Havla mrzelo, že si se Zemanem potykal, vzpomíná jeho poslední kancléř Mathé

S Václavem Klausem se Václav Havel znal už od konce 60. let a od té doby si údajně tykali. Jiné to bylo s dalším budoucím prezidentem – Milošem Zemanem. Tykání s ním zprostředkoval bývalý ministr Pavel Dostál, s nímž se Havel lépe znal a který Zemana bez ohlášení přivezl na Hrádeček.

„Havla pak mrzelo, že na tykání přistoupil,“ vzpomíná v rozhovoru pro Seznam Zprávy poslední Havlův kancléř Ivo Mathé. „Havel a Zeman byli naprosto odlišné typy.“

Jak dlouho jste se vlastně s Václavem Havlem znal?

Vyrůstal jsem v Matoušově ulici na pražském Smíchově, ve vedlejším domě bydlel Pavel Kohout (spisovatel, disident, jeden z autorů Charty 77 – pozn. aut.), s jehož dětmi jsem de facto vyrůstal. Ondřeje, Kateřinu a Terezu měl Kohout se svou někdejší ženou Annou. V sedmdesátých letech s ní Havel chodil. Andulka byla nejkrásnější ženou v ulici, možná i na celém Smíchově. Byla pak mou kolegyní v Československé televizi, pracovala ve stejné redakci jako já. A tak jsem se potkával i s Havlem.

Vzpomínáte si na své první setkání?

To ne, ale určitě to muselo být před vznikem Charty 77, takže někdy okolo roku 1975, možná dříve. S Andulkou měl Havel skutečně dlouholetý vztah, i když byl ženatý s Olgou. Když byl vězněn v Ruzyni, jezdila tam Andulka a z auta mu pouštěla jeho oblíbenou muziku.

Neměl jste z toho oplétačky, že jste se potkával s Havlem?

To jsem samozřejmě měl. A nešlo jenom o Havla, ale i o další lidi, mezi nimi byl například Jiří Dienstbier (disident, po listopadu 1989 první ministr zahraničí – pozn. aut.) a další tehdejší nepřátelé režimu. Vyřešili to se mnou opravdu zvláštním způsobem – sebrali mi modrou knížku a poslali mě dlouho po vysoké škole ve třiceti letech na vojnu. Měl jsem už dvě děti a do civilu mě pustili až za sedm měsíců.

Proč právě vás na konci 90. let oslovil Havel, abyste se stal novým kancléřem?

Myslím, že to bylo hned druhý den poté, co bylo začátkem února 1998 zveřejněno, že jsem nebyl jako generální ředitel České televize zvolen do druhého období. Mimochodem: už předem jsem věděl, že skončím, ale kolegové z vedení televize mě přesvědčili to přece jen zkusit, aby to nevypadalo, že odcházím bez boje. Pravdou je, že jsem Českou televizi velmi nerad opouštěl, měl jsem tam nedodělanou práci, potřeboval jsem ještě aspoň pár let, abych všechny plány s celým svým týmem dotáhnul do konce.

V tomto rozpoložení se mi ozval Havel, jestli nechci jít k němu na Hrad. A zdůvodnil to tím, že Ivan Medek, který v té době vedl prezidentskou kancelář, chce skončit, protože mu už bylo přes sedmdesát. Co si budeme povídat, taková nabídka se neodmítá. Tragikomické na tom bylo, že jsem byl ve stejné době ještě viceprezidentem Evropské vysílací unie. Když jsem do Ženevy telefonoval, řekli mi, že nepřipadá v úvahu, abych skončil, ta funkce byla vázána na mou osobu, nikoli na instituci České televize.

Co na tom bylo tragikomické a jak jste to nakonec vyřešil?

Do konce roku 1998 jsem ještě za peníze České televize létal na různá shromáždění Evropské vysílací unie a současně jsem od dubna 1998 nastoupil na Hrad jako zástupce vedoucího prezidentské kanceláře. V tomto přechodném období jsem se aspoň díky Ivanu Medkovi se vším seznámil, poznal jsem provoz kanceláře.

Ivan Medek byl senzační a šlechetný chlap, ale nebyl to ten typ manažera, který by například zavedl přesný organizační řád, což ode mne Havel vyžadoval. Zaměstnanci kanceláře měli také poměrně nízké platy, o jejich navýšení se musely vést složité debaty, například i v Parlamentu. Tam se Medkovi nechtělo moc chodit, bylo to ponižující jednání. Mnozí poslanci nebyli Havlovi příliš nakloněni. Já jsem byl ale na podivné poslanecké přístupy přivyklý.

Zdůvodnil vám Havel někdy, proč si vybral zrovna vás?

Ode mě smělé: asi jsem měl ze svého působení v České televizi dobré renomé. Mohlo to hrát svou roli. Jako ředitel televize jsem se s Havlem často potkával. Navíc mě znal už od sedmdesátých let.

Krátce poté, co jste nastoupil na Hrad, se Havel na dovolené v rakouských Alpách ocitl kvůli protrženému tlustému střevu v kritickém stavu a musel být v Innsbrucku operován. Co to pro vás jako čerstvého zaměstnance prezidentské kanceláře znamenalo?

Byla to vlastně moje první velká akce na Hradě. Vybudovali jsme tam takový předsunutý tábor prezidentské kanceláře. Kvůli cestě jednoho českého lékaře jsem dokonce zdržoval letadlo a z vlastní platební karty zaplatil letenku – na Hradě se tehdy ještě příliš nevyužívaly… Vzpomínám si, že jsem pak jel zpátky autem na Hrad a nějaký jiný řidič mě naboural. Pak jsem do Rakouska létal sám a zařizoval prezidentův transport domů.

Na konci devadesátek se ve společnosti také výrazně měnila nálada, revoluční nadšení vyprchalo, výrazná část společnosti začala být hodně kritická, čehož využil i tehdejší šéf sociální demokracie Miloš Zeman, který se stal v roce 1998 po Václavu Klausovi prvním polistopadovým levicovým premiérem. Společenská a politická kritika se stáčela i na Havla, části veřejnosti se například nelíbilo, že se po smrti první ženy Olgy poměrně brzy oženil s herečkou Dagmar Veškrnovou.

Skutečně se ve společnosti lámala atmosféra a Havel mnohé domácí politiky rozčiloval, protože si držel vlastní názor, a navíc byl v zahraničí široce respektovanou osobností – na rozdíl od jiných tuzemských politiků. Připomenu Havlův projev v Rudolfinu na konci roku 1997 před oběma komorami Parlamentu, kde poprvé zazněla jeho slova o blbé náladě. Jediným, kdo tehdy po jeho vystoupení netleskal, byl končící premiér Václav Klaus.

Následující rok vznikla opoziční smlouva mezi ODS a ČSSD, tedy dohoda dvou nejsilnějších stran o toleranci menšinové vlády Miloše Zemana. Havlovi, který si u části obyvatel stále udržoval velkou autoritu, se samozřejmě vůbec nelíbila.

Havel si s Klausem i Zemanem tykal, i když v případě Miloše Zemana to bylo spíše vynucené, je to tak?

S Klausem se Havel údajně znal už od konce 60. let z prostředí časopisu Tvář a od té doby si prý tykali. Se Zemanem to bylo opravdu jinak. Jednou ho na Hrádeček bez ohlášení přivezl Pavel Dostál, někdejší ministr kultury, který se s Havlem znal. A právě tam si potykali. Druhý den Havel mi říkal: „Co jsem to udělal za blbost.“ Havel byl zkrátka dobrý a slušný člověk a mrzelo ho, že na tykání přistoupil.

Proč?

Havel a Zeman byli naprosto odlišné typy. Podobně jako Klaus je i Zeman hodně ješitný a sebestředný. Na prvním místě u nich byli vždycky oni sami, pak až to ostatní, včetně veřejných zájmů a služby státu a občanům. Zeman byl k tomu ještě vulgární. Havel to o nich moc dobře věděl, byl v tomto ohledu dokonalý psycholog.

Kupříkladu v roce 2000 Havel vybíral nového guvernéra České národní banky (ČNB). Měl svůj názor, proti němu byli všichni, včetně Klause a Zemana. Účastnil jsem se tehdy všech jednání. Ale zatímco Klaus, který byl tehdy předsedou Sněmovny, se snažil argumentovat, premiér Zeman začal být na Havla sprostý. A pak dokonce na Havla kvůli jmenování Zdeňka Tůmy do čela ČNB podal ústavní žalobu, ale neuspěl.

Vy jste si s Havlem tykal?

Ne, to ne. Na Hradě pracovalo hodně lidí, s nimiž se Havel znal ještě z disentu a tykal si s nimi. Myslím, že to tak i bylo lepší, že jsme si vykali, nikdy jsem o to ostatně ani neusiloval.

Jaký byl vlastně šéf?

Byl vlastně jediným z šéfů, kterého jsem od roku 1991 měl. Obvykle mi nechával volnou ruku, i když někdy měl mikromanažerské sklony. Hodně mu záleželo na různých stavebních úpravách na Pražském hradu, ale i v Lánech.

Vzpomínám si, že jsem například musel jmenovat nového ředitele Lesní správy Lány, i když jsem o lesích a zvěři nevěděl vlastně nic. Probíral jsem to tehdy s lidmi z oboru, kterým jsem věřil. Nakonec jsem vybral Jiřího Jandu, který tam dokonce vydržel i za Havlova nástupce Václava Klause. Propustil ho až Miloš Zeman.

Havel měl svůj tým poradců, radil se ale třeba o nějakých záležitostech přímo s vámi?

Například Havlovy projevy nejčastěji připomínkovali Vladimír Hanzel coby šéf sekretariátu, ředitel politického odboru, mluvčí Ladislav Špaček a já. Myslím, že jsem byl k jeho textům ze všech nejtolerantnější. Takže se někdy stávalo, že Havel říkal: „Tak co s tím mám dělat. Politický odbor má dvě, tři připomínky, ale kancléř říká, že je to dobrý.“

Když Havlovi vypršelo prezidentské období, ještě jste se spolu scházeli?

Ano, byl jsem s ním například na několika premiérách jeho divadelní hry Odcházení. Třeba na Slovensku nebo v Německu. On byl vlastně rád, že jsem mu nablízku. Už neměl takový servis jako na Hradě a v malém okruhu lidí se leccos nedalo zvládnout. Hned na začátku byl například značný problém s korespondencí, Havel stále dostával spoustu pozvánek a dalších dopisů, byly toho balíky a hradní kancelář mohla pomoci jen okrajově.

Když jel Havel na premiéru Odcházení do Bratislavy, což bylo ještě kombinované s udělením čestného doktorátu, byl jsem u toho. Později večer jsem na něm poznal, jak už je po celodenním programu opravdu hodně unavený. A kolem něj bylo pořád spoustu lidí. Havel se pak na mě obrátil a poprosil mě: „Dostaňte mě, prosím, odsud.“ Pomáhal jsem mu také třeba i s televizními rozhovory při příležitosti divadelní premiéry v německých Cáchách.

Pamatujete si na okamžik, kdy Václav Havel zemřel?

Věděl jsem, že na tom zdravotně není moc dobře. Byl jsem s ním krátce před jeho úmrtím na gruzínské ambasádě, kde Havel dostával od jejich prezidenta státní vyznamenání, a viděl jsem, jak na tom je. Vracel jsem se 18. prosince 2011 zrovna autem jako rektor AMU ze služební cesty z Bratislavy, když mi telefonoval syn, jestli je pravda, že Havel zemřel. Ověřoval jsem to pak u Havlova dlouholetého tajemníka Vladimíra Hanzela.

Jak na Havla vzpomínáte?

Někdy si říkám, že úmrtí pro něj bylo vysvobozením. Představte si, jak by asi prožíval to, co se dneska děje ve světě i u nás. Neočekával samozřejmě žádný zázrak, ale ještě když žil, byla u něho patrná jistá beznaděj z politického vývoje. Jakkoli občanská společnost fungovala, do politiky se její pozitivní vliv prakticky nepromítal. A to proti dnešku ještě nebyl tak dramatický stav.

Vzpomínám na něj v dobrém, byl zcela výjimečnou osobností. Vybavuji si například, jak se v lánském loveckém zámečku Amálie pravidelně konaly neformální odborné debaty, kam chodili politici, ekonomové, novináři, historici a další odborníci všech zaměření. Mluvilo se o všem možném, od zemědělství po obranu. Havel většinou celou dobu nemluvil, jen poslouchal. Ale pokaždé debatu dokázal na konci geniálně shrnout. I když nebyly výsledky jednoznačné, vždycky dokázal základní problémy přesně pojmenovat. To jsem pak už u nikoho jiného nezažil.