Hlavní obsah

Příběh jediné vítězky Velké pardubické: Zaříkávačky koní, která neohnula záda

Foto: ČTK

Lata Brandisová. Její příběh je mnohem víc než jen připomínkou dosud jediné vítězky Velké pardubické.

Reklama

10. 10. 8:01
aktualizováno • 10. 10. 9:26

„Nikdy si nestěžovala,“ říkají o Latě Brandisové její příbuzní. Ani když jí vzali veškerý majetek. Ani když jí ho vzali podruhé a vyhnali ji ze zámku do primitivní chaty v lese. Byla mimořádně hrdá a statečná.

Článek

„Možná ještě nikdy se nekonala sportovní akce, v níž se skrývalo takové politické napětí.“

Ta akce poutala pozornost vždy. Pro někoho jako svátek, pro jiné jako „ďáblův závod“, či dokonce „veřejná poprava“. Tentokrát to byla ale předzvěst války.

Byl říjen 1937 a na start Velké pardubické sice jako obvykle nastoupili koně a žokejové, ale v očích diváků to byl především střet Čechů a Němců. A vnímali to tak nejenom tradiční fanoušci dostihů. Byl to běh o naději a povzbuzení pro celý národ.

A byl mimořádný ještě v něčem jiném. Vyhrála ho žena. Poprvé a zatím naposledy v historii Velké pardubické. Lata Brandisová a klisna Norma porazily všechny české i německé „vojáky“.

„Nikdy jsem nepoznala takové štěstí – pocit, že široko daleko není nikdo, kdo mě nemá rád,“ říkala Brandisová, když si v cíli vychutnávala potlesk 40 tisíc diváků.

Život Laty Brandisové ale není jen příběhem talentované žokejky a fyzicky silné ženy. Je to právě i příběh o tom, jak dokázala s hrdostí vzdorovat těm, kdo ji rádi neměli: nacistům a komunistům. A mnohým mužům.

Foto: Repro: České centrum v Moskvě

Lata Brandisová na hřbetě Normy v cíli Velké pardubické.

Zaříkávačka

„Šla jsem se svou milovanou Normou do padoku pro vítěze a čtyřicet tisíc lidí šílelo radostí. Viděla jsem, jak Norma razí cestu, a já si zatím užívala radost a aplaus diváků,“ říkala Lata Brandisová. „Tři čtvrtě slávy náležely koni… Ale věřím, že chápala chválu a lichotky, které se na ni sypaly, a chápala, jak opravdově jsem prožívala to vítězství s ní.“

K vítěznému okamžiku, který popisuje Richard Askwith v knize Nezlomná, vedla dlouhá cesta.

Lata Brandisová se narodila v roce 1895 a většinu života prožila na panství v Řitce nedaleko Prahy. Její otec, hrabě Leopold Brandis, byl náruživý jezdec a chovatel koní. Mezi Latinými příbuznými byl i Oktavián Kinský, jeden ze zakladatelů Velké pardubické. A Lata měla zřejmě „zázračný talent“ pro práci s koňmi. Tak o tom alespoň mluvil její otec.

Dnes bychom možná Latu Brandisovou charakterizovali jako „zaříkávačku koní“. Nebyla to jenom odvaha a fyzická síla, co z ní postupně udělalo vynikající jezdkyni. Měla prý dar „dívat se na svět koňskýma očima“. Vnímat koně jako „přítele – druha, který vám rád propůjčí svoji ohromnou sílu“. Lata se dokázala vcítit do „pohybu a rozpoložení koně“. Důvěřovala koním i svému vztahu k nim. Jezdila „s klidem a láskou“.

A neviděla důvod, proč by se nemohla měřit s těmi nejlepšími.

Lata Brandisová

Foto: Repro: České centrum v Moskvě

Lata Brandisová o svém vítězství: „Tři čtvrtě slávy náležely koni…“

  • V roce 2019 vydal rozsáhlou a pečlivě zdokumentovanou biografii o Latě Brandisové anglický novinář a autor několika knih Richard Askwith. Ještě téhož roku vyšla kniha v českém překladu pod titulem Nezlomná. Ukázka v angličtině zde.
  • Opakovaně o Latě Brandisové psal sportovní novinář a autor řady knih Pavel Kovář. Jeden z textů zde.
  • Dokument o Latě Brandisové vysílala Česká televize v rámci pořadu Reportéři.
  • V roce 1993 získala rodina zámek v Řitce v rámci restitucí. Bydlí tu dnes Latin prasynovec Jan Pospíšil s manželkou Gabrielou Křístkovou. Snaží se zámek postupně alespoň částečně zrekonstruovat. Jednu místnost věnovali „minimuzeu“ Laty Brandisové. Provozují tu také jezdecký klub Norma.

Žena

Žena a dostihy? Je první třetina 20. století a tohle spojení vypadá absurdně. Dostihy jsou výsadou mužů. Odvážných mužů milujících rychlost a riziko. Mužů navazujících na románové i skutečné postavy charizmatických, nevázaných jízdních důstojníků.

Žena a dostihy? Absurdní hned dvojnásob. Pro muže by bylo ponižující připustit, že se jim snad žena může vyrovnat v oblasti, která je tak určitě a neměnně jejich výsadou. A zároveň nemohou připustit, aby žena tak riskovala – jako galantní rytíři ji mají chránit před nebezpečím a příkořím.

A navíc je první třetina 20. století. Ženský sport obecně je v počátcích a společnost se ho teprve učí přijímat. Na olympijských hrách v roce 1920 bylo z celkového počtu 2 626 sportovců jen 65 žen. Mezinárodní olympijský výbor považoval většinu sportů ze zdravotních důvodů pro ženy za nevhodné.

Jenže pro Latu Brandisovou bylo ježdění a závodění na koních přirozená věc. A měla štěstí – po válce se blíž seznámila se svým příbuzným Radslavem Kinským, který měl vynikající chov koní a byl předsedou českého Jockey Clubu. Právě on dostal nápad, že by Lata měla zkusit Velkou pardubickou.

Poprvé se Lata Brandisová postavila na start Velké pardubické v roce 1927. Po ní to dodnes zkusilo už jen sedm dalších žen.

Jedna z nich Martina Růžičková Jelínková připomíná Latu takto: „Latin příběh je hrozně důležitý. Je důležitý nejen pro sport, ale z hlediska politiky, ženských práv a osvobození žen… Myslím, že Lata Brandisová představovala takový model života, jaký máme dnes. Divačky ji milovaly. Nechtěly celou dobu trčet u plotny. Ona jim ukázala, že mohou dělat jiné věci.“ (Richard Askwith: Nezlomná, str. 271.)

Podívejte se na vítěze Velké pardubické po roce 1989:

+28

Žokejka

Richard Askwith připomíná osminásobného vítěze Velké Josefa Váňu jako příklad zvláštního a pro laika těžko pochopitelného světa žokejů: Váňa po sérii pádů kulhá, chybí mu část plíce, má o šest žeber méně, utrpěl desítky zlomenin, v roce 1994 byl 15 minut ve stavu klinické smrti. S touto výbavou stále závodil. Proč? „Neuměl to vysvětlit o nic lépe, než by to normální člověk uměl pochopit,“ shrnuje Askwith (str. 36).

Před pár dny potvrdil pověst žokejů jako lidí z „jiného světa“ mnohonásobný účastník Velké Marek Stromský. Měl pád na italském závodišti v Meranu, ale nechtělo se mu v Itálii do nemocnice, nasedl do auta a odjel domů, většinu cesty řídil. V opavské nemocnici mu druhý den sdělili diagnózu: Zlomený pátý obratel, šest zlomených žeber, zlomenina hrudního koše. „Říkali, že jsem mohl po cestě umřít. Nebo se mohlo něco stát s páteří. Ale kdyby mi bylo vyloženě špatně, tak z Itálie určitě neřídím,“ shrnul Stromský.

Lata Brandisová byla podobná. Poprvé jela Velkou pardubickou v roce 1927. Ano, muži protestovali, odmítli jet se ženou, ale Latin start nakonec posvětila autorita nejvyšší – anglický Jockey Club. Měl jedinou podmínku – že bude mít Lata oddělenou šatnu. V závodě Lata pětkrát spadla, pětkrát nasedla a závod dokončila na pátém místě. Ve 30. letech se Velké účastnila šestkrát – byla pátá, čtvrtá, dvakrát třetí, druhá a v roce 1937 zvítězila.

A na start se vrátila i po válce. V roce 1946 jako jednapadesátiletá. Při pádu si zlomila klíční kost a vážně pohmoždila rameno. V jejím věku se zranění hojila pomalu, ale na dalším ročníku Velké opět nechyběla. Její kůň ale odmítl poslušnost na Irské lavici a závod nedokončili.

V roce 1949, ve čtyřiapadesáti, jela Lata Brandisová v Pardubicích jeden z rámcových dostihů. Byla stále plná důvěry v sebe sama i v koně – jela bez helmy. Půjčila ji totiž jednomu mladému žokejovi, který se bez helmy bál jet. Lata a její klisna Naďa se dostaly do hromadné kolize na vodním příkopu.

Několik dní byla v kómatu. Měla proraženou lebku, zlomenou klíční kost, komplikovanou zlomeninu nohy, zlomenou křížovou kost, několik zlomených žeber, poškozenou páteř a mnoho dalších lehčích zranění.

Během operací jí lékaři z hlavy vyoperovali také brok. Lata později připomínala, že se tam zřejmě dostal, když chodila střílet do lesů kolem Řitky. Nikdy neměla pocit, že by s tím bylo třeba něco dělat.

Hraběnka a nepřítelkyně lidu

Brandisovi nepatřili k bohatým šlechtickým rodům. Ale nežilo se jim špatně. Ani po první světové válce, když o část majetku přišli v rámci pozemkové reformy. Rozhodně se nežilo špatně Latě, která si plnila svůj jezdecký sen. Opravdu těžké chvíle měly teprve přijít.

V září 1938 udělala část českých šlechtických rodů překvapivé gesto – předaly prezidentu Benešovi prohlášení o loajalitě. Vůdčí roli mezi těmito šlechtici hrál Radslav Kinský. V září 1939, tedy už v Němci ovládaném protektorátu, se skupina šlechticů opět přihlásila k podpoře českého národa. A opět s podpisem Radslava Kinského.

Od roku 1941 nacisté postupně konfiskovali majetek „vzpurných“ šlechtických rodin a jejich příbuzných. Nucený správce se tak objevil i na panství Brandisů v Řitce. Veškerý zisk od té doby náležel protektorátnímu Pozemkovému úřadu a sestry Brandisovy – rodiče už nežili – teoreticky neměly z čeho žít. Správce byl ale relativně tolerantní – nechal je hospodařit na zeleninové zahrádce.

Vůbec mi nepřichází na mysl, že bych si měla stěžovat. Mohu jen říct, že moje láska k bližním neroste.
Lata Brandisová

Lata brala situaci stoicky: „Vůbec mi nepřichází na mysl, že bych si měla stěžovat,“ psala přítelkyni. „Mohu jen říct, že moje láska k bližním neroste.“

A ani později neměla důvod, aby k bližním pociťovala stoupající vřelost. Po roce 1948 se z ní stala „nepřítelkyně lidu“. Nejprve v rámci kolektivizace stát zabral sestrám Brandisovým veškeré pozemky a tři čtvrtiny zámku. A po měnové reformě, kdy se ocitly zcela bez prostředků, je ze zámku vystěhoval.

Nikdy si nestěžovala

Téměř šedesátiletá Lata, která se nikdy úplně nezotavila po těžkém zranění z dostihu v roce 1949, a její dvě sestry se musely nastěhovat do chaty v lese, asi pět kilometrů od Řitky. Domek stál na okraji chatové kolonie, nebyla v něm zavedená voda ani elektřina. Byl tu malý obývák a kuchyňka, dvě ložnice, koupelna chyběla. Vodu tahaly sestry do příkrého kopce z asi sto metrů vzdálené studny. Většinou Lata.

Ta byla v invalidním důchodu a starala se o domácnost. Sestry si sehnaly práci – musely vstávat v pět ráno, aby stihly autobus, a vracely se až v podvečer. Lata nosila vodu, sekala dříví. Večer u petrolejky poslouchaly rádio.

Tři stárnoucí sestry a později stařenky takhle společně žily pětadvacet let. Někdy, třeba za tuhé zimy, to byl doslova boj o přežití. První podlehla Kristina – v roce 1979 zemřela na zápal plic. Lata s Janou to pak samy už nezvládly. Pro Latu si přijeli její příbuzní z Rakouska, Jana se odstěhovala do nedaleké Líšnice.

Latin synovec Petr Jaroševský a prasynovec Jan Pospíšil Latu poznali jako děti. A ve vzpomínkách zdůrazňují jednu věc: Lata a její sestry braly osud s hrdostí. „Nikdy si nestěžovala,“ říká Jan Pospíšil o Latě. „Žádná z nich si nikdy nestěžovala.“

Petr Jaroševský si pamatuje, jak Lata a její sestry odcházely ze zámku. „Když odcházely z Řitky, šly vedle káry s hlavou vztyčenou a ani jednou se neohlédly. Nikdy se nevrátily. Nikdy si nestěžovaly. Nikdy o tom ani nemluvily,“ vzpomíná.

Lata Brandisová zemřela v rakouském Reitereggu 12. května 1981.

Spory o dostihy

Foto: ČTK

Pády na Taxisu, Velká pardubická 1979.

Spisovatelka Markéta Pilátová ve své recenzi knihu Richarda Askwitha chválí, nicméně připomíná, že je „možná až příliš shovívavá k elegantní krutosti pardubického dostihu; krutosti, s níž se tu dobrovolně zabíjejí jezdci a s nimi jejich koně“. Upozorňuje na podstatné téma: Kritiku dostihů jako neetického a krutého sportu.

Kritika dostihů není v Česku ani zdaleka tak silným tématem pro veřejnou diskusi jako třeba ve Velké Británii, v Austrálii nebo Německu, vrací se nicméně pravidelně právě v souvislosti s Velkou Pardubickou. 26 koní se zabilo na nejtěžší překážce, Taxisově příkopu. Desítky dalších se těžce zranily na jiných překážkách závodu. Smrtelná zranění koní navíc provázejí i rámcové dostihy, které se běží před Velkou.

Nejznámější protest proti Velké pardubické se uskutečnil v roce 1992, kdy ochránci zvířat vběhli na dráhu přímo při dostihu. Vysloužili si masivní kritiku, že takto ohrozili jezdce i koně. Nicméně částečně dosáhli svého cíle: I na základě jejich tlaku se pořadatelé rozhodli Taxisův příkop upravit tak, že překážka už není tak nebezpečná. Další, ještě radikálnější úpravou prošel Taxis před letošním ročníkem.

Úpravou prošly i další překážky, především Velký vodní a Hadí příkop. V době Laty Brandisové v podstatě přírodní překážky, pro koně a jezdce těžko rozeznatelné. Stávaly se opakovaně přímo pastí, ve které uvázlo i několik koní najednou. Vodní příkop byl i místem, kde se těžce zranila Lata.

Radikální kritiky dostihů ovšem úprava překážek neuspokojí. Podle nich jsou dostihy v principu nemorální sport. A je to krutý byznys: Tisíce vysloužilých dostihových koní končí v Anglii na jatkách. Dostihy by se podle radikálních ochránců práv zvířat měly zakázat, podobně jako například vystupování divokých zvířat v cirkusech.

Obhájci dostihů zpravidla tvrdí, že aktivistům chybí skutečné znalosti o prostředí dostihů i o dostihových koních. Že každý sport nese nějakou míru rizika a riziko v dostizích je uměle zveličováno. Kůň se může smrtelně zranit při nevinné vycházce. Dostihoví koně v rukou skutečných profesionálů jsou dobře opečovávaná zvířata. A právě díky sportu, pro který jsou vyšlechtěna, i zvířata šťastná.

Je ovšem vysoce pravděpodobné, že například ve Velké Británii, kde je dostihový sport velice populární a je to obrovský byznys, nejsou ani zdaleka všichni koně v „dobrých rukou“. A i mezi špičkami sportu se najdou cynici, o nichž těžko věřit, že mají ke koním dobrý vztah: Nedávno se úspěšný irský trenér Gordon Elliott nechal vyfotografovat na mrtvém koni.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Lata Brandisová

Doporučované