Historik Stehlík: Mnichov nám zlomil vaz. Nejsem jediný, kdo to říká

Ředitel lidického památníku Eduard Stehlík ví jako historik o československém pohraničním opevnění všechno. Jako člověk, který se o něj zajímá od 15 let, byl proto nejlepším mentorem, jakého mohly Seznam Zprávy získat.

V publikovaném seriálu o tvrzích, pevnostech a bunkrech postavených proti Hitlerovi například opakovaně připomněl, jak rychle se před 90 lety stavělo. Se zjevnou paralelou ke dnešku říká, jak mu „imponuje schopnost“ většiny tehdejších politiků „nést v časech ohrožení zodpovědnost za svá rozhodnutí a také rychlost přejít od slov k činům“.

V Československu ohroženém Hitlerem se za pouhých dva a půl roku vyprojektovalo a postavilo 270 bunkrů těžkého opevnění a 10 tisíc lehkých „řopíků“. Včetně vývoje a výroby speciálních zbraní, lafetací, vzduchotechniky, dieselagregátů či pevnostních výtahů. „Dnes bychom za těch dva a půl roku neobdrželi – při tom všem, co máme k dispozici – ani první stavební povolení,“ připomíná s velkým respektem Eduard Stehlík.

S tím, že plány byly mnohem ambicióznější, avšak před 88 lety (29. září 1938) je zastavila Mnichovská dohoda. A podle Stehlíka nakonec i slabost politiků, kteří se jí podřídili.

Nejprve otázka, která rozděluje historiky: Mohly pohraniční pevnosti sehrát při obraně republiky významnější roli?

Záleží na tom, o jakém úseku pohraničního opevnění se bavíme. Některé pevnosti byly stavebně dokončené, jiné rozestavěné a jinde se teprve začínalo.

Nicméně ten, kdo říká, že Československo se výstavbou pevností nebo „řopíků“ připravovalo na minulou válku a že proto bunkry neměly větší obranný smysl, neví, o čem mluví. Fortifikace budovaly v meziválečném období i další země a výstavbu velmi rozsáhlých opevnění můžeme sledovat i dnes na Ukrajině.

Proč se do toho pustilo v roce 1935 Československo?

Bylo to pragmatické řešení rizika, které republiku ohrožovalo už od jejího vzniku v říjnu 1918. Měla extrémně dlouhé hranice se státy, které nebyly spojenci – a to ještě mírně řečeno. Pro první republiku byly největšími hrozbami Maďarsko a Německo, přičemž československé operační plány označovaly až do počátku 30. let jako největší hrozbu Maďarsko, s nímž jsme svedli v roce 1919 velmi krvavou válku o Slovensko. No a nedlouho předtím i s Polskem o Těšínsko.

Vztahy s těmito sousedy nebyly zdaleka ideální a hranice s Německem navíc nekončily u Liberce jako dnes, ale až u Ostravy. No a po anšlusu Rakouska nás Německo obklopovalo téměř kolem dokola. Ke spolehlivé obraně obrovsky dlouhých hranic scházeli tudíž vojáci. Tisícovka hraničářů v pevnostech měla ubránit stejně dlouhý úsek jako dvacetitisícová divize. Šlo tedy o velkou úsporu na lidech a jejich životech. To byl hlavní důvod výstavby opevnění.

Armáda se ale snad nesoustředila jen na budování pevností?

Nikdy nešlo o střet „buď beton, anebo tanky“. Pevnosti byly jen jednou z částí systému, který měl bránit republiku. Armáda se zaměřila i na výstavbu letectva, tankových jednotek, dělostřelectva a také na rozvíjení manévrového boje. Třebaže po letech drastických škrtů na obranu se obojí dělo s velkým zpožděním. Jen pro představu: Stát dal v roce 1938 od ledna do září, tedy za pouhých devět měsíců, na obranu stejnou sumu peněz jako v letech 1926 až 1938. 

A zpoždění se projevilo…

Na vybudování spolehlivé obrany je nutný čas. No a my jsme ho tehdy prohráli, třebaže to, co naši předkové před 90 lety za necelé dva roky při výstavbě opevnění vybudovali, je i z dnešního hlediska ohromující. Tehdy i dnes platí slova generála Husárka, že „finance vynaložené na armádu a zbraně v míru šetří krev národa za války, případně mohou válku odvrátit, protože pro útočníka nebudeme tak snadnou kořistí“ (generál Karel Husárek, 1893–1972, legionář, vrchní ředitel opevňovacích prací, autor podrobného opevňovacího plánu známého jako tzv. Husárkův program, pozn. red.).

Kolik z plánovaných pevností či bunkrů se nestihlo?

Podle nejkomplexnějšího Husárkova programu z listopadu 1937 mělo být celkem postaveno 1300 objektů těžkého a 15 tisíc objektů lehkého opevnění. Tvrzí a srubů se nakonec stihlo postavit 270, což je asi jedna pětina z plánovaného záměru, a „řopíků“ bylo hotových na 10 tisíc. Z těchto pevností a pevnůstek byla přitom pouze jedna třetina bunkrů plně vyzbrojena a vybavena. Jak říkám, prohráli jsem závod s časem.

A které obranné úseky či pevnosti na tom byly nejlépe?

Kompletně hotov byl úsek mezi Bratislavou a Komárnem. Téměř dokončen byl úsek u Moravské Ostravy: Od Bohumína po obec Háj ve Slezsku, třebaže tvrz Smolkov nebyla vybavena plánovanými zbraněmi. Připravovaná výstavba tvrze Orel u Darkoviček byla na druhé straně odsunuta.

Asi nemá cenu zabíhat do technických detailů, takže zmíním jediný: Do těchto pevností se už nestihly instalovat kulometné otočné věže, takže se nemohly zapojit do předpokládaných směrů palby.

Přesto akcentujete, že pevnosti mohly mít při obraně velký význam…

Dříve či později by vojska wehrmachtu prošla. Moravskou Ostravu by dost možná obešla přes nedokončené či rozestavěné úseky. Ale stojím si za tím, že pevnosti měly ve své době nemalý význam. Pokud by se wehrmacht pokoušel útočit na úseku Moravská Ostrava, utrpěl by velmi těžké ztráty – i přes nedodělky.

To jsou ale jen teoretické úvahy.

Ne tak docela. Dochovaly se například záznamy z bojů o malé řopíky na tehdejší Podkarpatské Rusi (v letech 1919 až 1939 tvořila jednu z pěti, později čtyř samosprávných zemí Československa, jež byla k republice připojena po zániku Rakouska-Uherska, pozn. red.). A představte si, že i na tomto lehkém opevnění si útočící Maďaři vylámali zuby.

Jakou roli hraje v podobných situacích morálka a odhodlání ohrožené či napadené země?

Obrovskou. S historikem Martinem Vaňourkem jsme mluvili s více než třemi stovkami hraničářů, kteří byli připraveni bojovat v pohraničních pevnostech až do posledního dechu. Za všechny hraničáře se znovu vrátím k vyznání poručíka Františka Stehlíka, velitele izolovaného pěchotního srubu K-S 48 „Nad silnicí“ nedaleko dělostřelecké tvrze Adam:

„Byli jsme přesvědčeni, že republiku ubráníme! Ubráníme, nebo padneme. Jinou možnost jsme si nepřipouštěli. Dnes to vypadá možná zvláštně, ale my jsme to nebrali jako něco výjimečného. Byli jsme mladí, sebevědomí důstojníci svobodné a demokratické republiky, pro kterou jsme byli připraveni přinést jakoukoliv oběť.“

Silná výpověď…

Diskuze s hraničáři patří k nejsilnějším zážitkům v mé kariéře historika. Znovu proto říkám: Kdekoliv, kde stály pevnostní objekty – je jedno, zda dokončené, nebo hrubé stavby jen provizorně vyzbrojené, ale obsazené odhodlanými vojáky –, nebyla by to pro německý wehrmacht ani trochu jednoduchá záležitost. Válka o Československo by nebyla, pokud bychom se bránili, oním květinovým vítězstvím, kterým si Němci prošli při obsazování Porýní či při anšlusu Rakouska. Šlo by o zcela jiný a pro Němce hodně krvavý příběh.

Historici však nemají rádi diskuze na téma: co by bylo, kdyby…

To je fakt. Někdy ale neuškodí přemýšlet o variantách, které se při zlomových historických událostech nabízely a které nebyly trestuhodně využity. Leccos totiž mohlo vypadat v historii této země o dost jinak. I tohle je dobré pro budoucnost vědět.

A jaké varianty či scénáře se tedy v roce 1938 při obraně Československa nabízely?

Zachovaly se například doložené vzpomínky, že část německého armádního velení považovala Hitlera za blázna. Pokud by tedy došlo k válce s Československem – a ta by wehrmachtu způsobila ztráty, které by německá veřejnost po nekrvavých vítězstvích při obsazování Porýní či Rakouska neakceptovala – byli němečtí generálové připraveni odstavit Hitlera od moci.

Skutečně?

Studoval jsem archivy německé armády ve Freiburgu a z nich je patrné, jak masivní výstavbou procházel wehrmacht po nástupu Hitlera k moci. Velení armády mu říká: „K případné expanzi potřebujeme mnohem víc času. Nestíháme to.“ Zejména proto Hitler až horečně tlačil na podepsání mnichovské dohody a na odstoupení československého pohraničí i s pevnostmi. Musel Československo napadnout ještě před jejich dokončením, ale i před přezbrojením československé armády novými špičkovými zbraněmi.

Varování německého generálního štábu potvrdil ostatně i anšlus Rakouska, který byl po vojenské i organizační stránce pro stále ještě nepřipravený wehrmacht naprostou katastrofou: Nebojovalo se sice, ale jednotky wehrmachtu přesto nekoordinovaně bloudily Rakouskem, nefungovalo spojení. Pokud by se tedy rakouský bundesheer postavil na odpor, vyústilo by to nejspíš v oboustranný masakr.

Připomenu argumenty jednoho z nejlepších stratégů druhé světové války, německého maršála Ericha von Mansteina, který v roce 1938 varoval: „Základem německého nástupu proti ‚Tschechei‘ je myšlenka operačního překvapení, aby se tím na počátku zajistila převaha, nutná k rychlému úspěchu, převaha, které jinak proti plně mobilizovanému českému vojsku nemůžeme dosáhnout…“

Čím nás dnes mohou události z roku 1938 inspirovat?

Pokud bychom si měli od předků vzít z něčeho příklad, je to cílevědomá výchova k vlastenectví. Nejvíce mi ale imponuje, aniž bych si prvorepublikové politiky idealizoval, schopnost většiny z nich nést v časech ohrožení zodpovědnost za svá rozhodnutí a také rychlost přejít od slov k činům.

Co myslíte konkrétně? 

Československá generalita navštívila francouzskou pevnostní Maginotovu linii poprvé v roce 1934 a ještě v tomtéž roce začaly terénní průzkumy v našem pohraničí. No a již v únoru 1935 přijíždějí francouzští fortifikační experti, vzniká Ředitelství opevňovacích prací, aby se od jara 1936 začaly zadávat stavební práce na pohraničních úsecích.

První pevnosti stály už za rok. Za pouhých dva a půl roku se vyprojektovalo a postavilo oněch 270 bunkrů těžkého opevnění a 10 tisíc lehkých „řopíků“. Včetně vývoje a výroby speciálních zbraní, lafetací, vzduchotechniky, dieselagregátů či pevnostních výtahů. Dnes bychom za dva a půl roku neobdrželi – při tom všem, co máme k dispozici – ani první stavební povolení.

Také výzbrojní program československé armády na rok 1938 byl po anšlusu Rakouska kompletně přepracován za pouhý týden. Za tu dobu by se možná dnes nepřipravila ani porada.

To by nás mohlo spíš frustrovat než inspirovat.

Někdy je mi z těch dnešních poměrů a neustálého žvanění bez schopnosti přijmout rozhodnutí a nést za ně odpovědnost až fyzicky nevolno. Právě tohle nás odlišuje od časů první republiky v časech jejího smrtelného ohrožení. Tehdejší rychlost rozhodování je až fascinující. Přitom se i tenkrát mezi stavebními firmami o výstavbu pevností soutěžilo, prověřovaly se nejenom schopnosti stavebníků, ale i jejich bezpečnostní spolehlivost.

Jak kvalitu pohraničních pevností hodnotili důstojníci a generálové wehrmachtu?

Někdy se mluví o úspěšném a snadném dobývání belgických a francouzských pevností v roce 1940 německými výsadkáři. Není příliš známo, že němečtí výsadkáři, kteří přistáli s kluzáky na povrchu pevnosti Eben-Emael považované za prakticky nedobytnou, se na dobytí této tvrze pečlivě připravovali na českém pevnostním systému.

„Bylo pro nás obrovskou výhodou, že jsme měli možnost se připravovat na českých pevnostech v okolí Králíků. Po tvrdých přípravách v Československu bylo už pro nás belgické opevnění hračkou,“ četl jsem v německém archivu bojový deník nadporučíka Rudolfa Witziga, který při dobyté Eben-Emael velel úderné skupině parašutistů Granit.

Bez zajímavosti není ani komentář šéfa abwehru (nacistická armádní rozvědka, pozn. red.) Wilhelma Canarise ke cvičné výsadkové „operaci Bruntál“, kdy byly při dobývání pevností u linie československého opevnění u obce Košetice u Bruntálu nasazeny dva tisíce německých parašutistů, třebaže bez součinnosti s pozemními jednotkami.

Ukázalo se, že výsadek několika tisíc mužů by pro Němce neskončil dobře. Kvůli důmyslným a neodhaleným palebným sektorům bunkrů by byl výsadek rozmetán. „Za války by se nebyla tato akce podařila. Bylo by to divadlo,“ měl prohlásit Canaris.

Uvádím to ale jen jako teoretický příklad. V ostré akci to mohlo vypadat o dost jinak. 

Měl se tedy prezident Beneš pustit do války s Německem nehledě na nedokončené pohraniční opevnění?

Bránit jsme se rozhodně měli. Mnichovem jsme se stejně nevyhnuli statisícovým obětem na životech. Vojáci neumírali v boji, nýbrž na popravištích a v koncentračních táborech – při vší úctě k těm, kteří bojovali a umírali na západní frontě, Středním východě či v československém armádním sboru v SSSR. 

I náčelník Hlavního štábu Ludvík Krejčí apeloval na československé politiky: „Německo nemá tak velkou vojenskou sílu, kterou nám vyhrožuje. Na válku zatím připraveni nejsou. Jen vyhrožují. Nadešla osudová doba našeho národa, která si žádá osudových rozhodnutí. Cílem Německa je Černé moře. Pro náš národ nebude slitování, nebude-li se bránit, bude bídáckým a všemu lidství se příčícím způsobem vyhlazen. Když zemřít, tak čestně.“

Z českých historiků nejsem ani zdaleka jediný, kdo říká, že Mnichov zlomil tomuto národu vaz.