětí připsal: Babička říká, že kdyby věděla, co se stane, tak si nekoupí prášky za tři stovky a pošle vám čtyři stovky. To je svědectví hrozně krásné lidskosti. Byla v nás skrytá a díky tomu ji nyní můžu tak intenzivně cítit a jsem za to vděčný.

Pohled na poničený kostel z vrtulníku (cca 03:34). (Video: Novinky.cz, Seznam Zprávy)

Psychologové, kteří tu lidem naslouchají, nám říkali, že také velmi pomáháte. S jakými problémy se na vás teď obracejí?

V prvních dnech byl zájem o duchovní oporu menší. Vzhledem k tomu, že lidé museli vytáhnout trám, který jim padl od obýváku, nebo cihlu, kterou měli v posteli. První fáze pokročila. Lidé si chtějí odpočinout a přemýšlejí. Duchovní, psychická, terapeutická opora je velmi důležitá. Jsou tu vojenští kaplanové i naši katoličtí, bratři z protestantských církví, Český červený kříž, katolická charita. Je vidět, jak poptávka po této pomoci den ode dne narůstá.

Každý den máme mši svatou. V prvních dnech chodilo sem do provizorních prostor na faře deset patnáct lidí. Ve čtvrtek nás bylo čtyřicet. Stoupá to a věřím, že i v neděli přijde mnoho lidí, aby poděkovali pánubohu za to, aby ochránil naše životy.

Babička pošle stovku. Vzkazuje, že kdyby věděla, co se stane, tak si nekoupí prášky za tři stovky a pošle vám čtyři stovky. To je svědectví hrozně krásné lidskosti.
Farář Marián Kalina

Myslíte si, že teď prožitky s odstupem několika dní na lidi víc doléhají?

Den ode dne, čím víc mají prostoru. Mají plachtu na střeše, vědí, že už jim dovnitř nezaprší. Začínají přemýšlet. Byla tu paní a říká: Jak já to celé spravím? Lidé říkají: Bydlíme tady celý život. Řešíme, jestli máme odejít pryč, nebo spravovat ty ruiny, které nám zůstaly. Počítáme, že těchto reakcí bude přibývat. Dneska (rozhovor vznikal v pátek - pozn. red.) i pan kaplan, kterého mi otec biskup poslal z Brna, aby mi pomáhal, chodí oblečený v kněžském kolárku, aby si s lidmi popovídal a povzbudil. A chodíme i s nabídkou hmotné pomoci, kterou se jako farnost skromně snažíme těm lidem dát.

Kostel přišel o střechu, provizorní kostra leží vedle na zemi. Když pohlédnete nahoru, převažuje ve vás lítost nebo naděje, že s tisíci pomocníků vše opravíte?

Určitě velká naděje. Smutek byl velmi intenzivní a rychlý. Pak se člověk snaží dívat do budoucna, abychom všechno zvládli. Děláme provizorium na střeše kostela. Je tam už udělaný falešný hřbet a provizorní krov. Jakýkoli vítr by se pod konstrukci dostal, bude to nebezpečné. Řemeslníci tam dávají velké tlusté trámy, vše se musí kotvit, dávat vzpěry. Pak se to musí zalaťovat. Tři čtvrtiny už jsou hotové.

Foto: tomáš svoboda, Seznam Zprávy

Kostel svatého Jakuba staršího.

Kostel je vždy symbol obce. Máte odhad, za jak dlouho jej opravíte?

Krov je starý 250 let. Nemáme žádný nákres. Nedělal se tehdy žádný plán. Musíme nejdřív oslovit architekta na projekt. Ten to musí konzultovat s úřadem památkové péče. K tomu dává kulaté razítko statik. Vše se konzultuje s památkáři. Na každé vyjádření je třicet dní, někdy šedesát nebo devadesát. Až to absolvujeme, můžeme vysoutěžit firmu, která střechu udělá. Nabídky pil a dřeva jsou obdivuhodné. Pokud bychom měli povoleno začít hned, můžeme. Úřední proces nás posouvá třeba o půl roku dál.

Když jsem se v pátek vzbudil po té noci, byl jsem velmi smutný, možná jsem i plakal. Ale uvědomil jsem si, co jsem četl, když jsem nastoupil do farnosti. Asi před 250 lety, když farníci přišli na to, že kostel je moc malý, tak se s panem farářem domluvili, že jej celý zboří a postaví větší. Naši předkové to bez techniky dokázali za dva roky. Mou myšlenkou nebo prosbou k pánubohu je, abychom to dokázali do dvou let dát do pořádku. S obrovskou solidaritou lidí a s úřady se daří komunikovat. Pomohou nám snad lhůty zkrátit, tak jsem si dal cíl do roka a do dne.

Máte poškozený i filiální kostel v Hruškách, který je součástí farnosti. Jak to vypadá s ním?

Ano, i ten byl poničený. Na rozdíl od tohoto v Nové Vsi, kde škoda určitě přesáhne deset milionů, tam se pohybuje v řádu statisíců korun. Jsou tam farníci, kteří jsou strašně zodpovědní, a moc si toho vážím. Sebralo jim to střechy na domech, stodoly a oni věnují všechny síly, aby pomáhali na kostele. Bude se určitě bořit vrchní věž, asi půl metru nad horní okna. Kvůli statice, která je poškozená. Vím, že se můžu spolehnout, že to zvládnou.

Nevím, jestli jste při akutních úkolech v uvažování tak daleko, ale plánujete v kostele v Moravské Nové Vsi nějakou připomínku tornáda?

Hned několik věcí. Chtěl bych, aby byla střecha do roka a do dne postavená a měli bychom slavnostní děkovnou bohoslužbu. Pokud se to povede, i za účasti Otce biskupa, který by nám požehnal zrestaurovaný kostel. Je tu i několik dalších myšlenek. Kříž, který byl na věži, je momentálně sehnutý na jednu stranu. Uvažujeme, že bychom ho tímto způsobem nechali. Aby na nové věži navždy zůstal s připomínkou události. A ještě jedna věc: Jeden ciferník hodin, který se zastavil na čase za pět půl osmé, bychom opatrně sundali. A na hlavní zeď nad vstupem do kostela se umístí s datem dne, kdy nás tornádo zničilo. Ať si děti a vnuci ten den připomínají a jsou vděční bohu, že uchránil naše životy.

Foto: Wikipedia, palickap, Seznam Zprávy

Kostel před tornádem.

Každý člověk si nějak přebírá, co se stalo. Máte z toho nějaké poučení?

Že bych dělal něco jinak než dosud, asi ne. Ale povzbudilo mě to v tom, že mi ukázalo krásu přirozené obyčejné lidskosti. Lidského srdce, které je čisté, otevřené, připravené pomoci udělat, co je třeba. Někde v nás to je, ale hluboce skryté. A v této chvíli to vyjde na povrch. Je to mnohem hezčí, než když vyjde na povrch lidská zloba. Krása je teď cítit od všech lidí, co přicházejí. Velmi intenzivně.

Sklady přetékají dary všeho druhu, lidé nabízejí pomoc. Překvapila vás to obrovská solidarita?

Bylo to velmi milé, krásné překvapení. Takových bych si v životě přál co nejvíc.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované