Ráj nejen pro Hollywoodské filmaře: Unikátní muzeum vojenské techniky v Rokycanech

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mohl si už dávno užívat důchodu, jenomže svět filmu by se bez jeho válečných strojů či aut neobešel.

František Koch, majitel největšího soukromého vojenského muzea v Česku, nechal své stopy ve snímcích jako Na západní frontě klid, Tmavomodrý svět, Kolja, Tobruk, Lidice, Obecná škola, Po strništi bos, Hlídač č. 47, Zdivočelá země, Vyprávěj nebo Nabarvené ptáče. A o dalších - právě dokončených zahraničních velkofilmech - prý zatím hovořit nemůže.

Rozhovor v rokycanském Muzeu na demarkační linii přerušovaly časté telefonáty s objednávkami skupinových návštěv. „Na letní frmol jsem zvyklý,“ odbyl to však František Koch, který zápalem pro vojenskou historii dokázal pobláznit celou svou rodinu, kamarády i známé.

Vaši přátelé říkají, že jste k neutahání. Buď vymýšlíte, jak vylepšit vaše muzeum, sháníte historicky cennou techniku, anebo se domlouváte s filmaři na další spolupráci. Proč to všechno i v poměrně pokročilém věku děláte?

Jen to klidně přiznejte, říkají o mně, že jsem cvok. To samé bych ale mohl říci i já o nich. Bez jejich nezištné dobrovolnické práce, která jde mimo chápání většiny lidí, by naše muzeum nikdy nevzniklo. Mluvím tu o stovkách a stovkách hodin odpracovaných na muzeu či při renovaci techniky o víkendech či dovolených.

Důvodů, proč si já nedám na stará kolena pokoj, je víc. Ten hlavní, který mě, mou rodinu či mé přátele žene neustále vpřed, je motto: „Nikdo nemá právo zapomenout“.

Na exponáty muzea se můžete podívat ve fotogalerii:

Zapomenout na co?

Na statečnost našich předků, bez jejichž odhodlání a obětí bychom tu dnes nebyli. Na těch tři sta šedesát tisíc padlých či zavražděných Čechoslováků během druhé světové války. Měli jsme vojáky na západní i východní frontě, ale i na Středním východě. Celkem šlo o desetitisíce mužů a žen. A který z evropských národů si může tohle o sobě říci? Žádný.

Nevystavujeme proto jen to „železo“. Věnujeme se i regionální historii. I město Rokycany má nemálo hrdinů, třeba rodinu Václava Stehlíka, která jako první poskytla ubytování parašutistům Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi a kterou pak gestapo celou vyvraždilo.

Od Rokycan pocházel i radista paraskupiny Silver A Jiří Potůček, který vysílal z lomu Hluboká u Ležáků a jemuž lidé na útěku pomáhali, třebaže za to šly celé rodiny ke zdi. Desítky těchto obětí se nám podařilo ve fotografiích a příbězích zmapovat. Tvoří součást naší výstavy „Nikdo nemá právo zapomenout“.

Není také příliš známo, že prchající válečný zločinec K. H. Frank, německý státní ministr pro protektorát Čechy a Morava, byl americkými vojáky zatčen právě v Rokycanech.

Takže k tomu „železu“. Napočítali jsme asi dvě stovky tanků, obrněných vozidel, automobilů či motorek… Když nepočítám kanóny či houfnice. Stáří některých z nich se datuje až k roku 1918. Kolik z nich je pojízdných?

Budete se divit, ale jezdí nám to všechno.

Proto je u filmařů takový zájem o vaše muzeum?

Přijedou kluci z Hollywoodu či německé DEFy a já jim řeknu: „Tohle všechno máme.“ Oni na to: „No jo, ale co vám z toho vůbec jezdí?“ A já k jejich ohromení říkám: „To vám nemohu říct, protože to bychom tu byli hodně dlouho. Jen tamhlety čtyři nejezdí, ale časem budou.“ Chvíli jsou z toho sice vedle, ale pak už se jde na věc.

Bez filmů, respektive pronájmu naší techniky pro nejrůznější filmové projekty, a byla jich už stovka, bychom neutáhli provoz muzea ani nákupy a renovaci historických exponátů. Padnou na to všechny peníze vydělané filmem. Ze vstupného pokryjeme jen základní provoz. Hodně nám ale pomáhá město Rokycany a formou grantů i Plzeňský kraj či ministerstvo obrany.

Jak jste se k filmu dostali?

Úplně první byla Obecná škola režiséra Jana Svěráka. Právě při ní jsme se seznámili s filmařením. Tenkrát jsme také uvedli do původního stavu těžký pěchotní srub Jordán v Brdech. Když jsem se pak při natáčení Obecné školy dozvěděl, že na Barrandově je sbírka filmové historické techniky, o kterou neměl nikdo zájem a kterou zloději už delší dobu rozkrádají na šrot pro sběrné suroviny, domluvil jsem se s vedením Barrandova na dvacetiletém bezúplatném pronájmu už značně zdevastovaných exponátů. Dostali jsme ale podmínku: vozidla jsme museli na vlastní náklady zprovoznit. No a po dvaceti letech jsme je postupně odkoupili.

Jaký je nejcennější kousek vaší sbírky?

Třínápravový vojenský štábní automobil Škoda 903 Superb z roku 1938 z osmi rychlostmi vpřed a dvěma vzad, s uzávěrkou diferenciálů druhé a třetí nápravy. Jde o vrcholnou ukázku československé konstrukční školy třínápravových velitelských vozidel. Dnes už jsou na světě v této verzi pouze dva. Unikátní je i policejní autokar Walter z roku 1929. Ten už je jediný na světě a samozřejmě i on jezdí. A pak tu máme rychlíkový autobus Škoda 104 z roku 1929. Ten náš používaly jednotky Stráže obrany státu. A samozřejmě že jezdí.

Máme tu i britský náklaďák Bedford OY, který „účinkoval“ ve válečném filmu Tobruk Václava Marhoula. Byli jsme s ním skoro tři měsíce na Sahaře. Když jsme ale ten Bedford renovovali a sundali dveře, něco v nich chrastilo. Říkám: „To bude asi rozbité sklo.“ Jenomže jsme našli měděnou minci z jedné strany zcela ošoupanou a vyhlazenou z toho, jak celou druhou světovou válku a ještě desítky let po ní klouzala v těch dveřích ze strany na stranu. No a na její druhé neošoupané straně byl portrét britského krále Jiřího. Docela cenný sběratelský kousek, nemyslíte?

Říkáte, že Češi mají o vojenskou historii zájem. Avšak vchod do pěchotního srubu Jordán v Brdech, který jste v 90. letech uvedli do původního stavu, je dnes zavalen zeminou a betonovým panelem, protože vám ho opakovaně vykradli…

To, co se stalo se srubem Jordán, není projevem vztahu k vojenské historii, ale k pivu. Srub několikrát vykradli loupežníci, kteří šli za šrotem. Traktorem vyrvali i pancéřové dveře, vykradli vybavení pancéřového zvonu, odnesli si výtahy na munici… Prostě spoušť. Při pátrání jsme pak dokonce zjistili, že někteří bunkrologové si věci z Jordánu od zlodějů koupili. Museli vědět, že jsou kradené a odkud pocházejí. Tak tohle mě opravdu zabolelo.

Není tedy přece jen většině lidí vojenská historie této země šumafuk?

Chápu skepsi novináře, ale připomínám, že třeba červnové akce ke Dni pozemního vojska – BAHNA, kde jsme s naší historickou technikou rovněž byli, se zúčastnilo přes 50 tisíc lidí. A to snad také něco vypovídá o tom, že lidem to není šumafuk. Možná jsme přece jenom v menšině, ale jsme tu. Nejslavnější stíhač v Bitvě o Velkou Británii Josef František říkal: „My jsme my!“

I přes bolestnou zkušenost s Jordánem si tedy myslím, že většina Čechů jsou slušní lidé.