Článek
Pákistán se ve své nové roli mírotvůrce mezi Íránem a Spojenými státy potýká hned s několika nelehkými úkoly: Usiluje o posílení svého diplomatického postavení, přilákání zahraničních investorů a především vytvoření podmínek pro jednání dvou zdánlivě nesmiřitelných stran.
První jednání v Islámábádu před necelými dvěma týdny skončilo bez dohody, to další se zatím ze středy odložilo na neurčito.
Ale právě pákistánská diplomacie v úterý pozdě večer přiměla amerického prezidenta Donalda Trumpa, aby prodloužil příměří s Íránem. Fakticky na neurčito – dokud vyjednavači nevypracují společný návrh míru.
Zásluhy Pákistánu uznal sám Trump. Šéf Bílého domu přitom ještě pár hodin předtím dával najevo neochotu klid zbraní prodloužit a hrozil dalším bombardováním.
„Ten dospělý v místnosti“
„Současná role Pákistánu nevznikla zničehonic,“ uvedl pro The Guardian bývalý diplomat Zamir Akram, který tak odkázal na desetiletí snah země udržovat úzké vztahy s Pekingem i Washingtonem a zároveň zachovávat hluboké partnerství se státy Perského zálivu.
„Úkolem Pákistánu je nyní zajistit, aby obě strany věřily, že se jim dostane čestného odchodu,“ dodal .
Podle dalšího bývalého diplomata Aliho Sarwara Naqviho má Islámábád výhodu v tom, že mu důvěřují jak stálí členové Rady bezpečnosti OSN, tak samotný Írán.
V sázce ostatně není jen regionální stabilita, ale i vlastní bezpečnost Pákistánu. Ten je silně závislý na dodávkách energie z Perského zálivu a jakákoli eskalace konfliktu by ho mohla do širšího střetu snadno zatáhnout.
I proto se pákistánské vedení snaží vystupovat jako stabilizační prvek a „ten dospělý v místnosti“, byť pověst země je dlouhodobě spojena spíše s extremismem a ekonomickou křehkostí.
Velájat-e fakíh
Na území Pákistánu žije přibližně 35 milionů šíitů, kteří tak v 250milionové populaci tvoří významnou menšinu vedle většinových sunnitů. Část této muslimské komunity ale vyznává doktrínu velájat-e fakíh, která přiznává šíitskému íránskému duchovnímu vůdci nadnárodní autoritu.
Únorové zabití Alího Chameneího tak otřáslo nejen Blízkým východem, ale i širším islámským světem. Po ajatolláhově smrti vyjádřily skupiny spojené s Íránem, jako jsou palestinský Hamás, jemenští Húthíové, irácké milice a libanonský Hizballáh, soustrast a solidaritu s Chameneím, jehož oslavovaly jako mudžáhida a mučedníka.
Íránský prezident Masúd Pezeškján označil atentát za „otevřené vyhlášení války muslimům, a zejména šíitům, po celém světě“.
Davové proíránské protesty se tak nevyhnuly ani Pákistánu. Začátkem března zemřelo během demonstrací na cestě k americkému konzulátu v Karáčí nejméně 22 lidí.
V severopákistánském městě Skardu zapálili protestující budovu kanceláře OSN. Toto převážně šíitské město v oblasti Gilgit-Baltistán je přitom obvykle poklidné a vyhledávané turisty. Tentokrát ale šíitští duchovní dokonce vyhlásili zákaz vstupu americkým návštěvníkům.
Během střetu demonstrantů s policií zemřelo 12 lidí a více než 80 dalších bylo zraněno. Tisíce demonstrantů rovněž zaútočily na kanceláře Vojenské pozorovatelské skupiny OSN a Rozvojového programu OSN (UNDP).
Prezident Ásif Alí Zardárí vyjádřil „hluboký zármutek nad mučednickou smrtí“ Chameneího a ujistil, že Pákistán stojí po boku íránského národa.
„Pokud máte rádi Írán, odjeďte tam“
Napětí vyvrcholilo v polovině března, kdy náčelník armády Asim Munir svolal přední šíitské duchovní na uzavřené setkání v Rávalpindí. Armáda se snažila předejít dalšímu šíření nepokojů a zdůraznila, že „násilí v Pákistánu vyvolané událostmi v jiné zemi nebude tolerováno“.
Setkání ale podle účastníků probíhalo ve vypjaté atmosféře, k níž napomohl i Munirův výrok směrem k duchovním: „Pokud máte Írán tak rádi, odjeďte do Íránu.“
Šlo o citlivý okamžik. Ukázalo se, jak rychle a intenzivně se může zahraniční konflikt promítnout do domácího napětí. Šíitští duchovní zároveň začali situaci interpretovat jako náboženský boj a přirovnávat ho k bitvě u Karbaly z roku 680, zásadní události v historii šíitů.
Sunnité a šíité
Rozdíl mezi sunnity a šíity vznikl po smrti proroka Mohameda v roce 632 a týká se hlavně otázky, kdo měl vést muslimskou obec: Sunnité uznávají jako legitimní první čtyři chalífy zvolené komunitou, zatímco šíité věří, že vedení mělo náležet výhradně prorokovu bratranci a zeťovi Alímu a jeho potomkům. Z toho se postupně vyvinuly i odlišné náboženské autority a teologické důrazy. Dnes tvoří sunnité většinu muslimů na světě, zatímco šíité jsou početní zejména v Íránu, a rozdíl mezi oběma větvemi má nejen náboženský, ale i historicko-politický rozměr.
„Jsme Pákistánci, ale když jsou napadeni naši náboženští vůdci, nemůžeme mlčet. A když truchlíme, dostáváme kulky,“ řekl pro The New York Times (NYT) šíitský aktivista Syed Ali Owais.
Podobně se vyjádřila i lékařka Syeda Fatima Batoolová. „Možná byl (Chameneí) hlavou státu v Íránu, ale já si ho, stejně jako miliony dalších šíitských muslimů, zvolila za svého náboženského a morálního vůdce,“ řekla pětadvacetiletá žena.
Když se pak na začátku dubna v Karáčí konalo masové shromáždění s duchovními, na přímou kritiku pákistánské role ve vyjednávání nedošlo – poselství však bylo zřejmé.
„Chameneího mučednická smrt nás neoslabila, naopak nás sjednotila v boji proti globální tyranii,“ prohlásil duchovní Alláma Baqár Zaidi. Davy jeho slova uvítaly skandováním hesel „Smrt Americe“ a „Smrt Izraeli“.
Pákistánské šíity rozhořčilo i zapojení Islámábádu do iniciativy kolem Trumpovy Rady míru a vyslání vojáků do Saúdské Arábie.
Trump sám pákistánskou diplomacii za její snahy pochválil. Pákistánské vůdce nedávno v příspěvku na sociálních sítích označil za „fantastické lidi“.
„Trumpova chvála je bezvýznamná, když většina lidí doma odmítá USA a jejich války,“ namítá pro NYT Baqir Karbalai, šíita a softwarový inženýr. Dodal, že podle něj existuje jasný rozpor mezi zahraniční politikou vlády a veřejným míněním.
„Kazisvět“ Izrael
Kromě Íránu neexistuje žádný stát s výraznou šíitskou většinou, který by měl v regionu podobný vliv. Írán se dlouhodobě opíral o síť spojenců a milicí a o pragmatická partnerství s mocnostmi, jako jsou Čína či Rusko.
Převážně sunnitský Pákistán je tak jednou z mála zemí, která s Teheránem udržovala relativně funkční vztahy. Na druhou stranu patří mezi 29 států, které neuznávají Izrael, a podle analytiků je těžké si představit řešení současné války bez souhlasu Tel Avivu.
„Slonem v místnosti je Izrael, který je tím, kdo tahá za nitky,“ uvedla Maleeha Lodhiová, která v letech 2015 až 2019 působila jako stálá zástupkyně Pákistánu při OSN. „Izrael může hrát roli kazisvěta, i kdyby se USA a Írán dohodly na zastavení bojů. Nezodpovězenou otázkou tedy zůstává, zda Trump dokáže Benjamina Netanjahua udržet na uzdě.“
Ačkoli se nepokoje po Chameneího smrti postupně uklidnily, obavy z dalšího sektářského násilí přetrvávají.
Islámábád se tak ocitl v situaci, kdy navenek usiluje o roli důvěryhodného prostředníka mezi Washingtonem a Teheránem, zároveň ale potřebuje držet pod kontrolou situaci doma i ve vztahu ke svým sousedům, s nimiž vede přeshraniční boje.
Pro udržení stability doma v době konání krizových vyjednávání o míru tak Pákistán kombinuje tvrdé bezpečnostní zásahy s opatrnou snahou zapojit do dialogu šíitské představitele a udržet pracovní vztahy s Íránem.
Analýzy upozorňují, že tato strategie nese vysoké reputační riziko, protože Islámábád investoval do role mediátora značný politický kapitál. Samotná jednání přitom zůstávají křehká a zásadní rozdíly mezi stranami přetrvávají.
Současně se ukazuje, že ambice Pákistánu naráží na strukturální limity – dlouhodobou nedůvěru mezi komunitami, historické kořeny extremismu i tlak regionálních mocností. Jakákoli chyba tak může rychle podkopat nejen vnitřní stabilitu země, ale i její snahu profilovat se jako respektovaný mírotvůrce.
