Hlavní obsah

Mnich v kutně a moderní architekt? V Nizozemsku nic nemožného

Foto: Pixabay, Seznam Zprávy

Klášter v Mamelisu po druhé světové válce obnovili mniši z Oosterhoutu, Hans van der Laan se tam pak přestěhoval.

Reklama

20. 12. 2021 10:25

Nizozemský mnich Hans van der Laan byl víc než obyčejný benediktin. Studoval i praktikoval architekturu a vypracoval číselný systém pro dokonalé proporce. Obohatil matematiku a podle jeho teorií se staví i 30 let po jeho smrti.

Článek

Spojení profesí architekta, designéra, matematika, kostelníka, kněze, řeholníka a učitele působí skoro nemyslitelně. V Hansi van der Laanovi, který prožil 20. století a zemřel v roce 1991, se však vše potkalo.

Vyrostl v rodině architekta a jeho dva bratři se vydali v otcových stopách. Proto není divu, že i on měl k tomuto oboru vřelý vztah. Ve 20. letech minulého století začal studovat architekturu v Delftu, kde se setkal s vlnou tradicionalismu, ale studia nedokončil. Rozhodl se totiž pro radikální životní řez a vstoupil do benediktinského kláštera.

Foto: Vlaams Architectuurinstituut, Frans de la Cousine, Seznam Zprávy

Hans van der Laan rozvíjel a propracovával svou numerickou teorii architektury celý život.

Rozjímání nad proporcemi

Prošel filozofickým a teologickým studiem a nechal se vysvětit na kněze. V tichu kláštera v Oosterhoutu, kde žil a působil jako kostelník, však nezapomněl ani na architekturu. Navrhoval vybavení kostelů a věnoval se architektonické teorii.

Od mládí tíhl k matematice a přemýšlel o nadčasových prazákladech architektury. Odmítal dobové tendence včetně modernismu. Jeho cílem byla „hluboce lidská architektura“, jak ji nazvala kurátorka Caroline Voet při výstavě v antverpském kulturním centru deSingel před čtyřmi lety. Vycházel z harmonických vztahů mezi proporcemi člověka a stavby a vypracoval k nim podrobnou matematickou teorii.

V tom rozhodně nebyl první – pravidla pro ideální proporce v architektuře jsou známá od starověku. Vycházela z tělesných proporcí člověka a z dalších poznatků z přírody. Pomocí geometrie je architekti přenášeli na projekty staveb, aby působily harmonicky. Stavěly se tak třeba egyptské pyramidy či antické chrámy. Podrobně se numerickým pravidlům věnovali středověký matematik Fibonacci, renesanční teoretik Vitruvius nebo funkcionalista Le Corbusiér.

Geometricky upravená realita

Vlastním systémem na ně navázal i Hans van der Laan. Hlavní roli v něm hrálo takzvané plastické číslo, vycházející ze známého zlatého řezu. Ten udává harmonické rozdělení celku na větší a menší část. Na člověka působí příjemně, když menší část k větší má stejný poměr, jako má ta větší k součtu obou. Uspořádání dle zlatého řezu lze najít i v přírodě, třeba u semen slunečnice nebo ve stavbě ulit měkkýšů.

Zlatý řez však funguje ve 2D ploše a van der Laanovi nestačil. Vztahy ideálních proporcí přepočítal pro trojrozměrný prostor. Dosáhl tím „architektury založené na prostorových kvalitách přírody“, jak tomu říkal. Věřil, že prostory v přírodě a v architektuře jsou spojené nádoby. Rozměry staveb a jejich částí řešil tak, aby je člověk vnímal jako harmonické. Vycházel z poznatku, že realita je pro lidskou mysl srozumitelnější, když si ji mírně upravíme podle jasně daných zákonů, podle geometrických pravidel.

+3

Když se díváme, v očích Hanse van der Laana podvědomě počítáme a srovnáváme dle nějakého měřítka, které jsme si v prostoru vybrali. Stavba je pak pro lidskou mysl jasně srozumitelná, když má takové rozměry, aby ono počítání a srovnávání bylo pro mozek jednoduché.

Výsledkem této teorie jsou poměry velikostí, které se ve stavbách stále opakují. Jako k základu všeho architekt dospěl k ideálnímu poměru 3:4, jinak psáno 3/4 nebo 1,33, což je ono plastické číslo – minimální rozdíl mezi dvěma velikostmi, který dokážeme okem rozlišit. Van der Laan stanovil i maximální rozlišitelný rozdíl, 1:7. Tyto poměry pak u staveb uplatnil u všeho – od umístění na pozemku přes tloušťku zdí a velikost místností po počty sloupů a oken.

Zakladatel vlastní školy

V meziválečném období se Hans van der Laan stal v nizozemských církevních kruzích uznávaným teoretikem. Po druhé světové válce bylo třeba v zemi obnovit desítky kostelů a klášterů, k čemuž měl vypomoci kurz církevní architektury ve městě Den Bosch. Vedl ho právě Hans se svým bratrem architektem Nicem van der Laanem. Z kurzů vzešla takzvaná Boschská škola, skupina architektů, kteří ve dvou generacích stavěli na van der Laanově teorii. Někteří na ni navazují dodnes a šíří ji na univerzitách v Evropě, Africe a Severní Americe.

Už před tím se v praxi osvědčil i sám mnich-architekt. První jeho stavbou byla kaple v Baarle-Nassau z konce 20. let, těsně před druhou světovou válkou následovala dostavba oosterhoutského kláštera. Důsledně svou teorii van der Laan aplikoval až na osmibokou kapli v Helmondu z roku 1948, kterou navrhl spolu s bratrem Nicem.

Více své myšlenky uplatnil na stavbách v druhé polovině 20. století. Byly to kostely v klášteře Mamelisu a v Bredě v Nizozemsku, kláštery ve Wevelgemu a Waasmunsteru v Belgii a ve švédské Tomelille, stejně jako rodinný dům v nizozemském Bestu. Mameliský klášter, pro který navrhl i některé další části, se pro architekta stal dalším domovem.

Foto: Vlaams Architectuurinstituut, Jeroen Verrecht, Seznam Zprávy

Waasmunster, klášterní chodba. Dle van der Laana nás architektura obklopuje jako oblečení a činí naše prostředí čitelným.

Od staveb k designu nábytku

Jeho stavby se vyznačují minimalismem, odrážejícím prostý život v klášterech. Přestože jsou moderní, mají v sobě dávku tradicionalismu – díky klasickým řadám sloupů a hornímu osvětlení kostelů převzatému z historických bazilik. Hans van der Laan v nich dokázal vytvořit kouzelnou a tajemnou atmosféru, s hrou světla, stínů a prostorů. Ač si většina lidí s kláštery spojuje spíše historickou architekturu, van der Laanův moderní styl úsporný na barvy k řeholnímu životu dokonale sedí.

Architekt používal hlavně cihly, beton a dřevo – v Nizozemsku snadno dostupné materiály. Uplatnil se i jako designér, protože ve stejných proporcích jako stavby navrhoval i nábytek. Vycházel z myšlenky, že když je budova a její vybavení proporčně v harmonii, stavbu to zdobí a už není třeba žádná další dekorace. Jeho bytelný nábytek přitom není jen přívěskem architektury, ale má originální nadčasový styl a výtvarné kvality. Van der Laanovy stavby je tedy možné nazvat německým slovem Gesamtkunstwerk – komplexními uměleckými díly se vším všudy.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované