Putinův režim má vážné problémy, říká velký znalec Ruska

Ruský prezident Vladimir Putin ve svém známém projevu z roku 2005 označil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu minulého století.

Později se netajil ani tím, že by alespoň část někdejšího impéria rád obnovil - nejdříve skrze Gruzii a později ve větším měřítku na Ukrajině.

Přestože za hranicemi se mu to nepodařilo, ruskou společnost v mnohém přetvořil z demokratické na takovou, která se podobá právě období Sovětského svazu. A řada lidí se dnes k SSSR hlásí více než k Ruské federaci.

„Po dobu třiceti let jsme našim respondentům opakovaně pokládali stejnou otázku: s čím se více identifikují – se současnou Ruskou federací, nebo se Sovětským svazem. Jak by se dalo očekávat, když postupně odcházely generace, které Sovětský svaz zažily, klesal podíl lidí, kteří se s ním identifikují. Přesně to odpovídalo tomu, co bychom předpokládali, a data to potvrzovala. Jenže po roce 2012 se stalo něco velmi zvláštního - trend se obrátil,“ říká pro Seznam Zprávy Paul Chaisty, který se poslední tři desetiletí se svým kolegou věnoval výzkumu postojů ruské společnosti.

V rozhovoru s akademikem z Oxfordské univerzity přišla řeč i na to, jak by mohla současná Putinova vláda skončit, jak ovlivní politickou kulturu v Rusku do budoucna, nebo i to, jestli je možné smíření mezi Ukrajinci a Rusy.

Napsal jste knihu, která zkoumá, jak Rusové chápou svou vlastní zemi. Narazil jste na něco, co vás skutečně překvapilo?

Výzkum pro tu knihu vlastně probíhal více než 30 let, takže to byl velmi dlouhý proces. Spolu s kolegou jsme začali sbírat data už krátce po rozpadu Sovětského svazu, mohli jsme tudíž sledovat vývoj ruské společnosti v dlouhém časovém horizontu. Když jsme knihu začali psát, bylo jednou z hlavních výzev převést všechna data do příběhu, který by byl srozumitelný i širšímu publiku.

Zásadní zlom přišel s válkou na Ukrajině, která nám znemožnila pokračovat ve výzkumu. Rusové dnes nemohou otevřeně mluvit, takže by výsledky byly zkreslené.

Na druhou stranu nám válka pomohla lépe pochopit některé trendy, které jsme v datech viděli už dřív. Ukázalo se například, že po anexi Krymu v roce 2014 se ruská společnost začala znovu výrazněji štěpit. Jedním z klíčových problémů je, jak Rusové vnímají vlastní stát – jeho hranice, identitu a to, co znamená být Rusem. Tyto otázky se znovu otevřely a začaly ovlivňovat i to, jak lidé hodnotí politický a ekonomický systém v zemi.

Co se ve vašich datech ukazuje nejjasněji?

Snažili jsme se zachytit, jak se Rusové staví k politickému a ekonomickému systému, který se v zemi formoval od 90. let - nejdřív za Borise Jelcina, později především za Vladimira Putina. Ptali jsme se jak na obecné postoje k demokracii a volnému trhu, tak na to, jak tyto principy fungují v ruské realitě.

Když odpovědi spojíme, vidíme po roce 2014 výrazný nárůst rozdělení ve společnosti. Přibývá lidí, kteří systém odmítají, a to z různých důvodů. Někteří ho kritizují z demokratického a protržního hlediska, jiní naopak z autoritářských a etatistických pozic. Zároveň celkově klesá podpora pro systém jako takový.

Když to srovnáte s obdobím před deseti lety, popsal byste dnešní Rusko jako pokračování téhož systému, nebo došlo k nějaké změně?

Ne, to bych určitě neřekl. Tvrdíme, že za Putina vznikl typ režimu, který je pro mnoho moderních autoritářských systémů typický, takzvaný hybridní režim. Navenek se hlásí k demokracii a trhu, ale v praxi funguje jinak. Politologové tomu říkají volební autoritářství.

Podobně i ruská ekonomika je často označována jako patrimonální kapitalismus – tedy systém silně ovlivněný státní a politickou mocí, rozhodně ne klasický volný trh. Je to zkrátka hybrid.

Jenže s vypuknutím války tahle hybridnost v podstatě končí. Režim se stává mnohem represivnějším a ekonomika se dostává pod ještě silnější kontrolu státu. Rusko se tak posouvá směrem ke klasickému autoritářskému, etatistickému modelu. Takže ne, není to pokračování. Válka znamenala zásadní transformaci systému.

Patřil jste k těm, kteří očekávali, že válka vypukne, nebo vás to překvapilo?

Byl jsem velmi překvapený. Nemyslel jsem si, že režim podstoupí takové riziko. Na základě své zkušenosti z výzkumu na Ukrajině vím, že ukrajinská identita a snaha o nezávislý vývoj jsou velmi silné. Proto jsem předpokládal, že si musí být vědomi toho, že pro jejich model tam není podpora.

Jenže se ukázalo, že informace, které dostával Putin od svých zpravodajských služeb, byly úplně jiné.

Jedním z motivů je ve vaší knize vztah k sovětské minulosti. Do jaké míry se s ní dnešní Rusové stále identifikují?

Tohle bylo podle mě asi vůbec nejzajímavější zjištění. Po dobu třiceti let jsme našim respondentům opakovaně pokládali stejnou otázku: s čím se více identifikují – se současnou Ruskou federací, nebo se Sovětským svazem.

Jak by se dalo očekávat, když postupně odcházely generace, které Sovětský svaz zažily, podíl lidí, kteří se s ním identifikují, klesal. To přesně odpovídalo tomu, co bychom předpokládali, a data to potvrzovala.

Jenže po roce 2012 se stalo něco velmi zvláštního, ten trend se obrátil. Podíl lidí, kteří se identifikují se Sovětským svazem, začal znovu růst, a to napříč téměř všemi věkovými skupinami s výjimkou té nejmladší, tedy lidí mezi 18 a 29 lety.

Ukazuje se, že lidé, kteří měli osobní zkušenost se Sovětským svazem nebo komunismem, byli mnohem vnímavější k tomu, jak režim po roce 2012 začal pracovat se sovětskou minulostí – s představou sovětské velikosti, patriotismu a podobně. Byli na takové sdělení jednoduše citlivější.

Výsledkem byl poměrně výrazný nárůst podílu těch, kteří se se Sovětským svazem identifikují. Až do té míry, že v roce 2021, tedy těsně před začátkem invaze na Ukrajinu, jich bylo víc než těch, kteří se identifikovali s Ruskou federací.

Čím si ten obrat vysvětlujete? A proč k němu dochází právě kolem roku 2012?

V letech 2011–2012 došlo v Rusku k politické krizi. Proběhly masové protesty proti volebním podvodům a proti rozhodnutí Vladimira Putina vrátit se do prezidentské funkce. Dmitrij Medveděv odstoupil a do ulic velkých měst vyšly statisíce lidí. Pro Putina šlo o první opravdu velkou domácí politickou krizi; sice jich předtím bylo více, ale tato byla nejvážnější.

Režim na tuto výzvu nejprve částečně ustoupil a liberalizoval některá pravidla, ale pak se snažil znovu získat důvěru a autoritu tím, že začal apelovat na to, co se v Rusku často nazývá „tradičními hodnotami“, a také na sovětské dědictví. Myslím, že co se dělo na úrovni mas, do značné míry kopírovalo dění na úrovni elit.

Je to tedy opravdu tak propojené? Jak přesně v Rusku funguje toto ovlivňování dění elitami?

Je, protože elity, politické vedení v Rusku, kontrolují hlavní komunikační kanály a mají obrovský vliv na utváření veřejného mínění.

Současně si ale myslím, že v Rusku vždy existovala určitá zbytková podpora Sovětského svazu. A když ji režim cíleně mobilizoval, objevila se znovu a velmi výrazně.

V knize ale tvrdíme, že pro systém, který Putin vytvořil, to vlastně byla katastrofa. Mnoho Rusů, kteří byli ochotni podporovat jeho hybridní režim, totiž nebylo příznivci Sovětského svazu, a když začali být přesvědčeni o opaku, přeorientovali se. Právě proto vidíme, že se společnost začala znovu rozdělovat.

Putin dnes hodně používá odkaz Josifa Stalina. Vidíme to ve školství, ale i v restaurování jeho soch. Proč si myslíte, že to dělá?

Myslím, že podobně jako Britové používají odkaz Winstona Churchilla, úspěšného válečného vůdce, i Putin apeluje na tzv. reziduální sovětský patriotismus.

Je to jeden ze zajímavých rysů ruské politiky. Ta přetrvávající podpora Stalina je podle mě spojena hlavně s tím, že vyhrál válku, a ten faktor je velmi důležitý.

Když jste říkal, že elity jsou propojené s běžnými Rusy, co si myslíte o tvrzení, že Putin není Rusko?

Rusko je samozřejmě, stejně jako každá společnost, velmi složité. Existuje spousta různých pohledů.

Průzkumy ukazují, že i přes veškerou propagandu a omezení svobody projevu stále značná část populace válku odmítá. V naší knize odhadujeme, že je to asi čtvrtina lidí. Podobné číslo vidíme v různých průzkumech i během války, byť samozřejmě existují velké problémy s přesností takových průzkumů za války a v represivním režimu.

Jaký mechanismus tedy podle vás stojí za Putinovou podporou? Je to spíše apatie lidí, skutečná podpora, nebo strach?

Myslím, že se to postupem času měnilo a režim to dobře ví. Zpočátku šlo hlavně o to, co bych nazval „delivery“, tedy o výsledky. O zajištění ekonomického růstu, stability a pořádku. Autority velmi efektivně vytvářely obraz „strašáka“ z 90. let a argumentovaly: „Jsme síla stability a pořádku. Pokud půjdete proti nám, vrátíte se do chaosu 90. let.“

Putin v tom byl velmi efektivní, dokázal centrálně postavit režim a hrát proti sobě různé narativy. Původní příběh o prosperitě, míru a pořádku ale narušila globální finanční krize a ruská ekonomika se od té doby nikdy plně nevzpamatovala.

A právě proto, ke konci Medveděvovy prezidentské éry, začal režim častěji používat nacionalismus a apelovat na sovětský patriotismus, aby zvýšil svou autoritu. Takže abych odpověděl: mechanismus se měnil a v prvních letech šlo hlavně o prosperitu.

A kde se vzaly ony protizápadní nálady?

V pozdějších letech souvisejí hlavně s jakousi národní hrdostí. Rezonovaly s populací, která z velké části nezapomněla na ponížení spojené s rozpadem Sovětského svazu.

Jak myslíte, že válka dlouhodobě ovlivní politickou kulturu v Rusku?

To je opravdu těžká otázka. V krátkodobém horizontu nevidím žádnou zásadní změnu. Pokud se podíváme na ekonomiku dnes, prakticky existují dvě ekonomiky. Jedna je válečná, která je úspěšná, druhá civilní a selhává. Chvíli potrvá, než se režim dokáže od té válečné ekonomiky oddělit. Ta se stala středobodem ekonomického rozvoje a vznikla kolem ní řada zájmů.

Nevidím žádnou skutečnou touhu po demokratických změnách. Aby se něco zásadního změnilo, musela by nastat krize monumentálních rozměrů, podobná tomu, co jsme viděli v pozdním sovětském období. Aby nastala nějaká transformace, musela by přijít vojenská porážka, ekonomická krize nebo hluboké rozdělení uvnitř elity. Momentálně žádné z těchto podmínek neexistují.

Držím však naději, že Rusko se jednoho dne vrátí k normálu. Pokud má ale Rusko dlouhodobě zvolit jinou cestu rozvoje, musí příště zvládnout přechod efektivněji. A myslím, že příště se musí více zapojit celý svět.

Bude na to společnost připravena, když teď žije pod represí a mnoho lidí je v exilu?

Je těžké odhadnout, jak se populace změní v důsledku tohoto šoku a zkušenosti. Podle současných průzkumů stále existuje mnoho Rusů, kteří by přivítali normální cestu rozvoje.

Problém je, že režim záměrně společnost rozdělil, aby udržel moc během války. Hraje proti sobě provinční a chudou část Ruska a bohaté, městské oblasti. Přesměrovává zdroje na provincie a chudé oblasti, zatímco bohatá města platí za válku. To je přirozené prostředí pro tyto postoje, ale bez politického vedení je obtížné vidět, odkud přijde demokratický hlas. Režim odstranil všechny politické příležitosti, které ještě existovaly v pozdním sovětském období, pro odlišné hlasy.

Myslíte, že režim nakonec zkolabuje?

Má vážné problémy, ale nemusí zkolabovat. Může nastat scénář, kdy někdo pragmatičtější převezme moc a dokáže řídit přechod efektivněji než Michail Gorbačev. Hodně záleží na tom, kdo přijde k moci a za jakých podmínek.

Velkou neznámou je, jak se ruská společnost a ekonomika přizpůsobí větší závislosti na Číně a zda to poskytne potřebné zdroje a možnosti pro moderní rozvoj a spotřebitelský výběr. To je rozdíl oproti konci 80. let, kdy Západ byl jedinou alternativou.

A co pokračující válka? Nemůže být pro Rusko sebedestruktivní?

Samozřejmě. Už teď jsou oběti přes milion, což je významná část populace. Zpočátku byli postiženi hlavně lidé z etnických republik a chudších provincií, ale postupně se zátěž rozšiřuje na celou populaci. Roste únava, úzkost a nespokojenost s válkou. Rusové stále nebudou protestovat, podporují vládu, pokud nemusí sami bojovat.

Dokonce i v Moskvě se lidé stávají unavenějšími a nespokojenějšími. Nevíme, jak dlouho to vydrží. Ekonomické problémy se už projevují – rozpočet je v deficitu, rostou daně a úrokové sazby, což omezuje investice. Civilní ekonomika se zmenšuje.

Válečný konflikt je režimu částečně potřebný, ale přináší i vlastní problémy. Režim začal bez jasného cíle a stále čeká na klíčové volby v Evropě, aby viděl, zda se rovnováha změní.

Myslíte, že v budoucnu je možné nějaké usmíření mezi Ruskem a Ukrajinou, alespoň mezi lidmi, bez ohledu na politiky?

Vše závisí na politickém vedení, což se v dohledné době nestane. Proces by vyžadoval významné ústupky ze strany Ruska. Kulturní základy pro vztahy existují a některé rodiny udržují kontakty, ale mnoho vztahů válka zničila. Je to tragické a velmi hluboké, bude to trvat dlouho.

Jak hluboké jsou kulturní a historické vazby mezi Ruskem a Ukrajinou?

Extrémně hluboké. Nejde jen o historii, ale i o jazykové vazby. Historicky se Ukrajina vyvíjela spolu s Ruskem, podobně jako Británie a Irsko. Vyřešení těchto vztahů trvalo v britském kontextu desetiletí a vyžadovalo úsilí politických vedení obou států.

Jak byste popsal ukrajinskou národní identitu dnes a jak se změnila od roku 2014?

Podle průzkumů, které jsem viděl, došlo k transformaci v tom, jak Ukrajinci vnímají válku. Před ní byla ukrajinská společnost stále rozdělená, zejména ohledně bližších vztahů s Evropou a členství v NATO. To se změnilo. Došlo k úplnému rozpadu protiNATO a protievropských postojů. Ten proruský hlas, který dříve existoval politicky, v podstatě už neexistuje.

A pokud se podíváte na kandidáty očekávané v příštích ukrajinských prezidentských volbách, nejsou mezi nimi ti, kteří by zastupovali proruskou agendu. Tento politický vliv Ruska byl marginalizován, a právě to byl jeden z důvodů, proč Putin v roce 2022 zahájil invazi. Rusko ztratilo nad Ukrajinou kontrolu.