Hlavní obsah

Maroš Kramár: Přidali mě k těm, co znásilňovali ženy. Já ale nejsem násilník

Foto: televizeseznam.cz

Slovenský herec Maroš Kramár byl hostem Blanky Kubíkové v pořadu Moje místa.

Reklama

27. 12. 2020 12:00

V poslední době se do médií dostal především kvůli kauze údajného osahávání maskérky v zábavním pořadu. Přiřazení ke kauze MeToo odmítá. V kariéře má ale prý velké štěstí - může dělat to, co ho baví.

Článek

O herectví, ale i o tom, jaké je to být terčem veřejné kritiky, hovořil herec a bavič Maroš Kramár v pořadu Moje místa a Intimní zpovědi. (Autorka a respondent se znají, proto si v rozhovoru tykají, pozn. red.)

Ty jsi prý líný, ale bez práce být neumíš. Jak to jde dohromady?

Od přírody jsem líný, pohodlný člověk. Ale říká se, že právě lenoši jsou ti, kteří něco vymýšlejí, a právě proto jsou pokrokoví. Vymýšlejí věci díky své lenosti, aby svůj pohodlný život měli ještě pohodlnější. Je ale pravda, že práci, kterou dělám, mám rád. Je štěstí, když člověk dělá práci, která ho baví. A nechodí do ní jen proto, aby se jí živil.

Když už podepíšu smlouvu, tak potom už jsem pracovitý. Opravdu se tomu věnuji, učím se texty a s chutí pak chodím hrát. Mám ale štěstí, že jsem nezávislý a nepatřím k „úvěrovým“ hercům.

+1

Kdo takový „úvěrový“ herec je?

To jsou ti, kteří musí brát všechno, protože mají úvěr nebo splácí hypotéku. To já naštěstí nemusím. Když dostanu nabídku, tak si přečtu scénář. Zeptám se, kdo tam bude hrát a kdo to režíruje. Zjistím si, jestli bude dobrá společnost a jestli mě to bude bavit. A když to tak je, tak do toho „vlezu“.

Ty prý říkáš, že práce je jako žena, kterou když odmítneš, stane se tvým největším nepřítelem.

Stane se i to, že odmítnu. Ale naštěstí práce je dost, takže pak je namístě taková ta milosrdná lež: „Já bych to hrozně rád dělal, ale nemám na to čas.“ Ale už se i stalo, že jsem řekl: „Tohleto není můj šálek kávy, to nechci.“

Vyrůstal jsem mezi dospěláky

Poprvé jsi byl na jevišti už v šesti letech v Shakespearovi. Dědeček tě obsadil do představení Mnoho povyku pro nic. Jaké to bylo?

Když má v divadle hrát nějaké dítě, tak se většinou bere dítě nějakého herce nebo herečky, kteří v tom představení hrají, protože to je levné. Já jsem jako dítě v divadle vyrůstal. Tenkrát jsem měl po přestávce začít druhé dějství tím, že vykutálím balon do publika, a když mi ho nějaká dáma podá, pošlu jí ještě pusu a pak otevřu oponu. Měl jsem za to, myslím, patnáct korun. V tom představení hrál táta, který mě vždy vzal do divadla a pak domů. Rok nato jsem už hrál v pohádce tu nejmladší verzi děda Vševěda, který je ráno dítě, na obědě muž a večer stařec.

O tom, že bys byl třeba doktor, inženýr, nebo ekonom, jsi nikdy neuvažoval?

Vůbec ne. Byli jsme taková bláznivá, umělecká rodina. Děda byla režisér a herec, táta také herec. Mezi máminými sourozenci byla zpěvačka, kunsthistorička, fotograf a tanečník. Já jsem začal s divadlem už v šesti letech. V osmi letech to už byla televize a filmy. Ve třinácti jsem už dokonce hrál v Pověsti o stříbrné jedli režiséra Fratiška Vláčila. . Tam jsem se poprvé dostal do styku s češtinou.

Jak vzpomínáš na své dětství mimo hrání?

Bydleli jsme úplně v centru Bratislavy, kousek pod Michalskou věží. Dokonce jsem prý vyrůstal v domě, kde býval bratislavský kat. Do školy jsem chodil na Palackého ulici a proto jsem každý den chodil přes bratislavské Korzo. Takže já jsem ten typický staroměstský Bratislavan. A od toho se hodně odvíjelo i mé dětství. I když je pravda, že jsem byl víc na filmovačkách, protože jsem jich dělal hodně. Takže jsem vyrůstal mezi dospěláky.

Uměl ses zařadit mezi vrstevníky?

Každé děcko, které točí nebo filmuje, s tím má trošku problém, protože jsou děti, které ti závidí, a jsou děti, které se s tebou kamarádí jen proto, že jsi slavný. Nevíš moc, kdo se s tebou kamarádí upřímně. Komplikované je to i pro moje děti, protože vyrůstají s mým jménem.

Navíc taky šly hrát. Nerozmlouval jsi jim to právě z tohohle důvodu?

Ony to vědí. Vědí, že ten život je takový komplikovaný. A někdy je škaredý i tím, jak lidé umí být zlí.

Maskérky jsem se dotkl ze srandy

Před jsi mi časem říkal, že český bulvár dokáže být i laskavý. Ale ten slovenský, že je opravdu strašně ostrý a zlý. Je to tak pořád?

Nevím, který je krutější. Ale s českým mám takovou zkušenost, že mě častokrát osloví novináři a udělají pěkný autorizovaný rozhovor. A umí i pochválit. Kdežto na Slovensku je to většinou jen zlý bulvár, kde hledají něco, co by lidé četli. A čím ti můžou nějak ublížit. Takoví novináři jsou ale často srandovní, protože se nakonec vymlouvají stylem: „Já jsem to tak nemyslela. Já jsem to napsala jinak, ale šéfredaktor to změnil.“

Teď si na tobě smlsli dvakrát. Jednou kvůli tvému rozvodu a podruhé v souvislosti s debatou nad kampaní MeToo.

Je to tak. Já jsem se dotkl ze srandy kamarádky maskérky, ona to vzala samozřejmě jako fór. Sama mi říkala, že se nic nestalo. Teď je tu ale kampaň, že je třeba chránit ženy, které já ale ochraňuji celý život. Miluji je a chovám se k nim slušně. Sice se o mně říká, že jsem byl kdysi lamač ženských srdcí, ale přece kdybych byl nějaký chrapůň a násilník, tak bych u žen úspěch neměl.

Já jsem samozřejmě proti všemu násilí, nejen na ženách. Je třeba proti němu bojovat a celá kampaň proti násilí je super věc. Ale pokud se to, co jsem udělal já, nazve násilím, tak se tím celá kampaň zesměšní. My samozřejmě musíme nejen dětem ukazovat, kde jsou hranice, ale ty se nedají tak snadno určit. Každý jsme jiný.

Každý je má jinde.

Ano. Samozřejmě má platit, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého, ale nemůžeme úplně všechno zakázat. Může se to proti nám otočit.

Mně samozřejmě psali: „Co kdyby tohle někdo dělal tvojí dceři…“ Kdyby to ale mé dceři někdo udělal, tak v první řadě za ní půjdu a zeptám se, kdo to je a jestli ho zná. A když mi poví „ano, to je můj kamarád, je to v pořádku“, tak s tím nic nezmůžu.

To by pro tebe bylo v pořádku?

Ano, bylo. Ale kdyby odpověděla, že toho, co na ní sáhl, nezná, tak mu samozřejmě jako otec dolámu ruce.

Novináře přitom vůbec nezajímal vztah, který jsem se svou kamarádkou měl. Zajímalo je jen to, co jsem udělal. Já se ale necítím být vinný. Žádného násilí jsem se nedopustil, a přesto mě spojili s celosvětovou kampaní MeToo. Přidali mě k lidem, kterým dokázali, že drogovali a znásilňovali ženy.

Jenomže potom jsi měl údajně říci, že to přece nikomu nemůže vadit. A komu to vadí, to jsou nějaké zapšklé ženské.

To bylo proto, že mi dokola vnucovali svůj názor a já neustále vysvětloval, proč se mám omlouvat za věc, kterou jsem nikomu neublížil. Redaktorka, co mi volala, mi tehdy řekla, že jsem ublížil jí i dalším ženám. Tak jsem se jí a takovým ženám omluvil a nakonec jsem dodal, že je mi líto všech žen, kterých se nikdo nedotýká. Bylo ale použito jen to, co se hodilo.

Pojďme nakonec k jinému tématu: Jak dlouho myslíš, že tě bude ještě bavit to, co děláš? Teď je přece jenom v divadlech docela dlouhá pauza…

Právě v ní jsem si zkusil, jaké to bude v důchodu - jen sedět a nic nedělat. A zjistil jsem, že mě to celkem baví. Ale už to trvá dlouho, trošku začínám mít strach, jestli si vůbec stále pamatuji představení, která jsem chodil hrávat. Jsou to čtyři tituly a další zkoušíme. Čím jsem ale starší, tím víc mě baví i bydlení u vody a čtení.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované