Nedožité 100. narozeniny Soni Červené připomíná výpravná výstava

Velká část přízemí Českého muzea hudby se k poctě výjimečné umělkyně zahalila do červené barvy. Dvě velké fotografie Soni Červené a rudý neonový nápis „Diva“ zdobí ve dvoraně muzea vstup do expozice, která provádí životem operní pěvkyně, herečky a překladatelky.

Stačí vstoupit na červený koberec a následovat červený neon, který se jako nit táhne místnostmi v lodi bývalého kostela sv. Máří Magdaleny na Malé Straně. V každé z nich je zmapována významná etapa jejího života.

Jak to mimochodem sama umělkyně měla s červenou barvou přibližuje spoluautorka výstavy Miroslava Burianová. „Díky tomu, že si vedla podrobné záznamy o tom, v jakém oblečení vystupovala, tak víme, že v mládí červenou barvu prakticky nenosila. Tu si oblíbila až později. Ze závěru života se červených šatů i kloboučků dochovalo více a červenou barvu nosila opravdu ráda,“ říká.

Oděvy, divadelní kostýmy a doplňky - to vše nám osobnost Soňu Červenou opravdu hezky přibližují. Kromě oblečení, ve kterém na divadelních prknech ztvárnila například Elinu Makropulos v činoherní inscenaci Roberta Wilsona Čapkova dramatu Věc Makropulos jsou vystaveny také její šaty, které dostala od svého přítele, herce a tanečníka Vlastimila Harapese, nebo ty, které nosila na předávání významných ocenění.

Podle Burianové Soňa Červená detailně promýšlela oděvy, ve kterých vystupovala během koncertů i melodramů. Vtiskávala do nich svou duši i témata zpívaných kousků.

„Nejkrásnější kostýmy pro její melodramy vznikly v ateliéru Liběny Rochové. Například ten k programu Radúz a Mahulena vznikl skutečně ve spolupráci těchto dvou mimořádných žen, kdy Soňa Červená Rochové pouštěla tu hudbu a recitovala jí. Společně pak vybírali barvu i materiál šatů,“ popisuje spoluautorka výstavy.

Kariéru i životní příběh Červené v muzeu nevyprávějí pouze šaty. Prostřednictvím žesťových nástrojů z královéhradeckých dílen jejího pradědečka Václava Františka Červeného se můžeme seznámit s uměleckými kořeny její rodiny. „Ke svému pradědečkovi velmi vzhlížela, přestože zemřel před jejím narozením. Sama Červená říkala, že měla tak trochu jeho duši,“ dodává Burianová.

Naopak komplikovaný vztah měla se svou matkou Žofií, která se jí snažila vštípit, že cílem vzdělání je získat dobrého a zámožného manžela tak, jak se to povedlo jí samotné. Soniným otcem byl pražský kabaretiér, advokát a populární osobnost meziválečné Prahy Jiří Červený. Díky tomu se v bytě u Červených scházely osobnosti jako Bohuslav Martinů, Vlasta Burian nebo Eduard Bass.

Touhu vést společenský život na úrovni se svou matkou nesdílela, od malička se chtěla vydat na uměleckou dráhu. Vyrůstala však v blahobytu a to zejména poté, co se její rodiče rozvedli a matka se podruhé provdala za zámožného Karla Veselíka, který se stal Soniným adoptivním otcem. Přijala tak i jeho příjmení.

Při svých studiích na pražské konzervatoři už Soňa Červená žila sama. Po druhé světové válce byla také krátce vdaná. Vzala si majitele továrny na čokoládu Františka Slabého, který se ale v roce 1947 rozhodl emigrovat. Červená jej tenkrát nenásledovala, a to kvůli své rozjíždějící divadelní kariéře.

Kromě manžela ale přišla předčasně i o matku. Tu v roce 1948 zatkla tajná policie a odvezla do pankrácké věznice, kde po šesti dnech z neobjasněných příčin zemřela.

První divadelní zkušenosti získala v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha, kde ztvárnila roli Káči maršálkové v muzikálu Divotvorný hrnec. V roce 1947 si také zahrála ve filmové komedii Poslední Mohykán.

Na vytouženou operní kariéru přešla až později. A protože se kvůli odchodu jejího manžela o ní v Praze zajímala Státní bezpečnost, uchýlila se do Brna, kde přijala v roce 1952 místo altistky. K docenění jejího talentu došlo ale až při jejím angažmá ve východním Berlíně o šest let později. Na vrchol ji vyzdvihla role Carmen v inscenaci dirigenta Herberta Kegela.

Tu ve vitríně v Českém muzeu hudby připomínají mimo jiné i její kastaněty. „Ona se na ně naučila hrát a vždy, když ztvárňovala roli Carmen, tak se i hrou na ty kastaněty doprovázela, když jí to režisér umožnil,“ uvádí další spoluautorka výstavy a operní pěvkyně Olga Vít Krumpholzová.

Když se o ní i v Berlíně zajímala východoněmecká Stasi, rozhodla se emigrovat, a to posledním otevřeným přechodem 4. ledna 1962 do západní části města. A tím se jí otevřel svět. Vystupovala v předních operních domech v Kolíně nad Rýnem, Západním Berlíně, Hamburku, Dortmundu, Mnichově, Wiesbadenu, Frankfurt nad Mohanem, Norimberku, Stuttgartu, Vídni a San Franciscu.

„Pro její pěveckou dráhu bylo stěžejní, že chodila vždy včas, a myslím si, že když řeknu na 200 procent připravená, tak nebudu přehánět,“ poznamenává Olga Vít Krumpholzová.

Uznání se jí nakonec dostalo i v rodné vlasti, kam se vrátila v roce 1991. Obdržela řadu vyznamenání – titul Dáma české kultury, zlatou medaili J. F. Kennedyho, ceny Thálie, Alfreda Radoka a Classic Prague Awards, medaili Artis Bohemiae Amicis, státní medaili Za zásluhy a mnoho dalších. A hlavně nadále vystupovala.

Na prknech Národního divadla, které jí bylo v mládí z politických důvodů zapovězeno, se objevila poprvé v roce 2002 v alegorické němé postavě Janáčkovy opery Osud.

Umělecky činná byla až do své smrti. Její poslední role byla svatá Ludmila v oratoriu Jana Zástěry Nádech věčnosti. „Ve svých 97 letech se naučila zpaměti svůj part. Ve Vladislavském sále ho přednesla v češtině a téhož roku to prováděla v Lateránské bazilice v Římě italsky opět zpaměti,“ říká muzikoložka Dagmar Štefancová.

Výstava Soňa Červená bude v Českém muzeu hudby otevřena do 9. dubna 2026.