„Nobelovku“ za architekturu získal Radić. Jeho domy přitom vypadají jako nedostavěné

Dosud neplatil za velkou architektonickou hvězdu. Navíc působil hlavně v Chile. Proto ho ani světová veřejnost příliš nezná. Teď se to však mění. Smiljan Radić, jen málo využívající i své druhé příjmení Clarke, vstoupil do pomyslné síně slávy architektů. Mezinárodní porota ho vybrala za letošního laureáta Pritzkerovy ceny, která je obdobou „nobelovky“ v tomto oboru.

„Pritzkerova cena za architekturu se uděluje jako uznání za výjimečný talent, vizi a odhodlání, které v průběhu času vedly k hlubokému a trvalému přínosu lidstvu a zastavěnému prostředí prostřednictvím architektonického umění. Dílo Smiljana Radiće ztělesňuje tyto hodnoty v jejich nejradikálnější a nejzásadnější podobě,“ zdůvodňuje porota ve svém hodnocení.

Tento Chilan, jehož rodina má kořeny v Chorvatsku a v Británii, si nevytvořil jasně identifikovatelný styl. V návrzích se neopakuje, ale vždy citlivě reaguje na místo, na krajinu, místní světlo a kulturu.

„V každém díle dokáže reagovat radikální originalitou a učinit nenápadné nápadným. Vrací se k nejzákladnějším principům architektury a zkoumá dosud neprozkoumané hranice,“ shrnuje architekt Alejandro Aravena, předseda poroty a nositel Pritzkerovy ceny za rok 2016.

Jeho dílu je vlastní stálé experimentování a zkoumání zaběhnutých cest, aby mohl vyšlapávat nové a bourat zažité stereotypy. Proto vypadá každá jeho stavba odlišně. Navzdory tomu mají jisté společné rysy.

Působí křehce, vyvolávají dojem dočasnosti, nestability nebo záměrného nedokončení. I když vypadají jednoduše, jsou do detailu promyšlené a precizně konstruované.

Často se na pohled vznášejí mírně nad zemí, jen se jí letmo dotýkají. Radić jako by se pečlivě vyhýbal trvalé změně místa, aby mohly být jeho stavby kdykoli odstraněny a terén mohl být obnoven do původního stavu. „Prezentuje architekturu spíše jako hosta než jako pána místa,“ hodnotí porota.

Typické jsou pro něj kontrasty – kombinace lehkých prvků s těžkými a malých s velkými, jednoduchých forem s komplikovanými konstrukcemi, hrubých materiálů s jemnou atmosférou. Zároveň jsou jeho projekty výrazně sochařské. Zřejmě i díky tomu, že Radićovou manželkou a častou spolupracovnicí je sochařka Marcela Correa, s níž se vzájemně inspirují.

Jak popisuje porota, jeho stavby se nedají pochopit z jednoho úhlu pohledu a dobře zachytit na fotografiích. Autor cílí na osobní prožitek na místě a vyvolání emocí. Svou roli tu hraje působení světla či zvuku i pohyb lidí. Radićovy stavby provokují a vyvolávají zvědavost, pobyt v nich je silným zážitkem.

Architekt ve svých projektech dokáže vytvořit působivou, monumentální a inspirativní atmosféru. „Vždycky jsem se snažil vytvářet prostředí, kde by ostatní mohli objevovat nové nápady,“ komentuje to sám Smiljan Radić. Jeho architektura tak bývá označována za atmosférickou, emocionální či poetickou.

Smiljan Radić Clarke se narodil v roce 1965 v imigrantské rodině v Santiagu de Chile. V tomto městě stále žije a pracuje. Od roku 1995 zde vede vlastní ateliér, v němž záměrně zachovává malý tým. Zároveň vede nadaci Fundación de Arquitectura Frágil, zaměřenou na dokumentaci a propagaci experimentální architektury druhé poloviny 20. století na severní polokouli.

Studoval architekturu na Papežské katolické univerzitě v Chile, ale při závěrečné zkoušce napoprvé neuspěl a musel ji skládat znovu. Tento neúspěch ho přiměl jít studovat také historii na Univerzitní institut architektury v Benátkách a hodně cestovat. To ho zásadně ovlivnilo, pro svou tvorbu načerpal inspiraci ve filozofii, umění, historických mýtech a literatuře.

Jeho první stavbou byl domek Casa Chica o rozloze 24 metrů čtverečních v chilských Andách, který společně navrhl a vlastníma rukama postavil spolu se svou manželkou. Od té doby vytvořil desítky staveb různého druhu především v rodné zemi. Asi nejznámější z nich je vinařství Vik v Millahue, otevřené do krajiny rozsáhlou plochou pokrytou vodou a balvany, což vyvolává až mystický dojem.

Do Evropy Radić zatím pronikl hlavně návrhy výstavních expozic, třeba pro Bienále v Benátkách. A několika menšími projekty, jako byl jeden z dočasných pavilonů pro známou galerii Serpentine v Londýně. Dal jí podobu obřího balvanu z lehké průsvitné skořepiny, uložené na velkých kamenech.

Z Česka nejblíže lze najít jeho autobusovou zastávku, jednu ze sedmi navržených architekty z různých zemí pro rakouskou vesnici Krumbach nedaleko Bodamského jezera v Rakousku. V posledních letech jeho návrhů pro evropské země přibývá, rozpracovány má Radić projekty ve Španělsku, ve Švýcarsku, v Albánii a ve Velké Británii.