Kapitoly z historie bytové krize. Česko navazuje na starou tradici

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Od vyhlášení samostatné Československé republiky neuplynul ještě ani rok, když na jaře 1919 vyšel zákon o stavebních úlevách. Důvodem byl katastrofální nedostatek bytů nejen v hlavním městě nového státu. Cílem zákona bylo bytovou výstavbu urychlit a zjednodušit.

„Naprostý nedostatek bytů, zejména však zdravých obydlí pro stavy střední a dělnické, jenž byl důvodem pro vydání zákona o stavebních úlevách pro Prahu, jeví se též ve městech Plzni a Budějovicích, pro něž platí týž stavební řád jako pro Prahu. Je tedy třeba, by úlevy poskytnuté Praze platily ve stejném rozsahu též pro tato dvě města,“ uvádí se v předloze.

Následovaly další podpůrné zákony, například v roce 1921 to byl zákon o stavebním ruchu, který se zabýval hlavně získáním pozemků pro novostavby nebo financováním nových domů a bytů systémem státních půjček, ale třeba i losů.

„Tehdy byla skutečná bytová nouze, za války se nestavělo a po ní docházelo k velkému pohybu obyvatel. Nová republika také potřebovala rychle ubytovat svůj úřední aparát. Takže hlad po bydlení byl obrovský a také bylo ve společnosti větší povědomí o tom, že skrze bydlení ta společnost vlastně buduje sama sebe,“ uvedl před časem Michal Kohout, spolukurátor výstavy o bydlení v meziválečném Československu v pražské Galerii Jaroslava Fragnera.

S řešením bytové krize pomáhaly za první republiky také spořitelny, které na výstavbu nových bytů poskytly šedesát procent všech úvěrů. Za tři miliardy korun bylo postaveno 60 tisíc činžovních i rodinných domů s více než 160 tisíci byty.

Například Městská spořitelna pražská za spoluúčasti Městské spořitelny na Královských Vinohradech pomohla ve dvacátých letech postavit 1,2 tisíce rodinných domů na Spořilově, který dostal jméno právě díky účasti spořitelen.

Cílem bylo „na principu zahradního města opatřiti méně zámožným vrstvám obyvatel Prahy zdravé a levné bydlení v rodinných domcích“, tedy „uspokojit základní rys lidské povahy, tj. docílení úplného vlastnictví rodinného krbu a vlastní střechy nad hlavou“. Další ambicí bylo „dovésti obyvatele budoucí zahradní čtvrti ke spořivosti“.

Významnými investory se v samostatném Československu stala rovněž stavební družstva. Stavěla bytové domy, skupiny viladomů i rodinné domy a jejich složení bylo různorodé: od nezávislých osob přes banky a zaměstnanecké skupiny až po politické strany. Různých družstev jen v Praze vznikly desítky. Pak tu samozřejmě byla i individuální výstavba, kterou si ale mohla dovolit jen zámožnější vrstva obyvatel.

Některé z nich navrhli význační architekti a jejich díla se stala mezinárodně ceněnými stavbami. Patří mezi ně i Preissova vila na pražských Malvazinkách z roku 1931, kterou navrhl architekt Eduard Hnilička pro Jaroslava Preisse, tehdejšího ředitele Živnobanky a jednoho z nejvlivnějších finančníků první republiky. Preiss následně vilu věnoval své sekretářce a pozdější manželce Jarmile Dimmerové. V roce 1936 byl dům rozšířen o přístavbu.

O mimořádném postavení Jaroslava Preisse v prvorepublikové společnosti svědčí také to, že se v jeho vile dohodla prezidentská kandidatura Edvarda Beneše v roce 1935. ​Po druhé světové válce byla vila zkonfiskována. V 50. letech v ní bydlel prezident Antonín Novotný, později byl dům rozdělen na několik bytů, v nichž žili další komunističtí funkcionáři, včetně Vasila Biľaka.

Po sametové revoluci se zde usídlilo velvyslanectví Severní Koreje. V roce 2003 stavba prošla rozsáhlou rekonstrukcí, dnes je jejím majitelem přední český podnikatel a majitel pražské Sparty Daniel Křetínský.

Specifickým fenoménem první republiky se staly Baťovské domky ve Zlíně. I když první vyrostly ještě před vznikem samostatného státu, jejich největší rozmach nastal právě za první republiky. Nakonec jich jen ve Zlíně vyrostly asi dva tisíce a další stovky v jiných městech, třeba v Otrokovicích, ve Zruči nad Sázavou, na Slovensku v Baťovanech a Batizovcích (dnešní Partizánske a Svit).

Domky se zahrádkou a většinou i typickou cihlovou fasádou sice měly „vydržet“ jen třicet let, mnohé se ale dochovaly do současnosti. Ve Zlíně jsou dodnes celé čtvrti, které září cihlovou barvou.

Baťa chtěl, aby se jeho zaměstnanci nevyčerpávali dojížděním do práce, a proto jim zajistil ubytování co nejblíže továrny. Stavěly se o různých velikostech, nejrozšířenější byly půldomky, kde bydlely dvě rodiny – každý měla svůj vchod do své části domu a k tomu i svou zahrádku.

Nájemníci museli dodržovat poměrně přísný domovní řád, který měl devatenáct bodů. Ukládalo se jim třeba udržovat obytné místnosti, chodby a vnější části domků v úplném pořádku a naprosté čistotě. Obyvatelé museli byty denně „provětrati“, ale také „chodby a schodiště čistiti nejméně jednou týdně“ a „okna na chodbách a záchodech umývati střídavě aspoň jednou měsíčně“.

Stranou nezůstaly ani zahrádky, které nájemníci museli „řádně obdělávati, stromky ošetřovati a v případě sucha zalévati, na podzim natříti kmeny stromů vápnem“. Na dodržování stanovených pravidel dohlížely kontrolní „hlídky“, které údajně docházely dvakrát do roka.

Mohutná výstavba měla slušné výsledky, jak časopis Stavebnictví popsal v jednom ze svých starších textů, v němž porovnával situaci v hlavním městě mezi lety 1921 a 1930. „Největší nárůsty mají Vinohrady a Žižkov, kde jde o nárůsty 6000 až 7000 bytů, Bubeneč a Dejvice mají nárůst mnohem menší, zhruba 4000 až 5000 bytů, ale i tak jde zhruba o zdvojnásobení počtů bytů oproti roku 1921,“ píše se v článku.

A pokračuje: „Z přehledů vidíme, že bytová situace Prahy byla sice řešena, ale bytová nouze přetrvávala až do konce třicátých let. Ani masivní výstavba kolem let 1929 až 1930 situaci neřešila, růst obyvatel byl větší.“

Situace se zhoršila po vypuknutí hospodářské krize, kdy přibývalo takzvaných nouzových obydlí a bydlení v přístřešcích z vagonů nebo uzavřených vozů. Bydlelo se dokonce i ve skalních obydlích a opuštěných průmyslových objektech. Praha v té době sice zřídila i noclehárny pro potřebné, ale situaci to neřešilo.

„Po skončení konjunktury zůstával v Praze velký počet lidí, kteří práci ztratili a jejichž návrat do domovských obcí nebyl již ze sociálních důvodů možný. Ani ti, kteří pracovali v průmyslu a žili v Praze bez rodin, to neměli lehké. Doposud se v Jinonicích můžeme setkat s rodinnými domy, které postavili jejich majitelé na hraně svých možností, a pak pronajímali nejen jednotlivé místnosti, ale i jen místo na přespání. Dodnes se tak o těchto domcích říká ‚U Teplých postelí‘, což vystihuje to, že nájemníci se střídali podle směn,“ uvedl časopis Stavebnictví.

Zvláště na předměstích byly malometrážní byty přelidněné, což znamenalo, že v jedné místnosti bydlelo více nájemníků. V některých lokalitách to bylo až 40 procent bytů. Takové vymoženosti, jako je tekoucí voda, plyn, elektřina nebo záchod, také nebyly zcela samozřejmé.

„V bytech ve městech pouze 16 procent domácností mělo elektřinu i plyn, 56 procent elektřinu. Koupelnu měla jen necelá pětina domácností, záchod v bytě něco přes třetinu. Jen třetina domácností měla vodovod zaveden do bytu, do domu 39 procent,“ řekla před časem historička Blažena Gracová z Ostravské univerzity.

Tato čísla ale není možné brát absolutně. Velké rozdíly panovaly mezi vesnicí, malým a velkým městem, ale také mezi centrem velkých měst a předměstím. „Často to bývalo i tím, že lidé na venkově byli konzervativnější. Rodina mého otce zavedla elektřinu, až když na byt vzala učitelku, která trvala na tom, že potřebuje svítit,“ řekla Gracová.

Její kolegyně z univerzity Andrea Pokludová připomněla, že jiná situace panovala také v centrech velkých měst. „Obecní domy postavené na začátku 20. století měly kvalitní bydlení a vedle toho tady byl zastaralý bytový fond, zejména v maloměstech,“ řekla Pokludová, podle níž se mohutně investovalo do nájemního bydlení, velké firmy zase stavěly takzvaná tovární města – jako byly zmiňované Baťovy domky. „Za dobu první republiky se učinilo mnoho, aby se kvalita bydlení zlepšila,“ dodala Pokludová.