Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Před 19 lety se rozhodla šířit myšlenku, že předčítání dětem má nezastupitelné místo v rodině. Se svou dnes 19letou dcerou si předčítala celý její život a dnes si vzájemně knihy doporučují. Ukazuje se, že část dětí dnes už čte hlavně knihy v anglickém originále. A také se ukazuje, že někteří čeští klasici jsou už neatraktivní. A zatímco Astrid Lindgrenová stále boduje, generacemi milovaní Karafiátovi Broučci přestávají děti zajímat. I proto letos udělá na svém webu organizace Celé Česko čte dětem po delší době větší změnu v seznamu Zlatých titulů pro předčítání. Ty jsou často první inspirací rodičů, když se potřebují poradit o tom, co s dětmi číst a jaké knihy jim koupit.
Jak se dětští čtenáři za tu dobu, co Celé Česko čte dětem provozujete, změnili a jaké nové výzvy to přináší?
Soužití s chytrými telefony je dnes intenzivnější. Nelátková závislost na tom, co nabízejí, se stupňuje, soutěžíme se sociálními sítěmi, s krátkými videi, videohrami, vším tím, co mají dnes všichni k dispozici nonstop. Telefon v tomto směru doslova rozdělil rodiny. Každý člen rodiny je často ve svém světě, se svým „kamarádem“. Nedávno jsem se jednoho chlapce ptala, zda dokáže rozlišit, co je reálné a co virtuální. A on mi odpověděl: A je to důležité?
A čtou něco jiného?
Dnešní mladá generace je náročnější, protože má podstatně pestřejší a žánrově rozmanitější knižní nabídku. Fantasy, dystopie, komiksy, deníky, mangy a další. Tematicky literatura reaguje na klimatickou krizi, nebojí se mluvit o úzkosti, traumatu, rozvodu, smrti, životě s hendikepem. Už i pro nejmladší se za posledních pár let doslova roztrhl pytel s příběhy, ve kterých autoři učí předškoláky pojmenovávat své vlastní emoce, kladou důraz na empatii a ohleduplnost.
Proč podle vás může předčítání pomoci sblížení rodin?
Čtenářem se dítě stává, už když začne poslouchat. Vytváří se tím, ideálně od útlého dětství, rituál. Rodiče, kteří tomu chtějí pomoci, vědí, jak je to blahodárné pro obě strany. Vytvoří se prostor, ve kterém si mohou vzájemně sdílet pocity, emoce, ale také návyk společně trávit čas. Dáváme tím najevo, že děti jsou pro nás důležité, důležitější než cokoliv jiného, dostávají lásku, pozornost. Společné čtení podle mě dokáže měnit lidské osudy. Posvátná chvilka se stává neodmyslitelnou součástí obyčejného dne.
Říkáte, že to mění lidské osudy. Co tím myslíte?
Čtení a s ním sdílení příběhů a také povídání si o knihách nastavují žebříček hodnot. Z cizích příběhů si můžeme leccos odnést do vlastního života. Čtení je jediná závislost, která nesvazuje a neomezuje. Ukazuje se také, že z vášnivých čtenářů se nestávají lidé závislí na sítích nebo na mobilu obecně. Čtení brání tomu, aby tomuto zlozvyku člověk propadl.
Kdy začít s předčítáním?
Co nejdříve. Začněte společným prohlížením leporel nebo knížek, obrázkovými knihami s minimem textu, rytmickými básničkami, postupujte přiměřeně věku.
A když už dítě čte samo, máme přestat?
Společné čtení by mělo pokračovat. Děti často otráví, že najednou musí číst samy, a z nadšeného posluchače se stane otrávený čtenář. I když technicky už zvládá písmenka, pořád čte pomalu, s námahou, bez hlubšího porozumění. Společné čtení pro radost jej přirozeně připraví na roli čtenáře, který se ponoří i do složitějších, mnohovrstevnatých příběhů, kdy čte s porozuměním. Děje se to přibližně ve věku 12 až 13 let. Ale předčítat můžeme nadále.
A nestačí to, alespoň ve vyšším věku, nechat na škole?
Škola nás sice naučí číst. Už v první třídě. Pokud si však lásku k poslouchaným příběhům nepřineseme z domu, školní čtení můžeme pociťovat jako mírně nátlakové. Škola rozvíjí to, co začalo doma. Neberme však škole to, co je jí vlastní. Většina z nás potkala za život učitele-průvodce, který nám nabídne příběhy jako klíč. Ke světu. K sobě. K druhým.
Dokážou čtení nahradit audioknihy? Nebo třeba i podcasty, které dnešní děti hodně poslouchají?
Poslouchání audioknih je pro děti druhá nejlepší varianta, i když samozřejmě chybí přítomnost rodiče. V posledních průzkumech Národní knihovny z roku 2023 se u populace starší 15 let ukázalo, že oblíbenost audioknih za posledních deset let zaznamenala podstatný nárůst.
Na webu máte seznam knih, takzvané Zlaté tituly. Nejdeme tam mnohé současné české spisovatelky a spisovatele, ale také Astrid Lindgrenovou, Tove Janssonovou, Nesba či Michaela Ende. Mění se jejich výběr v čase?
Brzy spatří světlo světa naše nové logo a s ním nový celý web a také aktualizované seznamy pro různé věkové kategorie až do věku 16 plus. Budou pestřejší a odvážnější. Vámi výše vyjmenovaní autoři zůstávají. Provedli jsme rebranding, když se už blížíme k našemu 20. výročí.
Z českých autorů tak nově najdete třeba Jakubu Katalpu, Ninu Špitálníkovou, Marka Torčíka, ale i klasiky jako Bohumila Hrabala, Otu Pavla a Jana Otčenáška.
A co starší česká klasika?
Často slýchávám názor, že Babička Boženy Němcové nebo Jiráskovi Psohlavci mladou generaci ke čtení nepřivedou. Je v tom kus pravdy, na druhé straně s tou Babičkou bych nebyla tak radikální. Na některých úryvcích by se i současným školákům dalo ukázat, že laskavost, víra v dobro a kořeny v rodině a přírodě mají nadčasovou hodnotu, protože se dotýkají něčeho trvale lidského. Chudák Božena Němcová, stala se symbolem nudy.
Němcová opravdu děti nenadchne, pokud s textem nebudeme pracovat moderním způsobem. Vidíte problém v tom, jak se učí literatura v Česku?
Bohužel, mnozí učitelé pořád neopustili frontální výuku. Přitom dneska se neustále mluví o těch všech fantastických výukových metodách kritického myšlení, které výuku všech předmětů, nejen literatury, posouvají na zcela jinou úroveň.
Jací autoři podle vás dokážou děti nejsnáze přivést k čtení?
Autoři, kteří píšou tak, že přirozeně vtahují děti do příběhu. Čeští autoři mají velký význam pro první čtenářské zkušenosti dětí. Zvláště když dítě čte v mateřštině, důvěrně rozumí jazykovým nuancím a kulturním reáliím.
Samozřejmě jsou stálice jako Astrid Lindgrenová. Ty její knihy mají něco magického. Neznám dítě, které by nemělo rádo Děti z Bullerbynu. Přitom se v té knize vlastně nic moc neděje, na rozdíl od Harryho Pottera. Takových autorů, kteří rozečtou celý svět, není mnoho.
V okolí mám mnoho dětí, které od určitého věku už české knihy moc nečtou, ale ty v originále v angličtině ano. Co to bude znamenat?
Ano, zaznamenala jsem to. Slyším od některých středoškoláků, že se jim snadněji tvoří eseje v angličtině než v češtině. Nicméně nemyslím si, že je to převažující trend. Nejsem ale schopna předvídat, co bude dál. Tak stejně nevíme, co se čtenářstvím udělá ta naše digitální doba, kdy jsme neustále „online“ a „in touch“.
Máte v tomto směru i podobné zkušenosti s vaší dcerou? Předpokládám, že je zdatná čtenářka. Co čte, prozradíte nám?
S mou dcerou jsme například sdílely lásku ke knize Jako zabít ptáčka od Harper Leeové. Myslela jsem si dlouho, že vítěz zůstává stejný. Ukázalo se poslední dobou, že její favorité se mění v čase. K nejoblíbenějším patří Normal People od Sally Rooneyové v originále, Malý život od autorky Hanya Yanagihara či Orgány nepatří do nebe od Renaty Kalenské.
S kým seznam doporučovaných knih konzultujete?
To je alchymie, teď jsme s přípravou aktualizovaného seznamu oslovovali rodiče, děti, knihovníky, recenzenty dětských knih a odborníky z řad pedagogů. Je to otevřený seznam. Budeme postupně přidávat další tituly. Na aktualizaci se významně podílely i dlouholeté respektované recenzentky literatury pro děti a mládež.
Vaše aktivity přinesly hodně užitečného, kam chcete směřovat dál?
Prvního června začal 15. ročník Týdne čtení dětem, který bude opět doprovázen bohatým programem ve školách, knihovnách i kulturních centrech po celé republice. Chceme i nadále burcovat především rodiče. Ve 21. století je pro rodiče složitější přivést děti ke čtení v tom světě plném virtuálních impulzů.
Myslím si, že tohle téma by si zasloužilo větší podporu, i ze strany státu, ministerstva školství. Rodič je pro dítě jako maják, který vrhá své bezpečné světlo a ukazuje cestu. Rodič je architektem dětství svých ratolestí, prvním vzorem, průvodcem, rádcem. Nejšťastnější jsou ti, kdo nalézají přirozené autority v nejbližším okolí. Naše dětství by mělo rámovat několik slov: Být milován, hrát si, chodit ven, číst si a zpívat. Je na nás rodičích, jak s tím dál naložíme.
Vydali jste velmi úspěšnou sbírku povídek Kapuce od mikiny pro starší věkovou skupinu, než kterou jste doposud oslovovali. Chystáte pokračování?
V té knize se 15 renomovaných českých autorů prostřednictvím povídek ponořilo do témat, pocitů a prožitků dospívajících teenagerů. Další pokračování s názvem Rosa na pavučině je na spadnutí. Nové povídky opět nahlížejí pod povrch toho, co dospívající náctiletí skutečně prožívají.
Do nové sbírky jsme oslovili jak stávající autory, jako je například Alena Mornštajnová, Petra Soukupová nebo Ivona Březinová, tak do Rosy na pavučině nově přispěli Karin Lednická, Bianca Bellová, Jan Štifter, Leoš Kyša a David Hrbek. Povídky jsou odvážné. Autoři se nebojí jít k jádru věci.
