Studenti v bývalém Grand Hotelu. Dva dny před upálením tu obědval Jan Palach

V době neustálých třenic mezi Čechy a Němci v druhé půli 19. století snil český stavitel německého příjmení Jindřich Bräuer o pražském Grand Hotelu. Pozemek na jeho stavbu v blízkosti dvou nádraží koupil se svým švagrem, architektem Karlem Jandou v roce 1882. Tehdy ještě netušil, nakolik právě národnostní třenice jeho záměru uškodí.

Tandem Janda-Bräuer už nějaký čas po Praze stavěl činžovní domy. Jejich Grand Hotel měl být ale výjimečný. Stavební plány na největší a nejpohodlnější hotel první třídy v celé monarchii schválil pražský magistrát na jaře 1883. O rok později informovaly Národní listy, že „budova tato bude novou okrasou Prahy a pohled na ni jest již nyní imposantní“.

Nejvýznamnější český deník té doby měl redakci a tiskárnu ve stejné ulici jako hotel – v dnešní Opletalově, tehdy Mariánské. Jindřich Bräuer to tudíž neměl daleko, když šel do Národních listů jako správný český vlastenec zadat inzerát s oznámením, že 7. srpna 1884 otvírá svůj nově vystavený „Grand Hôtel“.

„Řečený hotel I. třídy opatřený veškerým pohodlím nové době odpovídajícím a zvláště elegantně zařízený, obsahuje 144 pokojů a sál, zimní zahradu pro 1800 osob, má skvělé osvětlení, 2 velké jídelny, kavárnu, čítárnu, též koupele v domě. Objemný závod řídím osobně,“ hlásil v inzerátu Jindřich Bräuer, který se stal jediným vlastníkem hotelu.

Při pohledu na dnešní fasádu je nutno naplno zapojit představivost, aby v ní člověk viděl přepychový „Grand Hôtel“. Novorenesanční průčelí zdobily náznaky antických sloupů, nad vchodem lemovaným sloupy s iónskými hlavicemi byla elegantní prosklená střecha.

Hlavní atrakce, rozlehlá zimní zahrada zapuštěná pod úrovní chodníku, ohromí i dnes. Původně měla střechu z železné konstrukce ve tvaru oblouku. Do prostoru o rozměrech zhruba 13 × 52 metrů vedlo impozantní schodiště z přízemí hotelu, po kterém scházeli návštěvníci koncertů nebo plesů – zdejší sál byl druhý největší v Praze po Žofíně.

Hotel měl na první pohled tři patra, až uvnitř návštěvníci odhalili také mezanin. V přízemí byla kavárna, kulečníková herna a takzvaný orlí sál, ve kterém se konaly výstavy, různá představení a shromáždění.

Provoz hotelu stál hodně peněz, a ty Jindřichu Bräuerovi chyběly. Ve snaze zvýšit výdělek proto uvnitř pořádal koncerty. Podnikání mu ale navíc kazila i řevnivost mezi Čechy a Němci.

Krátce po otevření hotelu si čeští hosté stěžovali, že je sklepníci zdraví německy a jídelní lístky jsou jen v němčině. Bräuer slíbil v Národních listech nápravu, což zase popudilo Němce. Hoteliér se omluvil i jim, to už ale české i německé noviny vyzývaly čtenáře k bojkotu jeho podniku kvůli uražené národní hrdosti.

Situaci nezachránil ani fakt, že v sále hotelové zimní zahrady vystoupil syn vídeňského krále valčíků Eduard Strauss, zvaný Krásný Edi. Německé noviny ho žádaly, aby hotel hned opustil, má-li jen trošičku národního citu. „České publikum se bez Strausse obejde, protože obecenstvo pražské není přítelem tatrmanství před pultem kapelníkovým a piruety páně Straussovy snadno oželí,“ odpověděly kousavě české Národní listy.

Už po necelém půlroce provozu si v Grand Hotelu začali podávat dveře exekutoři, kteří zabavovali zařízení pro pohledávky věřitelů. Bräuer hotel provozoval další čtyři roky, pak ho pronajal. Když ani to finanční situaci nepomohlo, vysněný Grand Hotel v červenci 1889 prodal anglické akciové společnosti „The Grand Hotel Prague Limited“ i se závazky.

Ani Angličané však dluhy neplatili, a tak šel hotel do exekuce. Koupil ho jeden z velkých věřitelů – pražský advokát Albert Gallus za 427 tisíc zlatých. Chvíli to vypadalo, že se hotel postaví na nohy. Toho roku se v Praze konala Jubilejní zemská výstava a všechny průvodce doporučovaly Grand Hotel na prvním místě. Byl největší v Praze a výhodou byla jeho poloha blízko severozápadního nádraží i nádraží císaře Františka Josefa – dnes Masarykova a hlavního.

„Tento hotel jest skutečně pravým hotelem, jak název jeho dí, a bez odporu jedním z prvních hotelů pražských. Velkolepá zimní zahrada s galeriemi jest pro zvláštní svoji architektonickou konstrukci sama o sobě podívání hodna. Menší sál – tak zvaný orlí – taktéž s galeriemi vyniká původní úpravou. Hlavní jídelna se vkusným sloupovím, malbami domácích umělců a bohatou ornamentikou, těší se hodné návštěvě,“ popisoval Grand Hotel Hynkův Průvodce po Praze a po zemské jubilejní výstavě.

Na výstavu zavítalo dva a půl milionu návštěvníků a hotel měl plno, většinou díky Čechům. Němci výstavu bojkotovali, protože byla prezentována jako česká.

V následujícím roce pokazil reputaci hotelu „veliký sensační proces grandhotelový“, ve kterém jeho majitel čelil obvinění z podvodu kvůli tajné dražbě movitých věcí z hotelu. Ačkoli soud Alberta Galluse viny zprostil, ten se rozhodl podnikání ukončit a v únoru 1894 hotel prodal České spořitelně.

Ještě čtyři roky se uvnitř konaly plesy, koncerty vojenských kapel, výstavy a různá představení. V roce 1896 lákaly inzeráty do orlího sálu na žhavou novinku – Kinemato-Photograf. Oživlé fotografie jako hit onoho roku v Praze předvádělo několik společností. Zde to byla francouzská firma Emila Joffého.

Znovu se Grand Hotel dostal na stránky novin v roce 1899, když ho Česká spořitelna darovala „buršákům“ – německému studentskému spolku. České noviny to označily za vlastizrádný čin takzvané „české“ spořitelny, jejíž jmění bylo ze tří čtvrtin nahromaděno z českých kapes, a přitom ji řídili Němci.

O tomto dobročinném daru jednali i poslanci sněmu království českého. Ti čeští se marně dožadovali zrušení usnesení, kterým byla stavba věnována německým studentům.

„Česká spořitelna učinila tak schválně a za zjevným úmyslem český lid rozjitřiti,“ psaly Národní listy 29. března 1899. Upozorňovaly, že hotel bude využíván jako kolej nikoli německými studenty z Čech, ale movitějšími z Německa. „Pobytem buršáků z rajchu získá velkoněmecká myšlenka v Čechách i v Německu,“ varovaly Národní listy.

Buršáci byli nakonec vůči Čechům vstřícní. Zimní zahradu, kterou poskytovali k plesům a zábavám pražským německým spolkům a v roce 1920 „Varieté Sanssouci“, přenechali Spolku českých žurnalistů k provozování biografu.

Adaptaci zimní zahrady navrhl architekt Albín Rudolf. Výsledkem byl největší kinosál v Praze s kapacitou 1100 diváků. Biograf „Sanssouci“ zahájil provoz 6. listopadu 1921 promítáním amerického filmu „Zorro Mstitel“.

V roce 1923 se změnil název ulice na Lützowovu. Ve stejném roce magistrát povolil přestavbu podkroví budovy na studentské pokoje, nesouhlasil však se změnou fasády. Žádal opravu té původní, kterou považoval za „význačný doklad umělecké tvorby doby“.

O tři roky později dospěli úředníci k jinému závěru a změnu odsouhlasili: „Návrh nové fasády byl shledán vkusným, celá fasáda budiž provedena z břízolitu, pouze 4 vystupující sloupy v přízemí a sokl podél celého průčelí proveden budiž z umělého kamene.“ Změnu průčelí a purizaci fasády, která skryla grandhotelovou minulost, provedla firma Ehrmann a Steuer.

Na nové fasádě se skvělo i nové jméno kina „Bio Kapitol“ pojmenovaného podle největšího amerického kina v New Yorku. V listopadu 1928 do toho pražského zavítali američtí filmový inženýři společnosti Paramount Famous Lasky Corporation, aby v něm instalovali zvukový aparát pro letecký velkofilm Wings.

„Filmem Wings začíná nová historická epocha filmu, neboť je to první film se zvukovými efekty,“ psal Zpravodaj Zemského svazu kinematografů v Čechách. Zatím se v něm nemluvilo, na mluvený film si museli Pražané ještě několik měsíců počkat.

Bio Kapitol promítalo do roku 1939, do začátku druhé světové války. Pak Německý studentský spolek dostal povolení k přestavbě kina na menzu. Do té doby se studenti stravovali v bývalé hotelové jídelně.

Z opravené budovy se těšilo vedení Německé studentské unie, které v ní zřídilo své ústředí a nazvalo ji Langemarckhaus. Název odkazoval na bitvu z první světové války u belgického Langemarcku, v níž se němečtí vojáci neohroženě vrhali do předem prohraného boje s Brity. Po jejich vzoru se měli do boje vrhat němečtí studenti. Ti, kteří nenarukovali, měli o semestrálním volnu válečnou službu ve zbrojovkách, vládních úřadech a v zemědělství.

„Cenným příspěvkem k udržení zdraví a pracovní síly byla kompletní reorganizace menzy v Langemarckhausu, která nyní denně obslouží až 1800 lidí,“ psal časopis „Böhmen und Mähren“ začátkem roku 1943. Tehdy se situace na frontě začala obracet v neprospěch Německa a kolej zaplnili uprchlíci z německých měst bombardovaných spojenci.

Na konci války se jich tu nacházelo asi 200 a s nimi 80 ozbrojených německých důstojníků. Ke kapitulaci je za Pražského povstání donutili mladíci z komunistické odbojové skupiny Pěst, kteří pak budovu nazvali Rudým domem. Do září 1945 kolej sloužila jako repatriační středisko pro navrátilce z koncentračních táborů. Poté se do ní vrátili vysokoškolští studenti, tentokrát čeští.

Svaz vysokoškolského studentstva budovu převzal 20. června 1945 a zřídil v ní své sídlo. Kolej s menzou dostala název „Jednota“. A z podnětu studentského svazu byla v roce 1947 přejmenována celá ulice na Opletalovu – podle studenta Jana Opletala, který zemřel 11. listopadu 1939 na následky střelby do studentů protestujících proti německým okupantům.

S budovou je spojen i další známý student, Jan Palach. Do menzy sem chodil se svou přítelkyní Helenou Zahradníkovou, naposledy v ní obědvali v úterý 14. ledna 1969. „Ptala jsem se ho, kdy se zase sejdeme, a on řekl, že snad ve čtvrtek,“ popsala pro Paměť národa jejich poslední setkání. Ve čtvrtek 16. ledna pro ni na kolej nepřišel. V půl třetí odpoledne se upálil pod Národním muzeem.

S podklady pomohli historik architektury Zdeněk Lukeš a archivář Vlastimil Kolečkář.