Kotěra navrhl na Vinohradech dům pro průkopníka home office. Dá se tam i přespat

Legendární Laichterův dům na pražských Vinohradech je pevně spojený s knihami. Čtyřpatrový činžák si nechal postavit vydavatel Jan Laichter, který blízce spolupracoval s T. G. Masarykem. A najal si na to zakladatele české moderní architektury Jana Kotěru.

Ten budovu navrhl ve stylu pro sebe typickém: s bohatě plasticky členěnou fasádou, jež kombinuje dvě barvy cihel a dekorativní omítky. Na části stavby se později podílel další slavný architekt Pavel Janák.

Uvnitř se to hemžilo redaktory a kancelářskými i manuálními pracovníky. A zároveň tu měl Laichter rozlehlý prostor pro soukromý a společenský život. Zemřel před 80 lety, 31. října 1946.

Rodina však dům nemohla užívat napořád. Když se v roce 1948 ujali moci komunisté, stát nakladatelství zabavil a zlikvidoval, včetně již vytištěných knih. Potomky původního majitele tady režim nechal bydlet, ale jen do roku 1961. Tehdy si dům u Riegerových sadů vyhlédla komunistická rodina a Laichterovi se museli vystěhovat.

Rodině se však v 90. letech vrátil v restituci. A dnes se o něj stará dvaatřicetiletý prapravnuk zakladatele Štěpán Lars Laichter. Některé místnosti pronajímá na coworking, v části sám bydlí a zbytek pečlivě rekonstruuje. Zároveň hledá další možnosti využití: vznikl zde apartmán na přenocování, lze si objednat zážitkový workshop.

„Kupodivu se toho zachovalo víc, než jsem očekával,“ říká Štěpán Laichter. „Třeba židličku a stolek od Kotěry jsem našel na půdě naší rodinné chaty na Sázavě.“ Také přímo ve vinohradském domě, který nechal postavit jeho prapradědeček, se uchovala značná část původních interiérů. „Přijde mi, že v zemích za železnou oponou se toho nevyhazovalo tolik jako na Západě, kde se rodiny zbavovaly nábytku a různých bytových doplňků často jen proto, že to vyšlo z módy.“

Největší škody tu ovšem vznikly až po roce 1989, a to v prvním patře. „Nějakou podloudnou směnou se sem dostal devadesátkový vekslák, který tady chtěl udělat pizzerii, a co nevyboural, to poničil,“ vypráví Štěpán Laichter.

Po uzavření restitučního řízení v devadesátých letech zde sídlilo nakladatelství Supraphon, po něm si jej po dvě dekády pronajímalo nakladatelství Paseka.

„S návrhem, abych to tu převzal, přišla babička v roce 2021, kdy tenhle nájem končil. Nikdo z příbuzných se do toho nehrnul a mě historie domu i naší rodiny zajímala, takže jsem vlastně neměl moc na vybranou,“ konstatuje Štěpán. Opustil proto práci ve velké firmě i plány na další studium a přesídlil na „místo činu“.

Dvaatřicetiletý expert na umělou inteligenci a práci s jazykovými modely se po studiích v kanadském Vancouveru rozhodl věnovat naplno záchraně, rekonstrukci a oživení Laichterova domu. A výsledky už jsou vidět.

Zmíněné první patro se proměnilo v komorní muzeum s původním nábytkem z pozůstalosti rodiny. Chybí už jen Kotěrou navržená část jídelny, kterou Štěpánův pradědeček krátce po úředním vystěhování věnoval Uměleckoprůmyslovému muzeu. „Překvapilo mě, že těm institucím nadále věřil. Asi spoléhal, že tam zůstanou kvalitní lidi,“ říká pravnuk, který se zatím neúspěšně snaží vyjednat zapůjčení soupravy.

Ve schodišťové hale, která propojuje byt majitelů s někdejším nakladatelstvím, se zachovala výmalba od Františka Kysely. Byl to výtvarník a pedagog, který spolupracoval s architekty, jako byli Kotěra, Janák či Gočár. Zakládal rovněž sdružení Artěl a je například i autorem jedné z vitráží ve svatovítském chrámu na Pražském hradě.

Nyní uvnitř vznikly tři plně zařízené nájemní byty, jejichž design je dílem Johany Němečkové a Barbory Kolerusové ze studia Other Projects. Dnešní majitel tak navázal na praxi, kterou zavedl už jeho předek. „Prapraděda věděl, že dům se sám neuživí, čtyři byty proto sloužily od začátku k pronájmu čili na umoření půjčky,“ vysvětluje Štěpán Laichter, který už do restaurování domu rovněž investoval miliony.

Ve třicátých letech nechali Laichterovi přistavět čtvrté patro podle návrhu architekta Pavla Janáka, Kotěrova žáka. „Dlouho se nevědělo, že to není Kotěrovo dílo, ono z ulice ani není moc zřejmé, že jde o nástavbu,“ říká Štěpán, který autora vypátral při prolézání archivů a objevu projektové dokumentace.

Nově se v domě nachází i takzvaná Umývárna, což je název dvoupatrového apartmánu určeného pro „zážitkové přespání“. „Je to bývalá prádelna plus pokojík hospodyně Mařenky, k níž si děti chodily hrát,“ upřesňuje Štěpán Laichter. Při rekonstrukci zde vznikl čtecí kout s knihovnou, vešla se sem i koupelna se saunou a výhledem do zahrady.

Proměnou prošel také bývalý malířský ateliér Věry Jičínské – výtvarnice a manželky Prokopa Laichtera, jednoho ze tří synů stavitele domu. „Seznámili se jako spolužáci na umprumce,“ přibližuje Štěpán, který i tuto část domu nechal zrekonstruovat designérkami z Other Projects Studia a hodlá ji zpřístupnit veřejnosti.

Někdejší rozlehlé redakční místnosti, které do roku 1949 sloužily nakladatelství, dnes fungují jako coworking čili sdílené kanceláře. „Využívají to hlavně moji kamarádi,“ podotkne Štěpán. Konají se tu i společenské akce, jako jsou dočasné výstavy, veřejná čtení, hudební a divadelní vystoupení.

Stavitele domu Jana Laichtera (1858–1946), vyučeného kupce z Dobrušky, přivedl zájem o literaturu nejdříve do Ottova nakladatelství, kde nastoupil jako skladník. Vypracoval se zde na pozici editora a dostal na starost mimo jiné encyklopedii Ottův slovník naučný. Měl rovněž příležitost spolupracovat s T. G. Masarykem, se kterým se ovšem jeho zaměstnavatel Jan Otta po nějakém čase názorově rozešel.

Laichter, Masaryk a s nimi ještě filozof a politik František Drtina poté založili vlastní časopis Naše doba. A právě okolo něj v roce 1896 vzniklo Laichterovo nakladatelství. Vycházely v něm první české překlady světových filozofů od antiky po současnost. Další edice měly názvy Úkoly dneška, Pěkné knihy pro mládež či Umění a řemesla. Podnik přežil hospodářskou krizi i druhou světovou válku, ne však změnu režimu po únoru 1948.

Už počátkem třicátých let začal otěže rodinné firmy přebírat prvorozený syn František. A právě on musel v roce 1949, tři roky po otcově smrti, přihlížet likvidaci nakladatelství včetně tisícovek knižních svazků.

„Režim tady nechal prarodiče bydlet do roku 1961. Potom si to vyhlédla jedna komunistická rodina a museli se vystěhovat,“ objasňuje Štěpán. Laichterovi pak získali svůj majetek zpět v restituci v roce 1992.

Štěpán se narodil dva roky poté. Po dětství stráveném v Praze studoval nejdříve v Berlíně a Maastrichtu, poté se přesunul do kanadského Vancouveru. „Sem jsem jezdil za babičkou a dědou na Vánoce a občas na oslavy narozenin,“ přibližuje svůj vztah k Laichterovu domu z dřívějších dob. Tehdy ještě nevěděl, že se jednou stane jeho „údržbářem“, jak sám říká zvolenému poslání. „Došlo mi, že kdybych váhal, zmizí ty vzpomínky i věci v nenávratnu.“

S převzetím starosti o dům si předsevzal, že sežene všech sedm set titulů, které v Laichterově nakladatelství za dobu jeho existence vyšly. A tento úkol má po čtyřech letech již víceméně splněný: „Dal jsem dohromady všechna první vydání, která vyšla od získání koncese do roku 1949, teď se pídím po pozdějších vydáních. Antikvárníci o mě vědí a občas se mi ozvou, že pro mě mají další banánovku knih.“

Architektonická koncepce Laichterova domu byla inspirována renesančním nakladatelským domem Christopha Plantina v belgických Antverpách ze 16. století – dnes je z něj tiskařské muzeum. Také v tomto případě zde rodina žila i pracovala.

Jan Kotěra se při svém vinohradském návrhu oprostil od secesních prvků, které byly pro jeho dobu typické. Poskládal jej v raně modernistickém duchu, který architekturu podřizoval provozu. „Díky strohé fasádě, jednoduchému interiéru a promyšlené dispozici představuje jeden z nejranějších počinů středoevropské moderny, a v podstatě první tuzemský exemplář bytového domu tohoto druhu,“ doplňuje Štěpán Laichter.

V domě postaveném v letech 1908–1910 se nicméně bydlelo i pracovalo, široké schodiště propojovalo byty a kanceláře. „Tady míval prapradědeček pracovní schůzky a tudy chodíval domů na oběd,“ vysvětluje prapravnuk Štěpán. „Dá se tedy říct, že byl průkopníkem home office,“ pousměje se. V suterénu Laichterova nakladatelství, které zasahuje hluboko do zahrady ve vnitrobloku, byl umístěn sklad, archiv a balírna.

Nyní dům v Chopinově ulici ožívá kulturními a společenskými akcemi. Obsazené jsou i všechny čtyři byty. Apartmá pro hosty slouží kromě jednorázových „přespávaček“ i pro rezidenční pobyty – měsíc tady strávila například korejská spisovatelka.

Štěpán Laichter by rád částečně oživil i nakladatelskou tradici. Podotýká však: „Rekonstruovat starý zanedbaný dům a ještě vydávat knížky zatím nejde ekonomicky dohromady.“

První knížka už je nicméně na světě, pojednává o historii domu a vychází k 80. výročí úmrtí Jana Laichtera. „Nedalo mi to,“ říká jeho potomek, který zároveň zahajuje pravidelné komentované prohlídky. „Vstupné bude po celý listopad dobrovolné a veškerý výtěžek půjde na sbírku na podporu nakladatelů na Ukrajině, kde bylo při ruském bombardování tiskáren a skladů záměrně zničeno přes 13 milionů knih.“