Je nemyslitelné, aby zdejší chlap myl nádobí, říká český trenér žijící v Japonsku

Každý hokejový trénink v japonském Tomari na ostrově Hokkaido začíná pro Jana Říhu rituálem, který by se v Česku bral jako něco z vesmíru: rodiče dětí, které vede, ho vždy pokorně žádají, aby odvedl dobrou práci.

Pro trenéra, který v Japonsku pracuje od roku 2019 a kromě hokeje působí také jako profesionální lyžařský instruktor či raftingový průvodce, to už je součást japonské životní reality.

Na rozdíly mezi rodnou zemí a tou, v níž se rozhodl žít, si už zvykl. Srovnal se i s tím, že navzdory plynné japonštině ho v této zemi nikdy nevezmou zcela za svého.

„Zvláště v odlehlejších oblastech Hokkaida jsem pro místní naprostá exotika, byť se ve vztahu k cizincům v Japonsku mnohé změnilo. Můj odlišný vzhled bude zkrátka vždy určovat, jak se místní se mnou baví, třebaže už mluvím plynně japonsky a respektuji jejich zvyky i tradice,“ říká Jan Říha.

Nepomůže mu ani sňatek s místní dívkou. Vztah s ní ho ale i tak na místě drží. Stejně jako zdejší příroda. „Až tady jsem pochopil, proč se Japonsku přezdívá Země vycházejícího slunce,“ vysvětluje.

Čím vás zdejší příroda tak přitáhla?

Je až neskutečně krásná a stále divoká - někdy i dost drsná. Slovy ji nepopíšeš. Její poetiku z fotografií ani filmových dokumentů nepoznáš. Teď v zimě je všude sníh. Vše je přikryto až několika metry. Oblast Niseko, kde žijeme, je v západní části Hokkaida, na rozdíl od východu tu pořád sněží. Ale když to roztaje, objeví se záplava stromů a keřů… někdy doslova džungle. 

S přírodou jste pořád v kontaktu i díky sportům. Přibližte mi vaši japonskou cestu.

Můj život na Hokkaidu se hodně točí kolem outdoorových sportů: lyžování, v létě raft, ale dá se tu toho dělat ještě mnohem víc… třeba surfing anebo horská kola. Dělám, co mě baví a naplňuje. Potom jde vše lehčeji. Proto jsem si k práci lyžařského instruktora a raftingového vůdce přibral i bezplatné trénování mládežnického hokejového družstva Tomari Blue Marine Sharks.

To vás jako trenéra hned přijali?

Nejsem hlavním koučem a přijali mě až poté, co si mě vyzkoušeli a poradili se i s rodiči dětí, které jsem chtěl trénovat. Japonské děti mají ve škole velmi přísnou disciplínu. Proto beru trénink jako hru, nikdy na děti nekřičím. Drilu si ti malí užijí ve škole dost. Hokej tady není výsadou jen pro kluky. V týmu máme třicet procent děvčat. Trénují i hrají spolu. A podobné je to i v jiných oddílech.

A jak takový hokejový trénink malých Japonců vypadá?

Když třeba před tréninkem potkám někoho z rodičů, zdvořile pozdraví a řeknou „Onegaishimasu“ - prosím o odvedení dobré práce. Na ledě písknu a děti nastoupí do řady od největších po nejmenší. Poté kapitán řekne: „Kiotsuké!“ (Pozor!) A hned nato „Yoroshiku onegaishimasu!“ (něco jako Hodině zdar!) a všichni včetně trenérů odpoví „Onegaishimasu!“ (Nazdar!) a ukloní se na tři vteřiny.

Pokud se děti neukloní alespoň na ty tři vteřiny, nechá hlavní trenér celý nástup opakovat. Stejný rituál se pak opakuje i na konci tréninku, jen místo „Yoroshiku onegaishimasu!“ zvolá kapitán družstva „Arigatou gozaimashita!“ (děkovný pozdrav).

I přes sport tedy můžete poznávat místní zvyky. Jak je to v partnerských vztazích? Japonští muži prý nenosí ženám květiny, protože by to chápaly jako přiznání, že někde udělali něco špatně. Není prý ani zvykem, že muž partnerku pochválí. Ona má totiž uznání partnera vycítit z jeho pózy. Přizpůsobil jste se Japonsku v tomto ohledu?

Nejsem Japonec, takže svoji ženu Yuri chválím pořád, třebaže už o vztazích v japonských párech něco vím. Myslím ale, že moje žena si nevšednost našeho vztahu v dobrém užívá a prozkoumává pro ni tak trochu nový svět. A květiny jsem jí nosil hned od počátku, jen v poslední době jsem, pravda, poněkud polevil.

K japonským zvláštnostem ve vztahu muže a ženy patří i to, že na Den svatého Valentýna nedávají kluci dárky děvčatům, nýbrž ony jim. Podle evropských norem se to tady odehrává až o měsíc později, 14. března.

Japonských konvencí se tedy vůbec nedržíte?

V Japonsku dost často stále převládá názor, že místo ženy je v kuchyni a že má pečovat především o domácnost a manžela. Je to tak trochu machismus a já neříkám, že to tak leckdy není také v Česku. Já jsem v zimě většinou až do večera na sjezdovce, takže uvítám, když mám pak doma připravenou večeři. Ale i kdyby nic nebylo, něco bych si ukuchtil sám. Nemít hlad je moje zodpovědnost, a ne mojí manželky.

V létě naopak přicházím já dřív, takže zase vařím pro Yuri. A vždy myju nádobí, což zde není rovněž zvykem. Hned z počátku mi Yuri řekla: „Nikdy jsem si nemyslela, že chlap může tohle dělat. A určitě ne v Japonsku.“ Na druhou stranu znám japonské páry, kde to mají ve vztahu stejně jako my.

Vaše manželka mluví anglicky?

Ano. Ale když jsme se seznámili, chtěl jsem, aby na mě mluvila hlavně japonsky. No a po nějakém čase jsme angličtinu už zcela vypustili. Na papír napíšu zatím jen půlku toho, co přečtu. Teď jsem na nějakých 1200 znacích. K tomu, abych vyjádřil úplně vše, musím zvládnout ještě něco přes tisícovku znaků.

Jak jste se seznámili?

Potkal jsem ji v místním bio obchodě, kde pracovala. Byla moc roztomilá, stále se usmívala, s každým se bavila. I se mnou, třebaže jsem uměl japonsky velmi špatně a jen jsem koktal. Souhlasila pak, abych ji vzal na procházku podél řeky. Obešli jsme celé město. Později mi ale řekla, že pokud bych podobnou procházku nabídl jakékoli jiné Japonce, nikdy by se mnou nikam nešla.

Evropští muži jsou pro Japonky atraktivní partie?

Nerad bych generalizoval. Pokud ale mohu posoudit ze své osobní zkušenosti, není možná náhodou, že u dětí ze smíšených manželství je máma většinou Japonka a táta cizinec. Je to ale jen má zkušenost.

Herce Vladimíra Javorského, který také žil v Japonsku, vyvedlo z míry, když jeho studijní skupinu zničehonic na čas opustil japonský učitel herectví. Studenti totiž měli vycítit jeho pózu, v níž jim dával najevo nespokojenost. Jak tohle pochopit a pracovat s tím?

Něco podobného se stalo i mně. Byl jsem tu jen krátce, takže jsem si do začátku koupil ojeté auto. Jenomže mělo neustále poruchy. Poprvé mi v autobazaru řekli, abych ho přivezl, že ho zdarma opraví a nabídli i náhradní vůz. Jenomže za čtrnáct dnů se poruchy opakovaly. Znovu mi řekli „Jo my to opravíme“, ale chovali se při tom trochu zvláštně. Ani náhradní vůz mi už nedali. 

Oprava se nakonec protáhla na dva měsíce a oni přitom na to auto ani nesáhli. Nebyli zkrátka schopni říct: „Ne, auto už nejde opravit, jde přece jen o ojetinu. Už nám to sem nevoz! Dali jsme ti o tom přece alespoň čtyři náznaky, že je to zbytečné.“ Měl jsem už něco z jejich chování vycítit. No a nevycítil. Považovali to tedy za moji chybu.

Proč se tak chovají?

Slyšel jsem, že i proto, že v Japonsku jsou odedávna časté přírodní katastrofy. Co kdyby nějaká přišla a já budu potřebovat pomoc svého souseda? Proto Japonci nechtějí ty druhé ponížit či urazit odmítnutím. I proto chtějí být s každým zadobře. Těžko říct, zda právě tohle zformovalo v průběhu staletí jejich mentalitu, neschopnost říct tomu druhému „ne“. Nebo neumět odpovědět na otázku „proč“.

Tahle nedořečenost… S mým známým se například takto rozloučil v Japonsku jeho šéf. Zaklepal na dveře a s úklonou mu předal dopis, v němž mu až obřadně oznamoval konec jejich pracovního partnerství. Měl to prý vycítit z dlouhodobě vysílaných náznaků…

Jako bych to viděl. Pokud vám neřeknou přímo „ano“, zpravidla to znamená „ne“. A když vás už odmítnou, řeknou zápor toho, na co jste se ptal. Anebo přikyvují s tím, že vás chápou. Zvláště zpočátku svého pobytu v Japonsku jsem namítal, že nemá smysl, aby mi nějaký nápad či iniciativu blokovali, když tím přece nikomu neublížím ani ho neomezím. Ptal jsem se vždy, proč to nejde, a nikdy jsem nedostal odpověď. Možná by mi ten můj nápad zatrhli i v Evropě, ale řekli by mně alespoň důvod.

A proč vám tedy nebyli schopni odpovědět?

Nejsem až takový znalec historie Japonska. Ale podle mě je to i proto, že kdysi nějaká autorita, která už ani nemusí být mezi živými, rozhodla o tom, že „tyhle věci budou tak, jak jsou“. No a od té doby se nikdo neptá, proč to tak je. Některé věci zkrátka zůstávají bez diskuse.

A přesto říkáte, že jste v Japonsku šťastný?

Ano, i přesto.

Zaujalo mě, co mi říkali vaši přátelé - že jste Japoncům přednášel na nějaké konferenci. O co šlo?

Na mezinárodní konferenci ve Fukuoce se diskutovalo o aktuálních tématech: politice, ekonomii či umělé inteligenci. Požádali mě, abych mluvil o komunistickém režimu v Československu v letech 1948 až 1989. Byl jsem z toho dost nervózní, protože mluvit v naprosto odlišném jazyce před velkým množstvím lidí nebyla legrace. Nakonec mělo mé vystoupení až překvapivý ohlas.

Mnoho lidí za mnou po projevu přišlo diskutovat, protože Japonsko nemá s praktikami komunismu žádné zkušenosti. I když v Česku asi není příliš známo, že v Japonsku působí poměrně silná mimoparlamentní komunistická strana (byla založena v roce 1922 a je nejstarší aktivní politickou stranou v zemi. K lednu 2024 měla 250 tisíc registrovaných členů, což z ní činí jednu z největších nevládních komunistických stran na světě - pozn. red.).

A na co se vás ptali?

Zajímal je třeba zákaz podnikání, vyvlastňování zemědělských usedlostí či věznění lidí jen proto, že něco vlastnili a vybudovali. O pronásledování náboženských autorit ani nemluvě. Zajímalo je i to, proč za komunistů kolabovala v Československu ekonomika. Snažil jsem se jim to vysvětlit s tím, že něco podobného, ale mnohem a mnohem horšího, vládne kousek přes moře v Severní Koreji.

Japonsko přitom bylo před druhou světovou válkou autoritářským státem. Není až fascinující, v jak demokratickou zemi se změnilo?

Já myslím, že hlavně díky Američanům. Jejich vliv zcela změnil i nedalekou Jižní Koreu, mám-li zůstat v této zeměpisné části světa.

Řada Evropanů prý i tak musela Japonsko opustit, aby předešli tomu, že ho začnou nenávidět. Nemáte obavy, že se to může stát i vám?

Rozumím tomu. Ale moje žena i její rodiče chápou moji odlišnost, jsou tolerantní ke kultuře, tradicím i zvyklostem, v nichž jsem vyrůstal. Jsou hodně otevření. A já se jim to snažím oplácet.

Když jsem si Yuri chtěl vzít, moji rodiče sňatek vůbec neřešili, ale ty její jsem musel požádat o svolení. A otec Yuri mě požádal, zda bych vždy mohl při návštěvě domu jeho rodičů podle místních zvyklostí zapálit tyčinku u oltáře s obrazy předků, udeřit do zvonku a chvilku meditovat. Takže to pokaždé dělám. Nemám s tím žádný problém, třebaže jsem nevěřící. 

Japonci na venkově neumí anglicky, obtížně se tedy domlouvají s cizinci. Mně možná pomáhá i to, že mluvím plynně japonsky, takže pro lidi tam nejsem úplný mimozemšťan, nýbrž kluk, který má stejné starosti i radosti jako oni.

Kde se cítíte víc doma? Stále ještě v Česku, anebo už definitivně v Japonsku?

Asi už v Japonsku. Stal jsem se vlastně takovým hybridem. Chovám se podle toho, co se mně líbilo v Česku, a přijímám vše dobré, s čím se setkávám v Japonsku. Jsem tu už spokojenější než v Česku.