Hlavní obsah

Byla to práce pro pravé chlapy z Divokého západu. Po roce a půl byl konec

Foto: JimCottingham, Shutterstock.com

Připomínka Pony Expressu v Shellbourne Rest Area u silnice 93 severně od Ely, Nevada.

Reklama

3. 7. 20:44
Článek

„Drahá Drucillo,“ psal šťastný a zamilovaný Charles Shirland. „Posílám Ti 350 dolarů. Konečně můžeš přijet za mnou!“ Bylo 3. července 1861 a milence dělila šíře celého kontinentu mezi San Franciskem a New Yorkem. S čerstvou službou Pony Express měl ale Charles naději, že nejdůležitější dopis jeho života bude doručen už během deseti dnů.

Není snadné si to dnes představit. San Francisko bylo sice vzkvétající město, ale od zbytku země, natož od východního pobřeží, ho oddělovala propast. Dny, týdny a měsíce prázdnoty, mlčení, obav a čekání.

Ještě ve 40. letech 19. století trvalo doručení dopisu mezi San Franciskem a New Yorkem 180 dnů. Jen zvolna kolonizovaná země. Indiánské války. Železnice v počátcích. Pustina.

Výrazné zrychlení přinesla z dnešního pohledu absurdní oklika – po moři a přes Panamu urazila zásilka cestu za měsíc.

A pak přišel Pony Express. Zkrátil čekání na polovinu a často byl ještě rychlejší. Byla to „informační dálnice“ 60. let 19. století. Revoluce. Zázrak. Bleskové propojení měst i zamilovaných duší.

A legenda žije dodnes. Přesto, že to byl vlastně nepovedený projekt, který po roce a půl zkrachoval.

Foto: Everett Collection, Shutterstock.com

Jezdec Pony Expressu míjí stavební četu, která staví telegrafní síť. Telegraf pak v říjnu 1861 tuto pozemní poštovní službu vyřadil z provozu.

Na hranici!

V roce 1846 bylo San Francisco vesnice s 200 obyvateli. O šest let později tu žilo 36 tisíc lidí. Kalifornská zlatá horečka byla v plném proudu.

K západní hranici země se stěhovalo 300 tisíc lidí. Dovršili kolonizaci. A také genocidu původních obyvatel. A jejich život se stal základem pro mýtus Divokého západu. Odvážný bílý muž, farmář a z donucení také pistolník, v principu mírumilovný ochránce rodiny, dobývá divočinu ve střetu s přírodou a Indiány. Právo, civilizace a budoucnost jsou na jeho straně.

A k tomu mýtu patří Pony Express. Po čertech obratní a stateční jezdci na neunavitelných koních, kteří nové osadníky spojují se světem. Projíždějí pouští. Zvládnou úzké kamenité stezky nad hlubokými srázy v pohoří Sierra Nevada. Prodírají se zasněženými průsmyky. Kradou se přes území Indiánů.

A přitom všem jsou rychlí. Zatraceně rychlí!

Míří na Západ. Na hranici mezi divočinou a civilizací. Vytvářejí prostor nové země a nového národa.

Skvělý plán

Vypadalo to jako vynikající a skvěle načasovaný plán. Zlatokopové a další noví osadníci Západu si bezpochyby rádi připlatí za rychlejší spojení se světem.

Tři úspěšní podnikatelé William Russell, Alexander Majors, a William Waddell založili v zimě roku 1860 Pony Express. Za výchozí bod pro cestu na Západ zvolili město St. Joseph v Missouri. To bylo totiž s východním pobřežím spojené železnicí a telegrafem. Dál už ale vedla cesta jen pěšky nebo na koni.

Konečná stanice byla v přes 3 tisíce kilometrů vzdáleném Sacramentu. Odtud ještě zásilky pokračovaly lodí do San Franciska.

Na trase bylo zřízeno 190 stanic, kde jezdci buď pouze vyměnili koně, nebo si mohli odpočinout a přespat. Vypadalo to asi takto: jezdec umisťuje k sedlu speciální vak s poštou, pobízí koně, vyrážejí tryskem. Pokud možno nezpomalí, dokud nedojedou k nejbližší stanici. Tam jezdec sundá vak, nasedne na čerstvého koně a pokračuje ve zběsilé jízdě.

Po zhruba 100 mílích se mění nejenom koně, ale i jezdci. Do Sacramenta dorazí pošta za 10 dnů. Někdy i za týden.

První jezdec vyjel ze St. Josephu 3. dubna 1860.

Foto: Branding Pot, Shutterstock.com

Cesta skrývala pro jezdce a koně mnohá nebezpečenství.

Jezdci a koně

Zakladatelé Pony Expressu požadovali po svých zaměstnancích dodržování vysoké firemní kultury. Vypracovali dokonce přísahu, kterou měl každý jezdec stvrdit podpisem. Historici ale pochybují, že čím dál hlouběji na Západ se někdo s přísahou zabýval. Nebo že by ji dodržoval.

Přísaha obsahovala závazek, že jezdec nebude mluvit sprostě, nebude pít alkohol, nebude se prát s jiným zaměstnancem firmy a bude se chovat čestně. Ideální dobyvatel Divokého západu.

Musel mít ale i další kvality: „Hledá se osmnáctiletý štíhlý silný chlapík. Musí být skvělý jezdec a musí být ochotný denně riskovat život. Sirotci mají přednost. Mzda je 25 dolarů týdně.“ Badatelé se neshodují, zda jde o autentický inzerát Pony Expressu, nebo pozdější hoax.

Jisté ale je, že jezdci museli být štíhlí, odvážní a především museli být skvělí na koni. Většinou jim bylo kolem dvaceti. Ale objevovali se mezi nimi i teenageři, zřídka i muži kolem čtyřicítky. Někteří se k firmě připojili jen na krátkou dobu – potkali Pony Express na svých cestách, přivydělali si a jeli dál.

Mzda byla opravdu slušná: přibližně dvojnásobná ve srovnání s odměnou kvalifikovaných dělníků, jako byli třeba zedníci.

Jezdců se zpravidla střídalo přibližně 80, koní 400.

I koně byli spíše štíhlejší a menší, rozhodující byla obratnost a především vytrvalost. Majitelé firmy vybrali koně ze západních oblastí. Podle dochovaných záznamů stál jeden kůň kolem 200 dolarů, měl 147 centimetrů v kohoutku a vážil 410 kilo.

Označení Pony sice asi nebylo vždy zcela korektní, ale v principu sedělo.

Nejslavnější jezdec

K paradoxům Pony Expressu patří, že jeho nejslavnější jezdec pro něj pravděpodobně nikdy nejezdil. William Cody neboli Buffalo Bill ve svých textech vzpomíná na kariéru u Pony Expressu, ale zřejmě přehání, nebo si dokonce vymýšlí. Byl příliš mladý; v době, kdy firma zahájila provoz, mu bylo teprve 14 let.

Foto: Everett Collection, Shutterstock.com

Buffalo Bill, když v roce 1872 sloužil jako průzkumník ruského velkovévody Alexeje na lovu bizonů.

Právě Buffallo Bill je ale jedním ze spolutvůrců mýtu Divokého západu. A také Pony Expressu. Se svojí show Wild West objížděl nejenom Spojené státy, ale i Evropu. A Pony Express tu vždy hrál jednu z hlavních rolí. Buď jako úvodní, nebo závěrečná scéna.

Autor knihy o Pony Expressu Jim DeFelice říká: „Show Wild West – to bylo něco, jako kdyby přijel Super Bowl do vašeho města. Se skutečným Pony Expressem to sice nemělo mnoho společného, ale zajistilo mu to ohromnou popularitu.“

Příběhy jiných slavných jezdců Pony Expressu sice také vypadají jako legendy, ale ke skutečnosti mají nepochybně blíže než vyprávění Buffalo Billa.

Robert Haslam v době indiánských válek ujel 310 kilometrů bez odpočinku, protože další jezdec ho ze strachu z Indiánů odmítl vystřídat. Odpočinul si 9 hodin a vydal se na zpáteční cestu. Během ní mu indiánský šíp prostřelil ústa. Haslama to nezastavilo. Ujel 610 kilometrů během 36 hodin.

Také Jack Keetley zaskakoval za jiné jezdce a nechtěl to vzdát. Ujel 550 kilometrů během 31 hodin. Bez odpočinku na spánek nebo jídlo. V cílové stanici ho ze sedla museli sundat. Spal.

Telegraf

Ve srovnání s romantickou dobyvatelskou legendou je to až nesnesitelně chladné, přízemní, moderně odlidštěné.

Pony Express neskončil kvůli indiánským válkám, zločineckým bandám, které přepadaly stanice, či snad kvůli konci zlaté horečky. Nic takového.

Ukázalo se, že William Russell, Alexander Majors a William Waddell měli sice skvělý nápad, ale daleko do budoucnosti nedohlédli. V dubnu 1861 telegrafní zpráva poprvé propojila východní a západní pobřeží Spojených států.

A v témže měsíci Pony Express skončil. V těžkých dluzích. Majitelé počítali s dotací od Kongresu. Politici byli ale prozíravější – podpořili telegraf.

Ze superrychlé informační dálnice se velice rychle stal přežitek. Tíživě pomalý.

A Pony Express se chystal do důchodu. Do Wild West show.

Foto: Everett Collection, Shutterstock.com

Plakát zvoucí na show Wild West.

Dopis Charlese Shirlanda ale ještě bezpečně doručil. Obálka s červenou jednodolarovou známkou se zachovala dodnes. A zařadila se mezi vysoce žádané sběratelské předměty.

Před třemi lety byla vydražena za 30 tisíc dolarů.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované