Lazaret SS nebo násilnický gang. Historie Vyšehradu nejsou jen pověsti

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Místo spjaté s českou historií, pověstí o Horymírovi, kněžně Libuši a Přemyslu Oráči, bazilika sv. Petra a Pavla nebo Slavín - hřbitov, kde leží mnoho významných osobností. Vyšehrad má ale i daleko temnější vrstvy historie, o kterých se často tolik nemluví, a to je škoda.

„Lidé sem přicházejí s představou národního symbolu, což jsme samozřejmě rádi. Ale když jim vyprávíme o tom, že v kasematech byly za války letecké kryty lazaretu SS nebo že některé části Vyšehradu doslova zmizely a jejich cihly byly použity jinde, bývají překvapení,“ říká ředitel Národní kulturní památky (NKP) Vyšehrad Petr Kučera.

Jedny z nejzajímavějších, ale také ne tolik probádaných příběhů Vyšehradu, lze paradoxně najít spíše v moderní historii. „Příběh Vyšehradu 20. století je prakticky zcela nezmapován,“ vysvětluje Kučera a dodává, že se NKP Vyšehrad snaží tuto skutečnost změnit.

„Existují příběhy, které teprve postupně vytahujeme na povrch. Zatím stále bádáme v archivech, abychom tuhle etapu Vyšehradu více prozkoumali a samozřejmě ji časem promítli do našich expozic a publikací. Zatím jsme třeba narazili na zajímavosti, že Vyšehrad figuroval v tajném německém seznamu jako místo pro podzemní továrnu. Dokonce zde byly pronajaté podzemní prostory vysočanské firmě Marconi Radioslava, kde se za války vyráběly součástky pro jaderné bomby v rámci jaderného německého programu,“ odkrývá ředitel NKP Vyšehrad.

Většina zajímavostí z minulého století se ukrývá právě ve vyšehradských kasematách, neboli podzemních chodbách.

„Nejznámější podzemní prostor je Gorlice, kde je dnes schováno šest originálních soch z Karlova mostu. My se ale snažíme ukazovat, že to není jen o nich. Gorlice například sloužila za první republiky ke skladování kulis Národního divadla, po druhé světové válce, když se zestátnila kinematografie a rušily se půjčovny, pak jako úschovna pro nevhodné prvorepublikové filmy, které byly později rozprodávány po kilech na průmyslovou výrobu,“ vysvětluje Kučera.

Gorlice ale není jediným podzemním prostorem, který může Vyšehrad uvést v novém světle. „Významné jsou například Podolské kasematy, které by byly úplně obyčejné, kdyby za druhé světové války nebyly přestavěné na protiletecké kryty pro lazaret SS, který tehdy sídlil v Podolském sanatoriu,“ dodává Kučera.

Jako jeden z dalších příběhů, který se Petr Kučera v čele NKP Vyšehrad snaží připomínat, je kapitola Královských vyšehradských jezdců. „Vyšehradští jezdci byli v podstatě pouliční gang pražské mládeže v 50. letech, který byl ovlivněn dobovou západní kapitalistickou módou. Na Vyšehradě dělali neplechy, rvali se mezi sebou, sem tam někoho okradli, prostě tak trošku chuligáni,“ popisuje skupinu Kučera.

Vyšehradští jezdci nebyli chuligáni tak trošku, ale zcela dokonale. Jejich zábavou bylo přepadat náhodné kolemjdoucí, okrádat je, a někdy i zmlátit, ačkoli hlásali, že jejich hlavním poselstvím je revolta proti režimu.

Jejich neurvalé chování nahrálo komunistickému režimu ve strašení prozápadním vlivem. V každém případě měli ale hlavní sídlo na Vyšehradě, mimo jiné i v kasematách. „Když jejich výtržnictví přesáhlo všechny meze, byl s nimi zahájen velký proces, který měl ukázat, jak může vést obliba Západu mládež na scestí,“ vysvětluje Kučera.

Díky tomu, že nebylo vyšehradské podzemí za minulého režimu zamřížované, se tam mohla skupina výtržníků volně pohybovat. „Když člověk věděl, v jakém křoví je jaký vstup do podzemí, tak tam vlezl. Vyšehrad byl v podstatě takové Eldorádo dobrodruhů. Kromě Jezdců tam byly i řady jiných klučičích part, které třeba hledaly poklady,“ dodává Kučera.

Vyšehradští jezdci měli ale návaznosti i na již zmíněné Podolské kasematy, kde byly dříve kryty. „Podolské kasematy byly jediné omítnuté a po jezdcích tam zůstaly nápisy, například ‚My Američané jsme všude doma‘ nebo různé podpisy, samozřejmě v podobě amerických přezdívek,“ popisuje ředitel.

Na komplikovanější historii Vyšehradu se snaží poukazovat i výstava s názvem Vzestupy a pády Vyšehradu, která demonstruje, že dějiny tohoto místa jsou všechno, jen ne lineární.

„Vyšehrad byl vždy vystavěn, posílen, opevněn – a pak znovu opuštěn, zapomenut nebo zbořen. Ty cykly se opakují,“ vysvětluje Kučera a zmiňuje tři hlavní vrcholy historie, které výstava tematizuje: období Vratislava II., kdy se z Vyšehradu stává královské sídlo; období Karla IV., jenž z něj vytváří dynastický památník; a éru Ferdinanda III., za níž se stává hlavní zbrojnicí celých Čech. „Každý z těch momentů je vrcholem i začátkem nového úpadku. A právě o těchto sinusoidách Vyšehradu naše expozice vypráví,“ dodává Kučera.

Na otázku ohledně pověstí odpovídá ředitel NKP Vyšehrad s úsměvem. „Například příběh o Šemíkovi se poprvé objevuje až v 16. století v kronice Václava Hájka z Libočan. Je ale velmi podobný skutečnému případu z Norimberku, kde jistý rytíř Eppelein prchal před popravou na svém koni jménem Schémik, přeskočil hradby a utekl. Je docela možné, že právě tenhle příběh posloužil jako inspirace,“ vysvětluje.

Návštěvníky by přes všechny vlastnosti místa lákal především na jeho polohu. „Asi vás nepřekvapím, ale lákal bych na výhledy. Jestli je tu něco fakt fascinujícího, tak je to skutečně ta poloha. To, co Vyšehradu dala do vínku příroda, je to ta skála nad řekou, kde máte výhled 360 stupňů. Připadáte si jak na lodi,“ popisuje Kučera.

Společně se svými kolegy navíc „skálou“ shrnul vše, co podle nich Vyšehrad skrývá. „Dlouho jsme hledali motto, které by vystihovalo Vyšehrad – všech šest jeho významů – a nakonec jsme přišli na to, že Vyšehrad je skála českých dějin,“ vysvětluje a připomíná, že je ovšem archeologicky prozkoumaný pouze ze 17 procent, takže ještě může překvapit.