Ať přeruší stávku a hrají mou hru, žádal po divadle Havel v listopadu 1989

V některých věcech byl Václav Havel, někdejší disident a pozdější prezident, neuvěřitelný puntičkář. Když se předem domluvil se svým osobním tajemníkem Vladimírem Hanzelem, že mu v pátek 17. listopadu v devět večer zavolá, aby si nechal vylíčit zážitky ze studentské manifestace na pražském Albertově, skutečně se přesně ve stanovený čas v Hanzelově bytě rozdrnčel telefon.

Hanzel to stihnul jen tak tak. Odpoledne se šel podívat na Albertov a pak spolu s tisíci studenty, ale i staršími lidmi pokračoval na Vyšehrad a následně na Václavské náměstí. Tam už ale dav nedošel. Pořádkové jednotky mu na Národní třídě zatarasily trasu. A zezadu nastoupil další policejní kordon. Demonstranti se ocitli v pasti, která vyvrcholila brutálním zásahem. Události na Národní třídě odstartovaly sametovou revoluci, která z disidenta Havla, nepřítele režimu číslo jedna, udělala prezidenta Havla.

Jenže jeho tajemník Vladimír Hanzel, aby stihnul domluvený telefon, odešel z Národní třídy ještě před tím, než na těla demonstrantů začaly dopadat policejní obušky. „Bydlel jsem nedaleko Karlova náměstí, takže jsem to neměl daleko. Šel jsem Mikulandskou ulicí, kde mi policisté v běžných uniformách zkontrolovali občanský průkaz, a nakonec mě nechali projít,“ vzpomíná po šestatřiceti letech Hanzel. Od obchodního domu Máj se ještě otočil, ale co se dělo na druhé straně policejního zátarasu, nebylo vůbec vidět.

Havel volal Hanzelovi z telefonní budky, protože v chalupě na Hrádečku neměl zavedenou linku. Jeho tajemník mu podrobně popsal, co za celý den zažil. Líčil mu, jak ho na Albertově překvapily odvážné projevy, skandování a hesla.

Na transparentech visely například nápisy jako „Konec vlády jedné strany“ nebo „Svobodnou republiku ve svobodné Evropě“. Lidé volali „Jakeše do koše!“ nebo „Svobodu, svobodu, svobodu!“

Průvod se pak vydal na Vyšehrad, kde signatář Charty 77 John Bok vyzýval k pochodu na Václavské náměstí a část účastníků se tím směrem skutečně vydala. Vladimír Hanzel kráčel s Bokem vepředu, ale u Botanické zahrady nedaleko Karlova náměstí je zastavil kordon policistů.

Když lidé neuposlechli výzvy, aby se rozešli, vrhli se s obušky na čelo průvodu. „Řezali nás jako žito,“ vypráví Hanzel. Předtím se zúčastnil několika demonstrací včetně Palachova týdne na začátku roku 1989, ale takovou nakládačku ještě nedostal. Johna Boka esenbáci dokonce zadrželi.

Lidský had se pak stočil na vltavské nábřeží, odkud došel na Národní třídu, kde už na něj byla nachystaná zásahová jednotka. O tom, co se stalo pozdě večer (zásah začal krátce před devátou), se pak Hanzel i Havel dozvěděli až z vysílání Svobodné Evropy. „Měl jsem intenzivní pocit, že se něco zlomilo, že končí jedna etapa a začíná jiná,“ říká Hanzel.

Havel dorazil do Prahy následující den okolo druhé odpoledne. Hanzel už na něj čekal a pomohl mu do čtvrtého patra jeho bytu na dnešním Rašínově nábřeží vynést osobní počítač IBM s tiskárnou, což byla v tehdejším socialistickém Československu naprostá rarita. Ze všech stran přicházely informace o události na Národní, včetně zpráv o několika mrtvých studentech, jejichž těla byla tajně odvezena a spálena. Až později se ale potvrdilo, že na Národní nikdo nezemřel, byť spousta demonstrantů utrpěla nejen zranění, ale také psychický šok.

V sobotu večer se ve smíchovském Realistickém divadle mělo hrát představení Res publica II a Havel se na ně velmi těšil. Na oficiálním jevišti se totiž po 20 letech měla objevit ukázka z jeho divadelní hry Zahradní slavnost. Jenže ten den v poledne vyhlásili studenti stávku, k níž se posléze přidala i pražská divadla.

„Václav večer přemlouval divadelníky, aby udělali výjimku a představení přece jen provedli. Argumentoval tím, že by to bylo přímo symbolické: v první den stávky by hrálo jediné divadlo, a ještě hru zakázaného dramatika Václava Havla. Nasadil všechnu svou výmluvnost, divadelníky však nepřesvědčil. Když je stávka, musí se stávkovat všude a bez výjimky,“ vzpomíná Hanzel.

Václav Havel se brzy dočkal jiné role. Nejen, že sepsal úvodní prohlášení nově ustaveného „protirežimního“ Občanského fóra, ale především se stal hlavní postavou při přechodu od totality k demokratické společnosti – a v prosinci 1989 i prezidentem republiky.

Až do roku 2003 mu byl po boku právě Vladimír Hanzel, který se zúčastnil také všech klíčových jednání v listopadu a prosinci 1989, kdy se bortil komunistický režim. Jeho vzpomínky den po dni jsou k dispozici na webu Knihovny Václava Havla.

Havlovým osobním tajemníkem se stal v srpnu 1989, ale poprvé se setkali už o tři roky dříve. Hanzel byl tehdy rozvedený a chodil s dívkou Jarmilou, která mimo jiné organizovala folkový festival v Lipnici nad Sázavou. Měla byt v Ledči nad Sázavou, který se jí podařilo vyměnit za byt v Praze nedaleko Karlova náměstí.

Když se stěhovali, byl v pražském bytě ohromný nepořádek a Jarmila raději poslala Vladimíra do hospody Na Rybárně v sousední ulici. Podnik byl ale téměř plný, jen u jednoho stolku pro čtyři byla dvě volná místa. Vladimír se zeptal, jestli si může přisednout, a otevřel si knížku. Spolusedícího muže a ženu prakticky nevnímal.

Zanedlouho dorazila i Jarmila, přisedla si, a když ti dva odešli, otočila se k Vladimírovi a řekla mu: „Ten muž měl hlas jako Václav Havel, kterého posloucháš ze Svobodné Evropy.“ Hanzelovi se to ale moc nepozdávalo. V té době ještě nevěděl, jak Havel vypadá, ale nezdálo se mu, že by muž v ošoupané džínové bundě a s delšími vlasy byl ten známý disident.

Za pár dní se s ním ale potkal v hospodě znovu a dal se s ním do řeči. „A byl to skutečně Havel,“ usmívá se i po letech Hanzel. Do Rybárny chodíval Havel poměrně často, bydlel totiž hned za rohem.

Jejich povídání brzy nabralo další nečekaný směr. Vladimír Hanzel se na počátku 80. let seznámil se zakázaným spisovatelem Karlem Peckou, který byl v roce 1949 odsouzen za velezradu k 11 letům těžkého žaláře – mimo jiné pracoval v uranových dolech v Jáchymově.

Hanzel se s ním potkával v hospodě U Kocoura v Nerudově ulici a vedli spolu kromě jiného také debaty o současném folku, který Pecka moc neznal. Hanzel se o muziku zajímal dlouhodobě, od poloviny 80. let dokonce coby hudební publicista psal do časopisů Melodie a Gramorevue. Snažil se Peckovi fenomén folkové hudby také přiblížit, nosil mu i různé nahrávky a vysvětloval, co na něm mladá generace vidí a proč na ty koncerty chodí.

Pecka ho tehdy vyzval, aby o folku napsal text – ve stylu, v jakém ho přesvědčoval o jeho významu. A Hanzel to skutečně udělal, jeho rozsáhlý článek Folkové rozjímání pak vyšel v samizdatovém časopisu Obsah, kam psal například i Ludvík Vaculík.

Když si pak Hanzel povídal v Havlem v hospodě Na Rybárně a vyprávěl mu i o své zálibě v hudbě, Havel mu nabídnul, že mu dá přečíst zajímavý text, který jako „hudební garant“ (protože se znal s členy skupiny Plastic People of the Universe) doporučil k publikování v časopisu Obsah. Nešlo o žádný jiný článek než ten, který napsal právě Hanzel – ovšem pod zkratkou -gfm-.

„A tak jsme se spřátelili,“ říká Hanzel. Psal potom pod pseudonymem nebo zkratkou i do jiných samizdatů, včetně Lidových novin.

Když v létě 1989 sháněl Václav Havel osobního tajemníka, protože k němu do bytu chodilo stále více lidí včetně západních novinářů a dostával také hodně dopisů, oslovil právě Hanzela. „Překvapilo mě to,“ říká Hanzel, který byl okamžitě rozhodnutý, že nabídku přijme, i když mu Havel dal dva dny na rozmyšlenou.

Když si plácli, Havel vyndal z kapsy svazek klíčů, aby si nechal udělat kopie. „Měl jsem klíče úplně od všeho – od domu, bytu, poštovní schránky i od Hrádečku. Václav byl důvěřivý, až to bylo odzbrojující,“ říká Hanzel.

Zpočátku „úřadoval“ v Havlově bytě jen pár hodin třikrát týdně, ale zanedlouho to byla práce na plný úvazek, za kterou Hanzel dostával apanáž, protože měl méně času na psaní hudebních článků, s nimiž si vydělával, když byl na volné noze.

Jako Havlův blízký spolupracovník se na podzim 1989 dostal jednou až na výslech StB. Bylo to 28. října, kdy byl Václav Havel preventivně zadržen. Jenže byl nemocný, a vzhledem k tomu, že už byla jiná doba než na přelomu 70. a 80. let, převezli Havla raději z policejní cely do nemocnice Na Františku. Hanzel se tam za ním vydal na návštěvu společně s Havlovým bratrem Ivanem a jeho ženou Dagmar.

„Václav měl dobrou náladu. Vyprávěl nám, jak si k němu chodí sestřičky pro autogramy,“ vzpomíná Hanzel. Na Václavském náměstí se v den výročí vyhlášení samostatného Československa konala protirežimní manifestace, skupina demonstrantů pak dorazila před nemocnici Na Františku, odkud jim Havel zamával z okna. Za ním byli zmatení příslušníci StB, kteří nevěděli, co mají dělat.

Když pak chtěl Vladimír Hanzel, Ivan Havel a jeho žena odejít, byly vstupní dveře do nemocnice zamčené. Jak zjistili později, StB potřebovala získat čas, aby mohlo přijet auto, které je odveze na výslech. „Pustili mě po půlnoci. Když jsem dorazil domů, pustil jsem si Svobodou Evropu, kde jsem se dozvěděl, že jsem spolu s Ivanem a Dášou zadržený na policii,“ usmívá se Vladimír Hanzel.

Hanzel byl prvním, kdo 18. prosince 2011 oznámil na sociálních sítích, že Havel zemřel. „Dnes ráno v 10:15 zemřel Václav Havel,“ napsal. Odkud tu informaci získal, si ale stále nechává pro sebe.

O programu na letošní 17. listopad má jasno. „Půjdu se nejspíš podívat na Národní třídu,“ dodává. Podle posledního průzkumu agentury STEM/MARK pokládají Češi za nejlepšího prezidenta po roce 1989 právě Václava Havla.

Jeho někdejšího blízkého spolupracovníka Vladimíra Hanzela to nepřekvapuje. „Václav Havel byl největší osobností listopadu 1989. Byl lídrem disentu a poté převratných změn v celé střední Evropě, nejen u nás,“ říká.