Londýnský Serpentine Pavilion mění slavní architekti. Letos je světelnou kapslí

Parkový pavilon na dohled od Buckinghamského paláce vypadá možná celkem nenápadně. Ve světě architektury se však stal opravdovým pojmem. Dal by se možná nazvat i nejslavnějším parkovým pavilonem světa. Každý rok se totiž proměňuje díky návrhu od jiného architekta.

A ne jen tak ledajakého. Mezi autory se během 25 let vystřídala řada slavných jmen včetně držitelů Pritzkerovy ceny, jíž se přezdívá Nobelovka za architekturu. Byli mezi nimi Zaha Hadid, Frank Gehry, Jean Nouvel, Oscar Niemeyer, Daniel Libeskind či týmy SANAA a Herzog & de Meuron. Ale také třeba autor budoucí Vltavské filharmonie v Praze Bjarke Ingels z kanceláře BIG nebo Sou Fujomoto, hlavní architekt letošního Expo 2025 v Ósace.

Mít možnost navrhnout tenhle pavilon je mimořádnou poctou, která potvrzuje kvality a některým méně známým architektům otvírá dveře ke slávě. Podobá se to zisku nějaké významné ceny.

Letos se z této pocty může radovat architektka Marina Tabassum z Bangladéše. Sedmapadesátiletá vůdčí osobnost kanceláře Marina Tabassum Architects dosud navrhovala stavby hlavně v rodné zemi. Má ovšem i mezinárodní kredit.

Je držitelkou několika významných cen třeba z Velké Británie a Francie, podobně jako Eva Jiřičná je členkou britské Královské společnosti umění a vloni ji časopis Time zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Je uznávanou pedagožkou, působí jako profesorka na Delftské technické univerzitě v Nizozemsku a učila na několika významných univerzitách, jako jsou Yale, Harvard a University of Toronto.

Tabassum ráda pracuje s přírodními materiály nebo cihlami. Za materiál však označuje také světlo, a to v její práci hraje opravdu zásadní roli. Významně je využívá i v projektu letošního Serpentine Pavilionu. Ten nazvala Kapsle v čase, čímž chtěla vyjádřit pomíjivost dočasné stavby.

„Serpentine Pavilon oslavuje londýnské léto – čas trávení volného času venku a setkávání s přáteli a rodinou v Kensingtonských zahradách. Chceme oslavit tradici chození do parku,“ popisuje Marina Tabassum.

Vyšla z tradice klenutých parkových a zahraních markýz, které filtrují měkké denní světlo přes listí. Zároveň se inspirovala takzvanými shamiyanami – přístřešky známými z Indie či z Bangladéše. „Shamiyany, postavené z bambusové konstrukce obalené barevně zdobenou látkou, mohou sloužit při jakékoli příležitosti pro shromáždění stovek hostů,“ přibližuje architektka.

Látky do prostoru shamiyan propouštějí tlumené světlo a Tabassum chtěla stejnou atmoféru přenést i do Londýna. Pavilon má proto dřevěnou kostru, kterou architektka původně chtěla potáhnout jutou. Jak však uvedla pro The Guardian, kvůli požárním předpisům nakonec zvolila polykarbonát.

I tak se jí i díky skládané struktuře podařilo vytvořit dojem podobný látce či krepovému papíru. Průsvitná fasáda rozptyluje ostré letní paprsky a mění je na příjemné měkké světlo. Díky svému tvaru může stavba připomenout i tropický skleník.

Pavilon má podobu oválné kapsle složené ze čtyř oddělených částí. Je tak polootevřený, dovnitř může volně proudit vzduch. Interiér se nepřehřívá a je propojený s parkem. Jedna z částí je posuvná a může tak podobu pavilonu měnit dle potřeb pro různé příležitosti.

Uprostřed je malé nádvoří, z jehož centra vyrůstá mladý strom gingko. Tento druh autorka vybrala symbolicky, protože dobře snáší klimatické změny – přežil až z doby druhohor. Strom zároveň vtahuje park i dovnitř stavby.

V pavilonu jsou vestavěné police, v nichž je možné si prolistovat knihy, stavba se tak stala i knihovnou otevřenou pro všechny. Jinak bude sloužit jako místo setkávání pro různé příležitosti. „Pavilon nabízí místo, kde se lidé různého původu, věku a kultur mohou setkat pod jednou střechou,“ popisuje architektka svou vizi malé stavby, která může stmelovat rozdílné lidi z celého světa, přicházející do Londýna.

Od července bude pavilon místem konání Parkových nocí, živých setkání propojujících hudbu, poezii, umělecké performance a tanec. Umělci budou tvořit díla určená speciálně pro tento prostor. Každou sobotu odpoledne tu budou zdarma prohlídky s přednáškou. Jinak se zde budou konat další akce různého typu, od rodinného dne přes křty knih až k hudební produkci dýdžejů.

Dočasný pavilon vždy během léta slouží jako výstavní prostor, místo setkávání a živých akcí nebo kavárna. Jeho stavbu už čtvrt století každoročně iniciuje známá londýnská galerie Serpentine, jejíž dvě budovy u břehů stejnojmenného jezírka v Kensingtonských zahradách ročně navštíví přes milion lidí. Před lety byla její patronkou lady Diana.

Tahle instituce s tradicí od roku 1970 vedle současného umění a slavných jmen umělců 20. století hodně vsází na současnou architekturu. Ukazuje to už jednou ze svých budov, Serpentine North, která je srostlicí bývalého klasicistního skladu střelného prachu z roku 1805 a organické neofuturistické přístavby od Zahy Hadid, připomínající mořského tvora.

„Experimentování by nemělo mít žádné konce,“ byla mantra této architektky. A přesně ve stejném duchu se nese i tradice zdejších letních pavilonů, na které se každý rok milovníci současné architektury těší.

Galerie angažuje buď nejslavnější architekty světa, kteří dostanou volnou ruku a můžou se tak předvést v nejlepším světle. Anebo, zvláště v posledních letech, poukazuje na mimořádné talenty, které široká veřejnost ještě tolik neobjevila. Třeba v roce 2017 to byl Diébédo Francis Kéré, který se o pět let později stal jako první Afričan v historii držitelem již zmiňované prestižní Pritzkerovy ceny.