Nová ruská učebnice dějepisu. Lže o Koněvovi, srpnu 1968 i sametové revoluci

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pokud by existovala soutěž o nejrychleji sepsanou učebnici, nová čtyřsvazková ruská publikace pro starší žáky a studenty by aspirovala na zlatou medaili. Vznikla za několik měsíců v roce 2023, rok po zahájení ruské invaze na Ukrajinu.

„Zrodila se prý proto, aby prý Rusům poskytla ochranu před šípy západní informační války,“ říká historik David Svoboda z Muzea paměti XX. století. Na rozdíl od předchozích publikací je v ní poměrně velký prostor věnován Česku, respektive Československu. „Váže se to ke jménu Vladimira Medinského, klíčového autora nové učebnice,“ konstatuje Svoboda.

Kdo to vlastně je a jak se k autorství učebnice dostal?

Medinskij se narodil v červenci 1970 v Čerkaské oblasti na Ukrajině v rodině vojáka, který se v roce 1968 účastnil okupace Československa. Vystudoval mezinárodní vztahy, byl žurnalistou, pracoval na ambasádě ve Spojených státech. Pak začala jeho politická kariéra, s poslaneckou kariérou postupně stoupal výš a blíže k Vladimiru Putinovi. Pomyslným vrcholem jeho cesty bylo, když se stal ministrem kultury.

Tehdy začal „fušovat“ do historie?

Prvních deset let našeho století dělal Medinskij politickou kariéru za vládní stranu Jednotné Rusko. Už tehdy pracoval na seriálu Mýty o Rusku. V jeho pojetí bylo mýtem vše, co nesloužilo Rusku ke cti. Jeho práce se dočkala i knižní podoby, reagoval na to velmi kritický sborník Anti-Medinskij. Jeho kariéra pokračovala, v roce 2010 příznačně zasedl v prezidentské komisi proti pokusům falšovat historii.

Nefalšoval ovšem historii právě on?

Medinskij události dávné historie zveličoval a zpracovával tak, aby zapadaly do konceptu oslavujícího ruské velmocenské aspirace. Kritici jeho historických, v zásadě brakových románů například postřehli, že jedné z postav z počátku 17. století vložil anachronicky do úst vulgární výrok, kterým se přitom proslavil Putin, když na podzim 1999 zahajoval ještě jako premiér druhé čečenské tažení.

Posledním Medinského dílem, na němž měl se spoluautory zásadní podíl, je právě nová jednotná učebnice dějepisu. Ostatně mluví se o ní jako o Medinského učebnici.

Kdy vznikla?

Učebnice má čtyři díly, dva jsou zaměřeny na světovou a dva na ruskou historii. Vznikala ve velmi rychlém tempu, za několik měsíců mezi jarem a létem 2023 – aby se z ní už od září mohli učit ruští školáci. Tváří se hodně moderně, její součástí jsou například QR kódy s odkazy na multimediální zdroje. Určena je pro žáky zhruba ve věku 13 let až do maturity.

Jaká je Putinova role na vzniku této publikace?

Putin vznik jednotící učebnice, pověřené poskytovat zavazující pohled na dějiny, inicioval už deset let předtím. Samozřejmě víme, že Putin se o dějiny velmi zajímá, sám se pouští do divokých výkladů historických etap. Jeho konkrétní vklad do diskutované práce neznáme, není však nutné pochybovat, že ta plně odpovídá vkusu „nejvyššího“ už jen vzhledem k prostoru, jaký je v ní věnován „Speciální vojenské operaci“, tedy přepadení Ukrajiny.

Jak ruské úřady vydání učebnice ve druhém roce ruské invaze na Ukrajinu zdůvodňovaly?

Vydání korunovalo už zmíněnou dlouhodobou snahu skoncovat s pluralitou pohledů ve vzdělávacím oboru tak citlivém pro režim. Už v předešlých učebnicích se role sovětské armády ve druhé světové válce podávala ve výhradně oslavném tónu, výrazně se oslabovaly problematické události jako pakt Molotov–Ribbentrop, územní výboje ke konci druhé světové války, praktikované vrchnostenství Moskvy vůči jejím komunistickým satelitům ve střední Evropě.

Ale to podstatné se dočítáme na stránkách samotného Medinského díla. Spílá se tu „západní propagandě“, navozuje dojem, že Rusko je zaháněno do kouta. A co je podstatné – klade se důraz na otázky zemí takzvaného globálního jihu, postaru třetího světa, jako na vody, v nichž chce současná a budoucí ruská zahraniční politika lovit.

Čím je tedy Medinského učebnice jiná než předchozí dějepisné publikace pro školáky?

Zásadní je její přesah do dnešních dnů. V nadsázce jde vlastně o „učebnici přítomnosti“, jejíž vývody jsou podloženy interpretací dějin posledního století. Dnešek a minulost jsou v ní spojeny do jednoho duchovního celku.

Zaujme pozornost zaměřená na český „nevděk“, manifestovaný demontáží Koněvova pomníku v Praze 6 v roce 2020. Byl to vlastně první projev hybridní války vůči České republice formou takzvané weaponizace historie, kdy je historie účelově překrucována a využívána jako zbraň geopolitiky.

Medinskij byl tehdy ještě ministrem a právě jeho ústy vzkazovala ruská strana Čechům své výhrůžky. Medinskij sestavoval pro ruské vyšetřovatele seznam českých občanů zodpovědných za odstranění pomníku. Ač nebylo sděleno, kdo všechno se na seznamu objevil, byli tito naši občané v nepřítomnosti vyšetřováni podle zákona o „rehabilitaci nacismu“.

Je tato událost zachycena i v jeho učebnici?

Ano, dotyčný díl učebnice tuto událost ještě rozvíjí a roubuje na svůj výklad květnových událostí roku 1945. Kniha zpočátku nejde dál než učebnice před ní, když českým povstalcům a vlasovcům bere jejich zásluhy a vyzdvihuje jen rudoarmějce. Koněv je fantaskně prezentován jako humanista, který odmítl ostřelování matičky stověžaté a uchránil ji před zničením.

Je nám předloženo kontrastní sousedství dvou fotografií: na první, černobílé, Pražané v květnu 1945 vítají svého osvoboditele, na druhé leží snesená socha. A lže se dál: pomník prý vztyčili po válce vděční Češi.

Pravda je taková, že byl vztyčen až v roce 1980, za vrcholící normalizace. Přihlížel velitel okupačních vojsk Dmitrij Jazov, který se v roce 1991 přidal na stranu pučistů v marné snaze zvrátit demokratizaci skomírajícího Sovětského svazu a byl zodpovědný i za krvavé události téhož roku v Litvě.

A co únor 1948, objevuje se také v Medinského učebnici?

Ano, a „šlape“ do toho opravdu neuvěřitelně. Událost je popisována jako vítězství Moskvě loajálních a vděčných komunistických sil nad západní diverzí, která se snažila násilím zvrátit chod dějin. Uvádí se tu, že přes hranice proudily americké a britské zbraně určené pro pravici za Benešova tichého souhlasu. Že za spolupráce československých a sovětských bezpečnostních složek bylo zadrženo na 400 diverzantů.

V této souvislosti je ještě zapotřebí zmínit, že se učebnice zmiňuje rovněž o poválečném Marshallově plánu, který je popisován jako americký nátlak, snaha podlomit levici a dosadit do vlád proamerické síly. Tvůrci se nezdržovali tím, že za Evropu projevil o americkou výpomoc zájem britský socialista Ernest Bevin.

A dopustili se ve svém zápalu trapného protimluvu. Pakliže byla Praha donucena nabízenou americkou ruku odmítnout, postrádá smysl jejich dovětek, že současně Moskva mohutnými obilními dodávkami zachránila Československo před hrozícím hladem.

Další důležitou událostí byla srpnová invaze v roce 1968. Tu si asi Medinskij nemohl nechat ujít.

Pražské jaro je líčeno jako o snaha o socialismus s lidskou tváří, což se ovšem vymklo kontrole, načež se Západ pokusil využít toho pro geopolitický zvrat a vyrvání Československa ze socialistického tábora.

Také se dočítáme, že se po sovětském vpádu objevoval násilný odpor, ale okupanti zůstali v klidu. Doslova se uvádí: „Sovětští vojáci na provokace neodpovídali.“ Těch 137 přímých obětí a další stovky raněných by jistě souhlasilo…

V pracovní sekci učebnice je jako studijní materiál předkládán bez patřičného uvedení do kontextu také nechvalně známý zvací dopis. Studenti s ním ovšem mají pracovat jako s dokumentem nezávadně rozebírajícím pro Brežněva československou situaci.

To zní jako z nějakého paralelního světa.

Všechny ruské akce, byť ty nejzločinnější, jsou vydávány za vynucenou odpověď na agresi Ameriky. To je jednotící, až banálně průhledná linie. Jsou tam výrazné pasáže o 90. letech, hvězdné hodině Severoatlantické aliance a příklonu středoevropských zemí k ní. Zase: geopolitická hra proti Rusku. V této fázi ale už české dějiny trochu řídnou.

A co listopad 1989?

V této souvislosti je velmi kritizován tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov, který situaci prý nezvládl a zavinil rozpad Sovětského svazu. Sametovou revoluci mělo usnadnit nepromyšlené rozhodnutí stáhnout sovětská vojska z Československa. Ač víme, že bylo pracné vypakovat je odsud ještě dva roky po převratu. Tato revoluce i s ostatními byla pak revanší „nacionalistických“ a „antisovětských sil“.

Jak si Češi stojí v učebnici v porovnání s dalšími středoevropskými národy bývalého sovětského bloku?

Přitížili jsme si Koněvem, jinak se vymykáme jen pražským jarem. Zaujme, že na nehoráznosti Medinského autorského kolektivu jako jediní prudce zareagovali na nejvyšší politické úrovni Maďaři. Ti samozřejmě dostávají co proto za rok 1956, kdy povstali proti komunismu, a jsou znázorňováni jako pohrobci fašismu.

V tomto ale předmětné dílo příliš nevybočuje; o maďarské revoluci se píše ve shodném odsuzujícím tónu v nejednom učebním textu předešlých let. Zmínil bych ještě znovusjednocení Německa, které je v učebnici popisováno jako „anexe“ NDR ze strany západního souseda. Doslova se píše o „anšlusu“.

Jaký dojem na vás dělá celé vyznění učebnice?

Mám pocit, jako by kremelský režim připravoval mladou generaci na zásadní střet se Západem, jehož žádoucím výsledkem má být návrat Ruska na pozici, která mu přináležela v sovětských dobách. Ostatně Medinskij je se svými historizujícími promluvami, odvádějícími řeč od podstaty věci, pravidelně vysílán na imitovaná mírová jednání s ukrajinskou stranou.

Vidíme, že weaponizace historie, jakou Rusko praktikuje, se v jeho osobě stává vskutku víceúčelovou. Anebo má učebnice pouze vychovávat mládež k poslušnosti? To už nám vyloží „učebnice“ jménem budoucnost.