Návrat vyhynulého savce i zubrů do české přírody. Útočiště našli v Milovicích

Začalo to skromně. V lednu 2015 dorazilo z Anglie do bývalého vojenského prostoru Milovice ve středních Čechách čtrnáct klisen divokých koní. Na jaře k nim přibyl jeden hřebec, načež následovalo šest zpětně vyšlechtěných praturů z Holandska a osm zubrů z několika rezervací v Polsku.

Od té doby se přírodní rezervace v Milovicích „nafoukla“ ze 40 na 350 hektarů a stádo velkých kopytníků se rozrostlo na zhruba tři sta padesát kusů, přičemž nejpočetnější jsou divocí koně. Zvířata se už neprohánějí pouze po bývalém vojenském prostoru, ale také po dalších sedmnácti územích po celé republice. A občas k nim kvůli udržení genetické pestrosti přibude nějaký ten nepříbuzný jedinec ze zahraničí – aby populace postupně nedegenerovala.

Za projektem, který chválí přírodovědci i ochránci přírody a který sklízí významná environmentální ocenění, stojí Dalibor Dostál, ředitel obecně prospěšné společnosti Česká krajina. Je to přírodě nejbližší způsob péče o krajinu,“ říká Dostál. Známe se spolu ještě z dob, kdy býval novinářem, proto jsem v rozhovoru zachoval tykání.

Jak se zrodil nápad zřídit nový typ přírodní rezervace, který v Česku do té doby neexistoval?

Vlastně díky mé původní žurnalistické profesi. Psal jsem články o přírodě a okolo roku 2005 se otevřelo téma o vymírání motýlů. To mě tehdy hodně zaujalo i vzhledem k vlastním vzpomínkám z dětství, které jsem trávil v malé vesničce Veselí na Moravě.

Okolo byly samé louky a lesy. S bráchou a sestřenicemi jsme pořád lítali venku. Vzpomínám si, že nám luční koníci pořád odskakovali od nohou. Ale motýlů už tehdy na přelomu 70. a 80. nebylo tolik, kolik jich ještě pamatovali mí rodiče. Vyprávěli mi, že se tam běžně vyskytovali žluťásci, modrásci a další poměrně vzácné druhy. Zatímco za mého dětství už tam byli hlavně bělásci a několik dalších nejběžnějších druhů. Pestrost, kterou pamatovali ještě moji rodiče, byla pryč.

Co bylo dál?

I když příroda pořád vypadala poměrně hezky, už tehdy jsem si uvědomil, že se s ní děje něco špatného. Když se pak po mnoha letech začalo ve vědecké komunitě a v médiích probírat téma mizejících motýlů, na své dětství jsem si nemohl nevzpomenout. Jako novinář jsem pak také psal články o vymírání motýlů, přičemž hlavní vědecké zdůvodnění bylo, že člověk v krajině hospodaří výrazně jinak než dříve, což mnoha motýlím druhům nevyhovuje. Že třeba babičky už nechodí v srpnu vyžínat meze.

Přemýšlel jsem o tom a říkal si, že člověk v té době vlastně jen napodoboval něco, co se běžně dělo v rámci přírodních procesů. Sám jsem si tam pak dosadil divoké koně, zubry a pratury, kteří se o významnou část krajiny starali dávno před člověkem. Vlastně jen tím, že spásali trávu a pohybovali se volně po území.

Své úvahy jsem sdělil přírodovědcům, s nimiž jsem na článcích spolupracoval, a ti se tomu k mému překvapení nevysmáli. A dokonce mi potvrdili, že jde vlastně o nový mezinárodní vědecký pohled na vývoj krajiny a přírody, ale k nám to zatím nedorazilo. Měl jsem radost, že jsem coby amatér přišel na něco, co věda v té době už také vybádala.

A rozhodl ses založit Českou krajinu?

Nejprve jsem toto téma začal popularizovat v novinách. Spolu s přírodovědci jsem očekával, že se některá zavedená nezisková organizace zaměřená na ochranu přírody tohoto konceptu sama chopí a začne ho uskutečňovat – v Holandsku nebo Anglii podobné projekty s velkými kopytníky už tehdy fungovaly třeba i několik desítek let. Jenže se toho nikdo nechopil, a tak jsem skutečně založil ochranářskou společnost Česká krajina.

Proč jste vybrali zrovna pozemky v Milovicích, kde před tím užívala rozsáhlý vojenský prostor sovětská armáda?

Jelikož většina biologů, s nimiž jsem spolupracoval, pocházela z Jihočeské univerzity nebo Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích, hledali jsme vhodné území pro první rezervaci napřed v jižních Čechách, například ve vojenském prostoru Boletice. Jenže jednání s armádou nikam nevedla, tak jsme se začali poohlížet i jinde.

Tady v Milovicích se zrovna řešila výstavba velkého fotovoltaického parku, ale protože to investor nestihl do konce roku 2010, kdy byly ještě velmi výhodné výkupní ceny solární elektřiny, tento záměr padl. A najednou se objevily volné pozemky.

Náš záměr vytvořit rezervaci velkých kopytníků, která poslouží k obnově pestré krajiny, úřady zaujal, protože propojoval ochranu přírody s turistickým ruchem. A tak jsme dostali možnost na pozemcích města Milovice vytvořit první část. Posléze se připojily pozemky Agentury ochrany přírody a krajiny ČR a Středočeského kraje, takže v současnosti jsme na 350 hektarech.

Čím jsou velcí býložravci prospěšní přírodě?

Formují v krajině takzvanou jemnozrnnou mozaiku, z čehož jsou biologové skutečně nadšení. To znamená, že na relativně malém území dokážou vytvářet různorodá stanoviště – od nízko spasené trávy přes květnaté pastviny až po místa, kde právě roste vysoká tráva. Takovou pestrost člověk, i když se snaží sebevíce, nedokáže stejně kvalitně napodobit. Navíc jde o to, že takové napodobeniny z rukou člověka bývají poměrně drahé.

Proč má být příroda pestrá?

Především musím říct, že pestrá příroda je prostě krásná. Čím je pestřejší, tím je stabilnější a tím méně vyžaduje zásahy ze strany člověka. Přírodu z velké části ještě pořádně neznáme, takže nevíme, jaké organismy, které by bez pestré přírody vymizely, nám mohou být prospěšné. Obecně platí, že pestrá krajina funguje sama, je vyvážená. Pokud ji někde ochudíme, časem to začne drhnout.

A rád bych se vrátil k motýlům, jak jsme o nich mluvili na začátku. V naší milovické rezervaci díky velkým kopytníkům přibylo vzácného modráska hořcového o 1,7 tisíce procent! Netýká se to jen motýlů. Počty hořce křížatého vzrostly dokonce o asi 5,5 tisíce procent. To jsou jednoznačné důkazy, jak velcí býložravci této lokalitě prospěli.

Je to zkrátka přírodě nejbližší způsob péče o krajinu. Velcí kopytníci jsou unikátní také v tom, že obnovit velmi zanedbané pozemky do velmi pestré krajiny dokážou nejen levně, ale také rychle – v řádu jednotek let.

Dokáže pestrá příroda třeba i lépe odolávat extrémnímu počasí vyvolanému klimatickou změnou?

Na dostatečně velké ploše je skutečně stabilnější. Jednotlivé druhy mají možnost reagovat na klimatickou změnu tak, že najdou přijatelnější místo k životu kousek jinde. V posledních letech se také ukázalo, že pastevní ekosystémy velkých zvířat, ať to jsou divocí koně, zubři a pratuři v Evropě, zebry a žirafy v Africe nebo bizoni v Severní Americe ukládají o 50 procent uhlíku více než veškeré lesy na planetě, včetně deštných pralesů.

Je to proto, že trus velkých kopytníků není toxický, protože nepoužíváme žádnou veterinární chemii, jako se používá u hospodářských zvířat. Takže specializované druhy brouků netoxický trus za pár dní rozeberou a zatáhnou do země. Tím se ke kořínkům rostlin dostanou živiny, půda také lépe zadržuje vodu a ukládá se tam zmiňovaný uhlík.

Jsou nutní divocí koně, pratuři a zubři? Nestačilo by do vaší rezervace pustit třeba více jelenů a srnek?

Naše běžná lesní zvěř jsou okusovači, nedokážou spásat hrubou přestárlou trávu. Okusují kůru ze stromů nebo malé stromky. Velcí býložravci se specializují na invazní druhy travin a zvládají nejen čerstvé porosty, ale dokážou spásat i několik let staré porosty. To je právě důvod, proč jsme vsadili na velké kopytníky a nešli jsme cestou například hospodářských zvířat nebo jiných metod péče o krajinu. A osvědčují se i na jiných místech, kde se rozhodli jít stejnou cestou.

Česká krajina se stará o rezervace v Milovicích a v Národním parku Podyjí. Jak je to na dalších šestnácti místech, kde se velcí kopytníci vyskytují?

Rezervaci tam s pomocí přírůstků od našich zvířat založily jiné subjekty: od neziskových organizací přes obce až po soukromé zemědělce. Mimochodem: chystá se vyhlášení dalších rezervací velkých kopytníků. Jedna z nich by měla být v Doupovských horách, kde na ní pracujeme s ochranářskou organizací Refugium.

Organizací, pro něž je tato metoda přínosná, je hodně. Obvykle je to tak, že se musí starat o chráněné území, třeba o evropsky významnou lokalitu nebo chráněnou krajinnou oblast. A dokážou si spočítat, že nejlepší péče s nejnižšími možnými náklady jsou právě velcí kopytníci.

Když to hodně přeženu, rezervace fungují za cenu elektrického proudu v ohradníku. Jen v Milovicích to s náklady máme trochu složitější, protože tu stále nacházíme pozůstatky po sovětské armádě, včetně nevybuchlé munice, a také černé skládky, které tu vznikaly po odchodu vojsk.

Kolik stojí provoz milovické rezervace?

Je to několik milionů korun ročně. Zhruba třetinu příjmů tvoří dotace, druhou třetinu příspěvky od veřejnosti a poslední třetinu dary od firem a dalších větších institucí.

Neláká rezervace pytláky?

Zpočátku trochu lákala. Objevili jsme například pytlácká oka na stezkách zubrů, ale bylo to na tak odlehlých místech, že i kdyby se ho pytlákovi podařilo chytit, těžko by odtamtud dostal trofej nebo větší část zvířete. Spíše jsem to bral jako součást výhružek proti rezervaci z jistých nátlakových skupin.

Od koho a o co přesně šlo?

Musíme si uvědomit, že naše rezervace leží ve středních Čechách, nedaleko od Prahy a kousek od dálnice, takže třeba pro developery, spekulanty s pozemky, ale i další zájmové skupiny to je velmi atraktivní lokalita. Nepočítal jsem také s tím, že míra korupce je na některých úřadech skutečně enormně vysoká. Někteří úředníci jsou zvyklí vyhovět jen tehdy, když dostanou úplatek, a naopak dělat všechno proti, pokud úplatek nedostanou. Když se protnou tyto dvě okolnosti, často jsem zažíval hodně nepříjemné okamžiky.

Byla to taková kombinace poválečných Sudet a Divokého Západu: po odchodu sovětské armády se v Milovicích uvolnilo na šest tisíc hektarů. Přišli sem lidé různých charakterů, včetně zlatokopů. Zdejší situace se proto kultivovala postupně a pomalu. Ale pokud jde o korupci… Někdy mám pocit, že je to snad ještě horší než dříve.

Jak přesně funguje? Hlásil jsi nějaké případy třeba na policii?

Některé případy jsme zveřejnili, mysleli jsme si, že se tím někdo bude zabývat, ale to se nestalo. Byli jsme rovněž v kontaktu s protikorupčními organizacemi, které nám radily, jak postupovat. Musím se přiznat, že jsem byl možná poslední, kdo si přiznal, že po nás požadují úplatek. Dlouho jsem to bral tak, že zavádíme novou věc, s níž nemají na úřadech zkušenosti, takže se to různě natahuje a komplikuje. Typický výrok, který stav, do něhož jsme se opakovaně dostávali, nejlépe vystihuje, zněl: „Vy pro mě nejste priorita, musíte se snažit, abych vás mezi priority zařadil.“

Pokud takové žádosti člověk nevyhoví, musí čekat na banální úřední výkon roky, nebo se dotace pro rezervaci sníží o polovinu. Dvakrát jsme se v této souvislosti obrátili o pomoc na politiky nadřízené konkrétním úředníkům, ale výsledek byl přesně opačný. Dostali jsme se pod obrovský tlak, následovaly desítky kontrol.

Závěr, který jsem si z toho odnesl, není úplně optimistický. V Česku nemají problém lidé, kteří se do lokální nebo regionální korupce zapojí, ale naopak ti, kteří ji odmítnou. Nicméně jednoho z úředníků, který rezervaci nejvíce poškodil, nyní policie vyšetřuje v jiné kauze kvůli miliardovým škodám na životním prostředí.

Tlaky od developerů nebo zemědělských podniků na získání vaší půdy už opadly?

Je to vždycky ve vlnách. Nejhorší to bývá po volbách, protože subjekty, které o parcely mají zájem, obvykle sponzorují různé politické strany, a nová politická reprezentace je pokaždé někomu zavázaná.

Takže po podzimních komunálních volbách přijde další vlna?

Doufám, že tentokrát už ne.