Zanedbaný mlýn v obci Hrušky, kterou poničilo tornádo, dostal nový život

Když návštěvníci přijdou do Mlýna Hrušky, poblíž vchodu uvidí na zdi dřevěný kříž. Je památkou na tornádo, které v roce 2021 poničilo část jižní Moravy včetně asi třetiny obce Hrušky. Mlýn tehdy zasáhlo jen velmi letmo, ale poškodilo mnoho jiných budov.

Kříž je vyrobený ze strženého krovu kostela svatého Jakuba Staršího v nedaleké Moravské Nové Vsi. Tamější farnost z krovu nechala vyrobit několik křížů a z jejich prodeje pak získala peníze na opravu chrámu. Jeden se díky hejtmanu Janu Grolichovi (KDU-ČSL) dostal dokonce k papeži Františkovi. Kříž na zdi Mlýna Hrušky je tak připomínkou katastrofy, která za sebou v moravském Podluží zanechala šest mrtvých a stovky zraněných.

Do bývalého strojního mlýna se už dávno nechodí za mletím obilí. Cihlovou industriální budovu z první republiky nechal její majitel Dušan Svoboda přebudovat tak, aby se dala použít na více aktivit. Propojuje se zde pití vína a kávy s moderní gastronomií, sklářskou tradicí, současnou architekturou a prostorem pro různé akce. Vše doplňuje ubytování v sousední budově penzionu. Projekt je dílem Petra Pelčáka a Lenky Vořechovské z ateliéru Pelčák a partner architekti.

Autoři se při rekonstrukci snažili zachovat genia loci staré industriální budovy. Vycházeli z přesvědčení, že nejlepší rekonstrukce není ta, která dějiny přepíše, ale ta, která je nechá dál vyprávět. „Zajímají mě osudy budov, protože skrze ně je možné porozumět historii, místu, a tedy tak trochu i světu,“ vysvětluje architekt Petr Pelčák k projektu, který už i sesbíral úspěchy v České ceně za architekturu a Grand Prix Architektů.

Stojní válcový mlýn v Hruškách postavil dědeček dnešního majitele Dušana Svobody ve 30. letech minulého století. Vedle něj začal budovat i rodinný dům. „Nový mlýn však fungoval jenom pár let, neboť byl v roce 1948 mlynářské rodině ukraden komunisty a předělán na výrobnu krmiva pro hospodářská zvířata JZD,“ zmiňují architekti v autorské zprávě k projektu.

Rodina tak o nemovitost na několik desetiletí přišla. Časem skončilo i využití ze strany zemědělského družstva a budova zůstala bez údržby, z někdejšího prosperujícího provozu se tak časem stal chátrající brownfield. Rodinný dům nechal Svobodův dědeček raději nedostavěný, aby kvůli režimu nepřišel i o něj.

Po sametové revoluci se majetek v restituci vrátil rodině. A Dušan Svoboda začal přemýšlet, jak jej využít. „Přál jsem si, aby dědova snaha neskončila jako jeden velký zmar, a chtěl jsem tu po něm nechat trvalý odkaz,“ popisuje.

Jako první se pustil do dostavby domu. Neupravil ho na stálé bydlení, ale vybudoval z něj penzion. V hlavní části stavby jsou rodinné pokoje, z chlévů ve dvoře se stala společenská část pro ubytované. Penzion nese jméno Villa Hrušky a slouží k ubytování dospělých hostů či k pronájmu pro firemní akce.

Už této stavby se ujal architekt Petr Pelčák se svým týmem. A protože je kamarádem majitele a spolupráce se jim dařila, Svoboda oslovil architekta také s cílem přestavět sousední mlýn, který byl tehdy ruinou.

V budově s neomítanými cihelnými fasádami bývala původně mlýnice. Prázdný prostor vyplňující tři běžná podlaží byla tesařskou konstrukcí vestavěná technologická linka s mlecími válci a elektromotory. Zařízení se však nezachovalo, interiér zůstal prázdný.

„Dušan zde u prarodičů prožil dětství a má k místu hluboký vztah,“ uvádí architekt Pelčák v knize Fragmenty dědictví. Transformace industriální architektury 2020-2025. Stavbu, kterou vybudovali Svobodovi předkové, chtěl nynější majitel uvést zpátky v život. Náplň však bylo nutné teprve vymyslet.

Nejdřív Svoboda plánoval rozšířit ubytovací kapacity. Architekti tedy navrhli přestavbu mlýna na další část penzionu. Než se vyřídila povolení a změna územního plánu, Svoboda si po zkušenostech s provozem v sousedním penzionu uvědomil, že už ho rozšiřovat nechce. Postupně se tedy rodilo nové zadání, které se upřesňovalo ještě i během výstavby.

„Jeho základem byl flexibilní multifunkční prostor, který může sloužit jako bistro, vinotéka, kavárna, snídárna sousedního penzionu, sál pro konference a kulturní akce, školení i vinné přehlídky a košty, jako učebna letní školy, restaurace s možností přípravy haute cuisine, jako místo setkávání místních i návštěvníků moravského Podluží. Zkrátka stavba s prostorem umožňujícím a nabízejícím situace a zážitky, které v okolí chybí,“ přibližuje Petr Pelčák ve zmíněné publikaci.

Otázkou bylo, jak přistoupit k fasádám poničeným různými drážkami pro instalace a k průmyslovým oknům, která nesplňovala nároky na tepelný komfort. Na stole bylo několik variant včetně zateplení. Nakonec se majitel s architekty rozhodli fasády restaurovat tak, že vyměnili poškozené cihly za stejné, nakoupené z „bouraček“ v okolí. Okna nechali repasovat a z vnitřní strany k nim přidali druhá, hliníková. Termoizolační vlastnosti interiéru vylepšila nová střecha se silným zateplením.

Hlavní prostor zabírající přízemí a první patro vyplnil vzdušný víceúčelový sál s čedičovou dlažbou. Nově vložený dřevěný trámový strop ho odděluje od pronajímatelného loftu, který se vešel do úrovně druhého patra pod střechu.

Nízká přístavba, v níž jsou umístěny toalety, kuchyně a veranda, má na střeše pobytovou terasu. Hosté mohou sedět i na dvou zahrádkách pod krytými pergolami – jedna je na straně do osluněné ulice a druhá směřuje do stinné zahrady.

Hlavní sál je materiálově upravený tak, aby nešlo na první pohled odlišit staré od nového. Dřevěný strop odkazuje na původní tesařské konstrukce mlýnice, velká textilní stínidla na lampách upomínají na pytle na mouku nebo na textilní potrubí mlecí linky.

Snahou bylo recyklovat a znovu použít dochované prvky. Staré trámy po rozřezání posloužily na vnitřní obložení, konstrukci verandy a desky stolů v bistru. Hosté se usazují na renovované historické thonetky a křesla od designéra Jindřicha Halabaly. Písek do pohledových betonů stavební firma těžila ve stejném místě na řece Moravě, jako se to dělalo před 90 lety. Truhlářské práce provedla dílna z blízké vesnice, výtvarná díla vytvořili lokální umělci.

Propojením kvalitní současné architektury s citlivě restaurovaným industriálem se projekt podle svých tvůrců vymezuje vůči představě, že výlet za vínem na jižní Moravu musí stát na kýčovitých turistických atrakcích, jak se to na řadě míst stává.

Gastronomický koncept pomáhali vytvářet přední odborníci. Nabídku vín sestavila národní sommeliérka Klára Kollárová, o koncept jídla založeného na lokálních surovinách se postaral kreativní šéfkuchař sítě Ambiente František Skopec. Sladkou nabídku s vyhlášenými větrníky, za kterými se dnes sjíždějí lidé z okolí, navrhla známá cukrářka Iveta Fabešová.

Na vinném lístku tu mají nápoje ze čtyřiceti moravských vinařství s různorodou nabídkou. Včetně Rodinného vinařství Beneš a Vinařství Doležal z Hrušek, butikového vinařství Petra Kočaříka a Oty Ševčíka nebo Sauvignonů Romana Fabiga.

„Nechtěli jsme sestavit vinný lístek podle známých jmen nebo počtu lahví. Chtěli jsme představit vinaře, kteří mají k Moravě vztah a jejichž vína dokážou vyprávět příběh tohoto kraje. Každá láhev má své místo a svůj důvod,“ říká národní sommeliérka Klára Kollárová. Konají se zde také pravidelné řízené degustace. Víno se podává v ručně foukaném křišťálu moravské sklárny Květná 1794, kterou Dušan Svoboda spoluvlastní.