Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když se Petrovi v 80. letech blížil konec jeho vysokoškolských studií v Praze, usmálo se na něj nebývalé štěstí. Mladý muž pocházel z nevelkého města na západě Čech a v hlavním městě bydlel po celou dobu studia na kolejích. Po státnicích chtěl kvůli pracovnímu uplatnění zůstat v Praze, jenže řešil zásadní problém – kde bydlet.
A právě v tu chvíli mu jeho známý nabídl svůj malý byt v Karlíně, protože se měl po dlouhých letech čekání stěhovat s celou rodinou do většího podnikového bytu. Petr neváhal a byl ochoten vysázet i poměrně vysokou sumu, kterou před lety zaplatil jeho známý původním obyvatelům, když mu stejným způsobem byt přenechávali.
Jedinou podmínkou bylo, aby se Petr do bytu přihlásil, zřídil si tam trvalé bydliště. Až by se po určité době jeho známý odstěhoval, byt by národní výbor přepsal právě na něj. Společné užívání domácností, ať fiktivní nebo skutečné, bylo často jednou z mála možností, jak za socialismu získat vlastní bydlení.
Samozřejmě pokud jste neměli známé na správném místě, kteří dokázali zařídit to, abyste se na dlouhatánském pořadníku žadatelů o byt objevili na předním místě. Dost často to vyžadovalo úplatek, případně jinou protislužbu. Třeba protlačit úředníkovo dítě na vysněnou vysokou školu. Jinak se na byt běžně čekalo dlouhé roky.
Takové štěstí na známost na správném místě ale očividně neměla žena, která poskytla rozhovor pro Československý filmový týdeník v roce 1965. Spolu se svým manželem a dvěma syny ve věku 15 a 10 let obývala jednu větší místnost s malou kuchyňkou. Jelikož se tam všichni nevešli, poslala staršího kluka za babičkou na venkov, kde také chodil do školy.
Jak jsme si žili je série textů mapující českou finanční historii za posledních 200 let. Spolupracují na ní Seznam Zprávy a Česká spořitelna.
Přečtěte si:
Problém nastal, když starší syn přijel na víkend. „To zase musím poslat menšího kluka k druhé babičce,“ svěřila se mladá žena. Dodala, že nemít oba prarodiče, nevěděla by, jak by si jinak poradila.
Dvě padesát za metr
Bydlení za socialismu bylo ovšem nesmírně levné. Většina bytového fondu byla státní a za metr čtvereční se podle vyhlášky z roku 1964 účtovaly dvě koruny a padesát haléřů. Až do pádu komunistického režimu v roce 1989 přitom legislativa neprošla žádnou změnou, takže ceny nájemného se prakticky neměnily.
Byt 3+1 o 70 metrech čtverečních tak měsíčně stál pouhých 175 Kčs plus energie, voda a případné další poplatky. Na druhou stranu mzdy nebyly příliš vysoké, ke konci roku 1989 bral průměrný Čech 3170 korun hrubého.
Jenže zásadním problémem po celou dobu vlády komunistů nebyla ani tak výše nájemného či ceny energií jako to, jak získat dekret na byt. „Každý, kdo bydlí, má starostí půl,“ zpívali v roce 1960 v jednom z tehdy populárních songů Irena Kačírková a Josef Bek. A byla to stoprocentní pravda.
Typický panelákový obývací pokoj za socialismu.
Bytů byl trvalý nedostatek. Po válce se sice začalo intenzivně stavět – hlavně v preferovaných průmyslových oblastech, jakou bylo třeba Ostravsko. Například v Praze ale byla situace nadále velmi kritická a ještě v 60. letech se tam stavělo méně bytů než v jiných regionech.
A tak se běžně stávalo, že novomanželé museli bydlet v malém bytě spolu se svými rodiči a někdy i prarodiči. A čekat, než na ně v pořadníku přijde řada. Přednost měli například příslušníci Veřejné bezpečnosti, Československé lidové armády a samozřejmě funkcionáři komunistické strany. Někteří zase mohli doufat, že získají podnikový byt. S přidělením ovšem musel v podniku souhlasit závodní výbor Revolučního odborového hnutí (ROH).
Stěhování do paneláku
Nejvíce podnikových bytů se stavělo v 70. letech. V rámci podnikové výstavby bylo nakonec postaveno na 80 tisíc bytů. Do této doby spadá největší socialistický stavební boom – paneláková sídliště. V polovině 70. let bylo dokončeno bezmála 100 tisíc bytů, což je z dnešního pohledu neskutečné číslo. Vždyť loni bylo dostavěno jen něco přes 30 tisíc bytů.
Sídliště Bělidla v Kroměříži v roce 1975. Aut bylo tehdy celkem poskrovnu.
Symbolem mohutné výstavby v sedmdesátkách se stalo pražské Jižní Město. S přípravou sídliště se začalo už v 60. letech, ale poprvé se koplo do země 1. září 1971. Obyvatelé se tam začali stěhovat v roce 1976, nakonec na Jižním Městě našlo nový domov téměř 80 tisíc lidí. Pro srovnání: V krajském městě Zlíně žije dnes necelých 75 tisíc obyvatel.
Kvalita samotných bytů v panelácích nebyla moc vysoká. Byty nebyly dostatečně izolované, takže domácnost mohla slyšet, jak se sousedé hádají, naklepávají řízky k obědu nebo chodí na záchod. Stávalo se i to, že v nových bytech například netěsnil kohoutek v koupelně, dvířka skříňky nad dřezem po prvním otevření upadla nebo nedoléhala okna v obýváku. Noví nájemníci si tak některé věci po nastěhování dodělávali sami.
Symbolem panelákového bytu bylo umakartové jádro, tedy takzvané sanitárně hygienické zařízení bytu – koupelna se záchodem. V období panelové výstavby v letech 1958 až 1990 bylo na území České republiky těchto bytových jader zabudováno bezmála 1,2 milionu. Po sametové revoluci nastala masová přestavba těchto prefabrikovaných částí bytů, takže dnes jsou už umakartová jádra spíše raritou.
Čekání v pořadníku
Po únoru 1948 byla naprostá většina domů a bytů převedena ze soukromého vlastnictví na stát. Část bytů zůstala bytovým družstvům, poslední variantou byly rodinné domy v osobním vlastnictví. Státní byty lidem přidělovaly národní výbory podle pořadníku, více bodů dostávaly například rodiny s malými dětmi. I tak se na byt běžně čekalo deset i více let.
Běžnou součástí panelových domů byla také společná prádelna, mandl a sušárna. Obyvatelé se pak zapisovali na seznam s volnými dny, kdy si mohli vyprat. Případně si nechávali prát v rámci služeb Osvobozené domácnosti, která nabízela třeba i úklid v bytě nebo opravu oděvů. S nástupem automatických praček ale společné panelákové prostory ztrácely svůj původní význam, a tak se měnily například na kanceláře nebo kolárny.
Oltář pro televizor
Typický obývací pokoj v bytech na sídlištích 70. let byl reprezentativním společenským prostorem, byl předmětem nejvyšší „estetické“ péče. Na rozdíl od anglického předobrazu se středem obýváku nestal krb, nýbrž televize, kterou v roce 1976 vlastnilo 98 procent domácností v ČSSR. Zprvu byla černobílá, později si rodiny pořizovaly barevnou – třeba dovozovou ze Sovětského svazu.
Televizor obvykle stál uprostřed obývací stěny, která sloužila jako jakýsi oltář pro televizní přijímač. Ve vitrínách okolo stály různé kousky keramiky, suvenýry z cest do Bulharska či Rumunska nebo zdobené skleničky na víno. Stěny byly pokryty tapetami, často z NDR, na oknech visely záclony a na zemi ležely koberce jekor či kovral. Před čalouněnou sedačkou stál konferenční stolek s těžkým popelníkem, někdy též se zadrátovanou sifonovou lahví.
Pro většinu obyvatel nastal zásadní problém, když se v bytě něco porouchalo a oni si to nedokázali sami opravit. V té době neexistovaly hobbymarkety a vybraný instalatérský materiál se takřka nedal sehnat. V takovém případě musel nájemník na Obvodní podnik bytového hospodářství (OPBH), aby mu do bytu poslal řemeslníka.
Manželé si prohlížejí vybavení kuchyně při přebírání panelákovaého bytu v roce 1978.
OPBH vznikly přetvořením bytové a domovní správy od ledna 1959 a postupně byly vybavovány takzvanými četami pro drobnou údržbu bytového majetku. Smyslem bylo „zvyšování úrovně bydlení, zajišťování práv spojených s užíváním bytů“ a také „udržování domů a bytů v řádném stavu a k řádnému plnění služeb s tím spojených“, jak popisuje jeden z dobových dokumentů.
S bonboniérou na OPBH
Tyto instrukce se ovšem notně vzdalovaly od reality, neboť řemeslník byl stejně nedostatkovým zbožím jako běžné těsnění do kohoutků. A tak zkušenější občané chodili na OPBH s nějakým prezentem, který by jim pomohl zajistit co nejbližší návštěvu instalatéra či jiného fachmana.
Úřednicím se běžně nosily bonboniéry nebo čokolády – ideálně z Tuzexu. Spolehlivým urychlovačem byla také láhev kvalitní lihoviny, pokud možno se zahraniční nálepkou. Fungoval i systém protislužeb, výhodu při jednání měl například zubař.
Velké obavy provázely nájemníky při akcích, jakou byla třeba změna elektrického vedení ze 120 voltů na 220 v centru Prahy v 80. letech. Na tuto operaci podniky vysílaly do terénu hned několik specialistů: zedníka, elektrikáře a malíře. Řemeslníci vytloukali zdi, měnili kabely, rozvodné skříně, zdili a na závěr se malovalo. Nemluvě o hromadách prachu a dalšího odpadu, šlo o zásah, který nájemníky v dotčených bytech děsil již dlouho dopředu.
„Příslušným řemeslníkům jsem slíbila ranní a odpolední svačinu, oběd, lahvové pivo a cílovou prémii, stokorunu. A to když nebudou utíkat na další fušky a budou se věnovat jen našemu bytu,“ vzpomínala později pro iDnes.cz Vladimíra Chadrabová. Kdo se zachoval jako ona, měl hotovo i s malováním a úklidem do tří dnů. Ostatním to trvalo výrazně déle.
Další možností, jak se vyhnout OPBH, bylo sehnat si takzvané meloucháře, kteří si přivydělávali na jiných akcích mimo pracovní dobu – a někdy i během ní. Melouchař mohl být mnohdy právě řemeslník, který opustil jiný byt před dokončením prací, aby zamířil za lepší zakázkou. V takovém případě fungovaly ceny téměř tržní a nájemník se musel připravit na to, že bude muset sáhnout hlouběji do kapsy.
Na sklonku 80. let fungovaly i první řemeslníci coby OSVČ. Bylo jich ovšem velmi málo, rychle jich začalo přibývat až po listopadu 1989.
Od nájmů k vlastnictví a naopak
Po listopadové revoluci nastal výrazný posun od nájmů k bydlení ve vlastním, takže dnes České republice, a zejména mimo velká města, zcela dominuje vlastnické bydlení. „Rozhodně ale nešlo a nejde o to, že by – jak se někdy tvrdí – zrovna obyvatelé Česka měli extrémně rádi bydlení ve vlastní nemovitosti. Po takovém bydlení touží většina lidí kdekoliv ve světě,“ připomíná Michal Skořepa, ekonom České spořitelny a předseda Výboru pro rozpočtové prognózy.
V Česku, podobně jako ve zbytku střední a východní Evropy, byl tento posun výsledkem plošné privatizace bytového fondu po roce 1989. „Tehdejší zastupitelstva obcí se tak snažila zaprvé zbavit obce břemene renovace bytů a zadruhé získat politické body prodejem bytů za relativně velmi nízké ceny,“ říká Skořepa.
Některé byty přešly i s dosavadními nájemníky do soukromých rukou, obvykle v rámci restitucí. „Zatímco po dosavadních nájemnících noví páni a paní domácí směli požadovat nájemné jen v regulované výši, v případě nových nájemníků už mohli nasadit nájemné tržní, které bylo vysoko nad regulovaným. Proto někteří původní nájemníci zakoušeli od majitelů různé, někdy i velmi nepříjemné ústrky. Nájemní bydlení tak získalo pověst řešení jen pro zoufalce,“ konstatuje Skořepa.
Od těch dob se podle něj pověst nájemního bydlení výrazně zlepšila. „Dá se předpokládat, že tato skutečnost bude postupně pronikat do všeobecného povědomí a že relativní zastoupení nájemního bydlení bude stoupat směrem k poměrům obvyklým na západ od nás. Například hned v sousedním Německu bydlí v nájmu více než polovina populace. Podíl nájemního bydlení už začal po roce 2020 růst i v Česku, byť jde částečně nejspíš o efekt příchodu utečenců z Ukrajiny,“ dodává Michal Skořepa.
