Pro otce žádal provaz, přesto nemohl studovat. Osudy rodin Slánského procesu

Šlo o jeden z největších vykonstruovaných monstrprocesů v 50. letech minulého století. Cílem bylo upevnění moci KSČ v Československu, stejně tak v Sovětském svazu a jeho satelitech. Soudruzi tím dávali jasně najevo, co se stane, pokud se některá země odkloní od sovětské linky politiky. Aby byla výstraha co největší, byli vybráni čelní představitelé moci v Československu.

V procesu, který se konal koncem roku 1952, zazněly tři rozsudky doživotního trestu a 11 rozsudků trestu smrti. V čele s druhým nejvýše postaveným mužem KSČ - Rudolfem Slánským. Následnému zatýkání a věznění se nevyhnuly ani manželky a děti obžalovaných. Paměť národa zpracovala jejich příběhy, ze kterých uvádíme pět z nich.

Poslední lednový den roku 1952, krátce před půlnocí, přivezla Státní bezpečnost do ruzyňské věznice Ludvíka Frejku, přednostu národohospodářského odboru kanceláře prezidenta republiky. Krátce před jeho zatčením se na něj obrátila o pomoc Heda Margoliová. Její manžel, Rudolf Margolius, byl zatčen 10. ledna 1952.

„Děvenko má zlatá, ani nevíš, jak si Rudolfa vážím a jak rád bych vám pomohl. Před nějakým časem bych snad mohl ledacos udělat. To jsem byl ještě starý, zasloužilý komunista. Ale teď jsem jen špinavý Žid. Nemohu pomoci ani sám sobě,“ řekl jí tehdy a jeho slova se za několik týdnů potvrdila. I on byl souzen v procesu, kde byl obviněn z domlouvání obchodu s kapitalistickými zeměmi Sovětskému svazu navzdory.

Ludvíkova manželka Alžběta Frejková, rodným jménem Elisabeth Henke-Warnholtz, se potýkala se stejným problémem jako další ženy zatčených „zrádců“. Zůstala bez finančního zabezpečení ve velkém bytě, za který musela platit nájem.

Někdejší herečka německého divadla v Praze pracovala za malý plat v divadle S. K. Neumanna a starala se o šestiletou dceru Hanu. S majetkem nesměla od chvíle zatčení nijak nakládat.

Ve stejném domě v Bubenči žila i první žena Ludvíka Frejky Helena, také německé národnosti, a devatenáctiletý syn Tomáš z prvního manželství, který studoval na Vysoké škole politických a hospodářských věd.

Po vynesení rozsudku nad skupinou zrádců, který v případě Ludvíka Frejky zněl „trest smrti“, musel školu opustit a pracoval jako dělník. Nepomohlo mu ani to, že poslal předsedovi státního soudu dopis, ve kterém žádal pro svého otce nejtěžší trest – trest smrti.

Na začátku dubna 1951 se ocitla bez živitele rodiny i majetku Karla Hajduová. Státní bezpečnost zatkla jejího manžela Vavra Hajdů, když se po půlnoci vrátil domů z bytu milenky, své kolegyně z ministerstva zahraničních věcí.

Karla Hajduová byla ženou v domácnosti – starala se o tři děti, syny Pavla a Ivana ve věku jedenáct a šest let a malou dceru Evu. Musela se vystěhovat z prostorného bytu na Hanspaulce do jednopokojového bytu v Brně, kde žila její matka. Přežívala díky finanční pomoci svých příbuzných, protože kvůli špatnému psychickému stavu nebyla schopna pracovat.

Manželka dalšího ze zatčených „záškodníků“ nebyla Češka. Marian Šlingová, rodným jménem Wilbraham, po svatbě vyměnila britské občanství za československé. Jejího manžela Ottu zatkla Státní bezpečnost 5. října 1950.

„Večer se nevrátil domů a asi ve dvě hodiny ráno mě probudil zvonek. Myslela jsem, že je to manžel, který si zapomněl klíč. Místo něj ale za dveřmi stáli tři muži,“ popsala Marian Šlingová ve své knize „Truth will prevail“ (Pravda zvítězí).

Jeden z nich jí dal ruku na pusu, protože křičela o pomoc. Měla vzbudit syny a obléknout je. Janovi bylo sedm let a Karlovi pět. Vzpomínka na onu noc se mu vryla do paměti.

„Naložili nás do auta a vezli pryč,“ popsal Karel Šling pro Paměť národa. Noční jízda z Brna, kde Šlingovi žili, do věznice v Praze-Ruzyni se protáhla – příslušníci StB zabloudili a auto mělo poruchu.

„Nakonec jsme dojeli k ruzyňské věznici, kde nás násilím odtrhli od matky a naložili do druhého auta. To odtrhávání bylo dramatické…“

„Řval jsem a držel jsem se kliky auta. Museli mě odtrhnout a pak jsme se jim ještě s bráchou v autě zamkli, takže se na nás museli dobývat.“

V Ruzyni Státní bezpečnost držela Marian Šlingovou ve vazbě dva roky a čtyři měsíce – bez jediné zprávy o synech. Od manžela dostala jediný vzkaz psaný tužkou, že je agentem britské rozvědky a ať také ona řekne pravdu.

„Fyzické násilí proti mně nepoužívali, ale formy duševního nátlaku byly nejrůznější. Nejvíce na mě působilo, že to opakovali pořád a pořád až k zešílení,“ vzpomínala v dubnu 1968 v rozhovoru pro časopis Student.

Vazbu prožila v naději, že se o její syny stará sestra manžela. Přitom chlapce nejdříve dostala na starost příslušnice StB, později střídali dětské domovy. Poslední půlrok strávili v tzv. pasťáku pro těžko vychovatelné chlapce.

Marie Fischlová byla nejstarší z manželek „Slánského spiklenců“. V den jejích 51. narozenin 30. června 1951 ve dvě hodiny ráno vtrhla do jejich bytu v Trojanově ulici na Novém Městě Státní bezpečnost, aby provedla domovní prohlídku. Přihlížela jí i tehdy šestnáctiletá dcera Helena, která pro Paměť národa vzpomínala, že při prohlídce měla největší starost o svůj skautský deník, ale naštěstí se jí podařilo schovat ho do prádelníku.

Ottu Fischla Státní bezpečnost zatkla předchozí ráno, což pro Fischlovy nebylo překvapení. V lednu jejich starší dcera Eva emigrovala se svým přítelem do Švýcarska a v únoru byl Otto Fischl odvolán z funkce velvyslance v Německé demokratické republice. Od té doby čekal na výsledek prověrky na ministerstvu zahraničních věcí a marně sháněl práci. Každý jeho krok přitom sledovala Státní bezpečnost, která o něm pilně shromažďovala zprávy od svých spolupracovníků a jeho známých.

Svědeckou výpověď chtěla StB získat i od Marie Fischlové, kterou několik týdnů pod psychickým nátlakem vyslýchala v ruzyňské věznici. „Při výsleších používali skopolamin, látku, která vyvolává poruchy paměti a neschopnost úsudku. Pod vlivem skopolaminu se matka při výslechu snažila uhodnout, co vyšetřující chce slyšet. Později chtěla svou výpověď změnit, chtěla, aby se zaprotokolovalo, že jí dali injekci a že mluvila nesmysly a že vše odvolává. Snad i tato žádost byla důvodem toho, že matku celkem brzy z vyšetřování propustili. Asi tušili, že by ji nepřiměli k svědčení proti otci,“ popsala dcera Otty Fischla Helena Kosková.

Po propuštění z vazby Marie Fischlová začala pracovat v závodě Pas-Pouzdra Pražských papíren, aby uživila sebe a dceru Helenu, která studovala na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici. Veškeré finanční prostředky, společný majetek i vkladní knížka dcery Heleny podléhaly konfiskaci ještě před procesem.

V neděli 28. ledna 1951 zatkli další „spiklence“ – bývalého ministra zahraničí Vlada Clementise a jeho náměstka Artura Londona. Ten se svou francouzskou manželkou Lisou vychovával tři syny, přičemž nejmladšímu byly dva roky. Lise přišla o práci v zahraničním vysílání Československého rozhlasu a nastoupila do dílny v podniku Autorenova v Karlíně.

Manželství Vlada Clementise s operní zpěvačkou Ludmilou Clementisovou bylo bezdětné. Společně se starali o zlatého kokršpaněla Broka, se kterým v den svého zatčení šel Vlado Clementis na procházku sám, protože Lída měla chřipku. Když se její muž z procházky nevracel, telefonovala na SNB a další úřady, nikdo jí ale o manželovi nic neřekl.

Až z rozhlasu se dozvěděla, že její manžel údajně prchal i se psem k jugoslávským hranicím. Jednalo se o zprávu, kterou o něm šířila Státní bezpečnost, aby dokázala jeho údajné napojení na jugoslávské nacionalisty.

O čtyři týdny později zatkla Státní bezpečnost i ji. Čtyři muži ji se zavázanýma očima odvedli do auta a odvezli do věznice v Ruzyni, kde po ní chtěli, aby dosvědčila, že její manžel utekl do Jugoslávie. Když odmítla, obvinila ji Státní bezpečnost, že o manželově emigraci věděla a nenahlásila ji. V ruzyňské věznici strávila 22 měsíců kvůli údajnému napomáhání manželovi v jeho špionážní činnosti. Devět měsíců Státní bezpečnost držela v Ruzyni i jejich psa Broka, o kterého se po jeho propuštění starali rodiče Lídy Clementisové.

Svému manželovi mohla poslat první dopis až v listopadu 1951. Musela ovšem vynechat tu nejdůležitější věc: že je také ve vězení. Státní bezpečnost zneužila silného citového pouta Vlada Clementise k jeho ženě a nutila ho k přiznání z vykonstruovaných obvinění vyhrožováním, že uvězní jeho manželku. Zvrácenou psychologickou hru dovedla k dokonalosti. Aby uvěřil, že ona je na svobodě, StB vzala z bytu Clementisových dopisní papír, na který svému manželovi měla každých čtrnáct dní psát o rodinných záležitostech.