Královnou majálesu měla být Bohdalová, nakonec se jím v roce 1965 stal Ginsberg

Na samých začátcích, v 15. století, šlo zejména o výlety studentů s profesory do přírody, postupně však přerostly v recesistický a karnevalový průvod, a to včetně volby krále. Tyto změny se ale odehrály až v 19. století a velký vliv na popularizaci majálesu měl Alois Jirásek.

Autor Starých pověstí českých o oslavách jara a studenstva psal v roce 1877 v příběhu Filosofská historie. Podle tohoto vyprávění šlo o svátek volnomyšlenkářský a také vlastenecký. I později se podoba majálesů proměňovala podle nálad ve společnosti a politického vývoje.

Před první světovou válkou se například majálesy nesly v duchu vyhrocených národnostních vztahů. „Účastnili se jich téměř výhradně Češi, pro které byly dokladem rostoucího národního sebevědomí,“ píše se v publikaci Králové majálesu: Studentské slavnosti v Československu 1945-1990, kterou vydalo Muzeum paměti XX. století.

Tehdejší majálesy organizoval Akademický odbor Národní jednoty severočeské. Ta podporovala českou menšinu zejména v převážně německých oblastech a jednou z jejích činností byla právě organizace kulturních akcí.

O tom, jak vypadaly slavnosti v roce 1906, víme díky zmínce v Časopisu pokrokového studentstva, kde se psalo, jak oslavy probíhaly. Majáles se konal na Žofíně 5. a 6. června a program se moc nelišil od „průměrných zábav národních“. Součástí byly věneček, akademie, „umělecký kabaret“ a podobné. „Jediný program, který zasluhuje zmínky, je schůze věnovaná otázce dnešního stavu českých menšin,“ psalo se.

Během první světové války se majálesy nekonaly, na svou tradici navázaly po vzniku republiky. Nebyly doménou pouze Prahy, konaly se i v menších městech. Tam se na organizaci často podílely všechny tamější střední školy dohromady. Program nebyl určen jen studentům, mířil na širší vrstvy. Tradice začala upadat s německou okupací a později s válkou, kdy se konaly zprvu jen výjimečně, následně vůbec.

„Po skončení války se slavnosti opět pořádaly nejen ve středoškolském prostředí, ale také na vysokých školách. V Praze připravila první majáles národněsocialistická mládež na Slovanském ostrově,“ píše se v publikaci Králové majálesu. Oslavy se konaly opravdu záhy po osvobození - už 27. května 1945. 

O rok později pořádali národní socialisté podobné oslavy, v té době si ale „svůj majáles“ organizoval také Svaz české mládeže. Ve stejných dnech připravil v několika městech takzvané „Radostné dny osvobozené mládeže“. V Praze se vedle zábavního programu ve Stromovce konal i masový průvod na Václavském náměstí procházející pod tribunou.

„Postupovali ve shodě s komunisty, kteří ve třetí republice měli dominantní postavení. Majáles v jejich podání nebyl recesistickým svátkem studentů, ale budovatelskou akcí pro všechnu mládež v duchu proklamované snahy o národní jednotu,“ píše se v publikaci Králové majálesu.

Svaz české mládeže se pustil i do organizací majálesu v roce 1947. Jaká byla jeho podoba, dobře ilustruje článek z Rudého práva: „Ať i nadále znějí do rytmu pochodu české mládeže slova velkého sovětského básníka Vladimíra Majakovského, kterými promluvil za pokrokovou mládež celého světa: ‚Život na zemi předěláme…‘“

Národní strana socialistická v tom roce svoji akci už nepořádala. O rok později zorganizovala dva průvody na Hrad jako reakci na komunistický převrat se snahou podpořit prezidenta Beneše. Svaz české mládeže se později v témže roce pokusil o oslavy v jednotném a budovatelském duchu. V roce 1949 nařídil tehdejší ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý přesunout „radostné dny mládeže“ na konec školního roku. Tato tradice se ale neuchytila.

Na několik dalších let se původní majáles víceméně včlenil do prvomájových průvodů. „Nicméně pokaždé, kdy byla nějaká větší krize režimu, tak se tyto akce začaly rozpojovat,“ komentuje historik Petr Blažek, ředitel Muzea paměti XX. století. Květnový majáles se tak vrátil v roce 1956.

„Majáles roku 1956 byl původně připravován už od roku 1955, tedy ještě před odhalením kultu osobnosti Stalina. Bylo to v souvislosti se IV. světovým kongresem studentstva v Praze. Svazáci dokonce vydali brožuru ,Jak připravíme majáles‘,“ popisuje Blažek.

Jenže nastaly neočekávané události a nad sovětským blokem se začala vznášet krize, způsobená mimo jiné odhalením Stalinova „kultu osobnosti“ na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. V Polsku došlo k dělnickému povstání, které bylo potlačeno silou a zemřely při něm desítky účastníků. Zprávy o dění vyvolaly vlnu solidarity v Maďarsku, kde došlo k demonstraci, která pomalu přerůstala v povstání s touhou vystoupit z Varšavské smlouvy. Nakonec celou naději tvrdě potlačil maršál Koněv se sovětskými tanky.

Tyto události měly však přímo vliv na nálady ve společnosti a mimo jiné i ve studentském hnutí. Začalo to na Matematicko-fyzikální fakultě UK, pak se přidalo i ČVUT. Objevily se politické požadavky, jako třeba ukončení rušení zahraničních stanic, amnestie pro politické vězně, přehodnocení procesu s Rudolfem Slánským a dalšími. Průvodu se i s diváky tehdy zúčastnilo 100 tisíc lidí. Nakonec ale majáles v žádnou významnou protirežimní demonstraci nepřerostl.

„Myslím, že z toho měli komunisté tehdy obavy. Čelili početným kritickým hlasům na stranických konferencích. Nakonec po třech měsících zvítězil postoj, že je třeba tuto debatu ukončit. Pod vlivem událostí v Polsku a Maďarsku se pak KSČ začala zase otáčet k autoritativnímu způsobu vládnutí,“ popisuje historik.

Od roku 1956 se zase majálesy nekonaly, nebo tedy alespoň ne ty oficiální. Namísto průvodů v maskách se ale studenti setkávali na Petříně u sochy Karla Hynka Máchy, což často přerůstalo v živelné skandování protirežimních hesel a končilo policejními zásahy.

V roce 1962 se na náměstí Krasnoarmějců (dnešním Palachově náměstí) konala volba královny krásy, kterou organizovali studenti Filozofické fakulty. Na celou událost přišlo k překvapení všech několik tisíc lidí. Odtud pak studenti pokračovali na Petřín k Máchovz pomníku, jak to měli ve zvyku v posledních letech.

Tam začali shromáždění lidé vykřikovat protirežimní hesla a zpívat zakázané písně. Celou akci následně rozehnala policie a několik studentů bylo vyloučeno ze škol. Tato „protirežimní dostaveníčka“ se opakovala i v dalších letech, zásahy byly mnohem drsnější, kromě vyloučení ze škol někteří studenti skončili i ve vězení.

V roce 1963 a 1964 byly ovšem protesty větší a hlasitější. Objevily se i pokusy o svolání demonstrace, která měla dojít až do centra Prahy a na Hrad, o událostech se navíc mluvilo na rozhlasových stanicích Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Režim naznal, že je čas opět dostat studentskou revoltu pod kontrolu.

V roce 1965 tak majáles měli připravit svazáci. Celá akce ale dopadla podobně jako v roce 1956. „Na rozdíl od roku 1956 ale byli radikálnější a cyničtější, proměnila se atmosféra společnosti, mnohem větší vliv už měla západní kultura a technika,“ vysvětluje historik. Což se projevilo třeba i ve výběru kandidáta do čela průvodu.

Studenti ze strojní fakulty ČVUT vybrali jako kandidáta amerického básníka Allena Ginsberga, jednu z vůdčích osobností beatnické generace. Svobodomyslný bouřlivák tehdy akorát pobýval v Praze. Velkou roli v tom sehráli Jiří Müller a Karel Kovanda, kteří byli důležitými postavami vysokoškolského hnutí a v 70. a 80. letech opozice.

„Jiří Müller později vzpomínal, že hlavním kritériem pro výběr byla provokace. Majálesy v roce 1965 se v tomto kontextu staly předzvěstí Pražského jara,“ píše se v publikaci. Původně ale měla být královnou majálesu jiná osobnost - herečka Jiřina Bohdalová. Ta si kandidaturu nakonec rozmyslela. Josef Škvorecký pak studentům doporučil právě Ginsberga, který s kandidaturou souhlasil.

Po zvolení králem byl Ginsberg sledován StB. Jeden z příslušníků ho dokonce vezl na besedu - tvrdil mu, že je velkým milovníkem poezie. Vzápětí podal hlášení o básníkových kritických výrocích o sovětském bloku, což ve sledu dalších událostí vedlo k jeho vyhoštění z Československa.

Byl obviněn z výtržnictví, opilství, narkomanie a propagace homosexuality. A ještě v letadle napsal báseň Král Majálesu, ve které shrnul své pocity z celé návštěvy a vyjádřil podporu studentům.

Poslední větší majáles se konal v Praze v roce 1968. O rok později metropole oslavy zakázala. „Hlavním důvodem byly obavy komunistického režimu, aby se studentský průvod nezměnil v demonstraci. Ve studentském prostředí byl po srpnové okupaci velký odpor proti normalizaci,“ píše se v publikaci.

Tradice tak byla v následujících letech potlačena, nikdy ale úplně nevymizela. Renesanci prožila po revoluci, v roce 1990 se majálesu opět účastnil Allen Ginsberg, který o cestě napsal báseň Návrat krále majálesu.

Od té doby se majálesy opět drží. Více než nutkavá potřeba vyjádřit svůj společenský názor tu ale vítězí zábava. Průvody se stále konají, večer je slavnost většinou zakončena hudebním festivalem, který pořádají produkční společnosti s podporou studenstva.