Havel bral do prezidentské limuzíny stopaře, vzpomíná jeho osobní strážce

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Počátkem 90. let se na výpadovce z Prahy směrem na Hradec Králové odehrávala velmi neobvyklá scéna. Stopařům tam zastavovala naleštěná limuzína. Když se mladý stopař rozkoukal, nestačil se divit, kdo sedí uvnitř. Byl to prezident Václav Havel, který obklopen ochrankou mířil na svou chalupu na Hrádeček.

„Běžně se stávalo, že vedle mě seděl stopař, který samozřejmě zpočátku vůbec netušil, kdo mu zastavil, a bylo pak na něm poznat ohromné překvapení,“ vzpomíná Michal Ninger, člen Havlovy ochranky už od konce roku 1989. Dodal, že poté, což už nebyl prezidentem, nebral stopaře tak často.

Jak jste se vlastně stal členem ochranky Václava Havla?

Těžko se dá srovnávat s dnešním výběrem, což je poměrně složitý proces, kdy musí kandidát splňovat přesně stanovené podmínky.

Ale tehdy to byla revoluční doba, kdy platila trochu jiná pravidla, že?

To je pravda. Dostal jsem se k tomu díky tomu, že jsem v roce 1989 pracoval v Laterně magice jako kulisák. Měl jsem tehdy i kontakty s disentem, fotil jsem v té době například všechny demonstrace, které se v ten rok odehrály, ale třeba také úprk východních Němců v září 1989 na západoněmeckou ambasádu v Praze.

Díky svému působení v divadle jsem se znal i s režisérem Andrejem Krobem, což byl soused Václava Havla na Hrádečku. Právě Andrej Krob pak mé snímky využil v Originálním videojournalu, což bylo vlastně nezávislé samizdatové vysílání.

Co jste dělal 17. listopadu 1989?

Naše divadlo nedlouho předtím odjelo na zájezd do západního Německa. Pamatuji si, že hrálo představení Kouzelný cirkus. Naproti Laterně magice na Národní třídě byly zkušebny, v pátek 17. listopadu jsme tam měli vykládat kulisy právě z toho německého zájezdu.

Jenže to nás tam policisté už nepustili. Byli jsme docela rádi, aspoň jsme nemuseli nic dělat. A samozřejmě jsme netušili, co se na Národní stane. Už druhý den v sobotu byla v divadle vyhlášená stávka a my jsme tam připravovali transparenty. Netrvalo dlouho a Laterna magika se stala koordinačním centrem Občanského fóra.

Takže tam docházel i Václav Havel.

Přesně tak. V té době jsem dělal závodně karate, v divadle panoval trochu zmatek, a tak jsem obvykle stával u dveří, abych byl nápomocen lidem, kteří přicházeli do Laterny nabídnout svou pomoc – aby podpořili stávku a Občanské fórum. Také tam nosili jídlo, ale třeba i peníze.

A když jsem viděl právě ten zmatek a spousty lidí, sám jsem se nabídl jako ochranka Václava Havla. Takže jsem ho vlastně spolu s několika dalšími začal střežit už tam, taky jsem s ním jezdil v autě na různé výjezdy. Jenže pak se to ještě trochu zkomplikovalo.

Jak?

Měl jsem už dávno domluvené, že na konci roku 1989 pojedu za svým bratrem, který emigroval do Švédska. Stal jsem se tak jedním z posledních občanů, kteří ještě potřebovali pro cestu do kapitalistické ciziny výjezdní doložku (cestovní doklad vydávaný Ministerstvem vnitra, byl nedílnou součástí cestovního pasu a jednou z nutných podmínek k cestě do nesocialistických států – pozn. aut).

A do Švédska mi pak telefonoval Jirka Křižan, který se tehdy stal Havlovým poradcem pro vnitropolitické otázky, ať jdu rovnou na Hrad, až se vrátím domů, že už tam má pro mě místo v ochrance a že se mnou Vašek počítá.

Nebyl třeba problém s tím, že jste nebyl profesionálně vyškolený?

Původně jsem skutečně dělal ochranku jako civilní osoba, měl jsem smlouvu s Kanceláří prezidenta republiky. Ale tak to skutečně nešlo, musel jsem oficiálně nastoupit k policii. S tím jsem měl ale trochu problém, protože tehdy vlastně ochranka spadala pod Státní bezpečnost.

Nastala trochu zvláštní situace, protože já jsem k policajtům nechtěl. Ale jinak to zkrátka nešlo, takže jsem v roce 1990 nastoupil k policii. Ale dlouho jsem tam nevydržel, odešel jsem kvůli chystaným změnám ve Správě ochrany prezidenta. Sice se mě přímo netýkaly, ale nesouhlasil jsem s nimi.

Jak jste se k prezidentské ochrance vrátil?

V roce 1992 se Olga Havlová ptala ředitele Správy ochrany prezidenta, jestli o mě neví. Ten mi pak dotaz tlumočil. A pak jsem se úplně náhodou potkal s Havlem v jednom baru na Václavském náměstí, kde se mě přímo zeptal, jestli neuvažuji o návratu. To se nedalo odmítnout.

Nakonec jste byl součástí Havlovy ochranky až do jeho úmrtí v roce 2011, je to tak?

Dokonce ještě o pět let déle, byl jsem nadále členem útvaru ochrany prezidenta, kterým ale tehdy byl už Václav Klaus.

Jaký byl Havel jako hlídaná osoba? Spolupracoval, nebo „zlobil“?

Na to není jednoduchá odpověď. Vím, že se o tom vypráví spousta různých zkazek, jak byl Vašek neposlušný. Pravdou je, že zejména na začátku devadesátek si z toho dělal trochu legraci a občas jakoby „utekl“. Ale nikdy se skutečně nestalo, že by byl někde nehlídaný. Myslím, že se stávaly horší případy, ale ty stejně nemůžu z profesních důvodů jmenovat.

Můžu říct jen obecně, že je určitý typ lidí, kteří si ochranku vyloženě nepřejí. Nemusí to být jen prezident, ale třeba i ministr.

K Havlovým libůstkám prý patřilo, že při cestě na chalupu na Hrádečku bral na okraji Prahy stopaře. Byla to pravda?

Ze začátku to tak skutečně bylo, pak už ne. Na výpadovce z Prahy postávalo vždycky hodně stopařů, dokonce jsme některé brali i do doprovodného auta, i když to bylo proti předpisům. Běžně se stávalo, že vedle mě seděl stopař, který samozřejmě zpočátku vůbec netušil, kdo mu zastavil, a bylo pak na něm poznat ohromné překvapení.

O čem se s nimi Havel bavil?

To už si opravdu přesně nepamatuji, obvykle o nějakých běžných věcech, třeba o jejich studiu. Ale někdy také o politice, Vašek vždycky odpovídal tak, jak to sám cítil, nemlžil, mluvil upřímně.

Havel ale nedodržoval předpisy také tím, že seděl vepředu vedle řidiče, že?

Bezpečnostní problém je v tom, že když se někam jede, nejprve na dané místo samozřejmě vjíždí předek auta, které je v tu chvíli nejzranitelnější. O tomto místě se navíc v souvislosti s dopravními nehodami říká, že to je sedadlo smrti. Proto jezdilo v koloně více vozidel, minimálně jedno bylo právě z bezpečnostních důvodů ještě před autem, v němž seděl prezident.

Našel jsem si citát Olgy Havlové, která na konci roku 1989 reagovala na oznámení Michaela Kocába, že navrhne Havla na prezidenta. Tehdy prý řekla: „A to chcete, abychom měli pořád za zadkem policajty?“

Samozřejmě to byla reakce na to, že předtím měli desítky let v patách příslušníky StB. Ale my jsme byli vlastně civilisti, i když jsme se pak museli dát do policejních služeb. Chápu její reakci. A je třeba si uvědomit, že ochranka, a to může být skutečně „neviditelná“, vždycky naruší osobní život hlídané osoby.

S Václavem Havlem jste si vykali, nebo tykali?

Hned na začátku mi nabídl tykání. Jenže mi to nepřipadalo vhodné, abych mu v soukromí říkal Vašku a na veřejnosti ho oslovoval pane prezidente. Navíc byl ve věku mých rodičů. Tak jsem mu poděkoval a řekl, ať mi klidně tyká, ale že já mu budu vykat. A tak to i bylo. Neměli jsme s tím oba sebemenší problém. Vašek tykal také ostatním členům „civilní“ ochranky. Nakonec jsem z původního složení zůstal jediný, kterému ještě tykal.

Stalo se někdy během vaší služby u Václava Havla něco opravdu mimořádného, co zavánělo nějakým fatálním průšvihem?

Když se Václav Havel v 90. letech postavil za spisovatele Salmana Rushdieho, jemuž nejvyšší íránský představitel kvůli znevažování islámu udělil trest smrti, a dokonce se s ním pak osobně sešel, vzniklo kvůli tomu samozřejmě i pro Vaška určité riziko. Ostatně to byl později jeden z argumentů, proč by měla prezidentovi zůstat ochranka i poté, co už nebyl ve funkci.

Vyžadovala schůzka se Salmanem Rushdiem nějakou speciální přípravu?

To zase ani ne. Běžně funguje několik stupňů ochrany, záleží na konkrétní situaci, která z nich se nasadí. Vždy je potřeba zvážit, co je adekvátní. Vyhodnocují se samozřejmě také informace z Bezpečnostní informační služby a dalších složek. Podle toho se pak třeba navyšují počty služebních vozidel nebo členů ochranky.

Jedna z legendárních akcí Václava Havla bylo jeho posezení s americkým prezidentem Billem Clintonem a spisovatelem Bohumilem Hrabalem v pražské hospodě U Zlatého tygra. Jak se střeží dva prezidenti v takovém prostředí?

Tam jsem shodou okolností nebyl, nevyšla na mě služba. Ale vím, že ochranka byla samozřejmě posílená. Hlídal jsem ale Hillary Clintonovou a její doprovod, což byla česká rodačka Madeleine Albrightová.

Měli američtí agenti nějaké speciální požadavky?

Samozřejmě měli zprvu pocit, že jedou do nějaké banánové republiky. Myslím, že ale brzy poznali, že naše ochranka funguje hodně podobně, dodržuje podobné postupy a zásady. Jako světová mocnost si ale diktovala určitá opatření, například jak budou velká auta nebo jak budou dlouhé kolony.

Vzpomínám si, že když v listopadu 1990 přijel do Prahy jako první americký prezident v historii George Bush starší a následně vystoupil na Václavském náměstí, zachvátila americké kolegy úplná panika. Bushe tehdy chránilo neprůstřelné sklo, ale on z toho skleníku vyšel ven, aby si potřásl rukou s Pražany. Nic se ale samozřejmě nestalo.

Mluvil Havel někdy do vaší práce?

Téměř vůbec ne. Nelíbilo se mu, že by měl v autě jezdit vzadu, takže jsme ho nechali vedle řidiče, což byl jeden z mála našich ústupků.

Vy jste v rámci prezidentské ochranky hlídal Havlovu bezpečnost i poté, co odešel z funkce. Jaké to bylo, dělat mu strážce, když už nebyl prezidentem?

Samozřejmě mnohem těžší, protože jsme to dělali ve velmi omezeném počtu lidí. Obvykle to byl jeden řidič a jeden ochránce. V případě potřeby samozřejmě bylo možné tým rozšířit, ale o všechno se muselo žádat, bylo to složitější. A navíc mezi bývalým prezidentem Havlem a tehdejším prezidentem Václavem Klausem existovalo určité napětí.

Jak fungovala ochranka, když Havel pobýval na Hrádečku?

Napřed jsme pobývali přímo u něho v chalupě, on a Olga nám tam vyhradili jednu místnost. Ale nebylo moc příjemné být takhle u Havlových v soukromí. Nakonec jsme si zřídili zázemí v chatce, kterou si naproti chalupě původně postavila Státní bezpečnost, aby měla disidenta Havla stále pod kontrolou. Stála dokonce na Havlově pozemku. Po listopadu 1989 připadla Ministerstvu vnitra.

Letos v říjnu to bude devadesát let od Havlova narození a v prosinci patnáct let od jeho úmrtí. Kdy jste se viděli naposledy?

Naposledy jsme se na Hrádečku osobně potkali asi týden před jeho smrtí. Už na tom byl hodně špatně. Jen jsme se krátce pozdravili. Bylo to velmi krátké setkání. Trochu mě dodnes mrzí, že boromejky (řádové sestry Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského – pozn. red.), které se o něj před jeho úmrtím staraly, trochu pozapomněly připomenout pomoc naší ochranky. Tehdy jsme zajišťovali veškerý servis, od nákupů až po to, když někdo potřeboval někam odvézt – i když jsme tím de facto porušovali předpisy. Bez nás by péče o Václava Havla nemohla fungovat.

Jak na Václava Havla vzpomínáte?

V dobrém. Byl to bezpochyby výrazný člověk a domnívám se, že hlavně v zahraniční politice po něm zůstala stopa, na kterou se dnes těžko navazuje. Ale zároveň musím říct, že můj vztah k němu byl vždycky trochu ambivalentní. Když někoho delší dobu znáte a jste mu nablízku, tak poznáte nejen to dobré, ale i jeho slabší stránky. Ale víc bych to nerozváděl. Platí, že nikdo není dokonalý.

Připraveno ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla