Hlavní obsah

„Matka Jana Palacha se mě pořád ptala: Mělo to smysl?“ Poslední rozhovor s Dagmar Burešovou

Foto: ČTK, ČTK

Dagmar Burešová na archivním snímku agentury ČTK.

Redaktorka Seznamu zveřejňuje velkou část dosud nepublikované zpovědi Dagmar Burešové, ženy, jež v komunistickém režimu hájila disidenty i matku Jana Palacha a po listopadu 1989 byla jako ministryně spravedlnosti u vzniku nových demokratických zákonů.

Článek

„Nejsem nadšená, vadí mi, že ti, co vstupují do politiky, nejsou vedeni snahou udělat něco pro republiku, ale pro svou partaj a hlavně pro sebe. Ale říkám si, že když v Americe demokracie trvá přes 200 let, my nemůžeme chtít zázraky po dvou desetiletích,“ řekla Dagmar Burešová v lednu 2009 v bilančním rozhovoru, z něhož byly tehdy zveřejněny jen krátké fragmenty v jejím portrétu v týdeníku Květy.

Už tehdy nemocná Dagmar Burešová s vnějším světem příliš nekomunikovala, krátce nato se před ním uzavřela úplně. Nesetkala se už ani s herečkou Táňou Pauhofovou, která ji v roce 2012 hrála ve filmu o Janu Palachovi.

Nyní vám přinášíme podstatnou část interview.

Jak jste se vlastně dostala k tomu, že jste za normalizace obhajovala disidenty před soudem?

Když jsem začala s advokacií, tak jsem dělala hlavně občanské právo, a z toho zejména náhrady škody z pracovních úrazů, dopravních nehod a tak. A tak jsem se také účastnila různých setkání teoretiků, začala se pak věnovat pracovnímu právu, následně jsem vedla v ústředí české advokacie – to tady ještě nebyla advokátní komora – takzvanou pracovně právní sekci, a ta byla v roce 1968 kvůli mně zrušena...

To už byl trest za to, že jste hájila lidi, co nesouhlasili s okupací?

Vlastně ano. Moje první obhajoba se týkala těch asi sedmi signatářů listu, který sepsal Ludvík Vaculík a podepsali například Václav Havel, Pavel Kohout a další. Šlo o výzvu, aby ty takzvané spřátelené armády odsud odešly, aby tady přestala fungovat cenzura... Přesně to, kvůli čemu se v lednu 1969 obětoval Jan Palach.

„Tak jsme ho s paní Palachovou zažalovali...”

Vy jste následně zastupovala paní Palachovou v žalobě na jednoho z členů ÚV KSČ. O co šlo?

To byla žaloba proti Vilému Novému, který prohlásil, že to, co udělal Jan Palach, nebyl žádný hrdinský čin, nýbrž že se stal obětí podvodu, kterého se na něm dopustili takzvaní pravicoví oportunisté, již mu namluvili, že půjde o studený oheň, který sice bude hořet, ale jemu se nic nestane. Tak jsme ho s paní Palachovou zažalovali.

A prohráli jste.

Samozřejmě. To bylo v tu dobu jasné. Stejně jako když jsem podala několik žalob na ochranu osobnosti, když se Rudé právo někoho dotklo na cti. Soudkyně tehdy řekla, že ten výrok se nemohl dotknout jejich cti, protože žádnou nemají. To bylo dost zvláštní tvrzení.

Jak vzpomínáte na rok 1968?

Na jednu stranu jako na období, kdy jsem byla mladá, vycházely knížky, které do té doby nesměly vycházet, chodili jsme do divadla na hry, které se předtím nesměly hrát. A pak přišel ten zlom. 21. srpen. To byl jediný den v životě, kdy mě děti viděly brečet. Volali mi v půl třetí z letiště, protože jsem měla ten den letět do Ostravy, takže mi dali vědět, že se neletí. Všechno, co se dělo dál, bylo strašné. Dubčeka vyměnili za Husáka. Nastala normalizace.

Co bylo s vámi? Vy jste určitě nepřestala „zlobit“.

Nepřestala. Několikrát jsem byla vyslýchaná na Státní bezpečnosti. Když jsem pak po letech získala své spisy, tak tam bylo napsáno: „Je vidět, že lže.“ Podezírali mě ze sympatií k disidentům, ale ty jsem u soudu nedávala nijak najevo. Asi jsem měla odposlouchávanou kancelář. Také si pamatuju, jak za mnou v roce 1969 chodila paní Palachová, naprosto zoufalá matka, stalo se jí to nejhorší, co může žena zažít. Ke konci už byla od těch estébáků uštvaná. Pořád ji pronásledovali, pořád dál a dál. Pořád do ní hučeli... Museli jsem s ní jít vždycky na schody, aby nás nikdo neslyšel. Pořád se mě ptala: Myslíte, že to mělo smysl? To ode mě chtěla vědět. O kauze se se mnou ani neradila, protože tomu po právní stránce příliš nerozuměla.

„Zavolal mi Rychetský: Moc tě prosím, vezmi tu ministryni”

Tím, že jste zastupovala disidenty proti komunistickému režimu, jste postupně mezi nimi musela získat asi dost přátel. Je to tak?

No, že bych jezdila do té Havlovy party na Hrádeček, to zase ne, ale několik kamarádů jsem mezi nimi měla. Také jsme v listopadu 1989 chodili zvonit klíči na náměstí, pracovala jsem tehdy v Mezibranské ulici v centru, takže jsem to měla rovnou cestou z práce. Pamatuju si, jak mi jednou večer v prosinci zavolal Pavel Rychetský a byl strašně dojemný: „Moc tě prosím, nemáme nikoho do vlády na ministra spravedlnosti, vezmi to.“ Václav Havel si kladl podmínku, že to nesmí být nikdo ze soudců. On proti nim měl značné výhrady. Marně jsem se mu snažila vysvětlit, že osmdesát procent soudců dělalo normální věci, rodinné, opatrovnické, normální výpovědi, trestní kauzy. Nebyly to jen politické věci. Pavlovi jsem tehdy řekla: „Počkej chvilku.“ Šla jsem se poradit se svým mužem a ten mi řekl: „Jestli myslíš, že na to stačíš, tak řekni, že jo.“ Tak jsem šla, Havel mi dal pusu a brzy jsem byla ve vládě. To byla ještě ta původní komunistická, kam nás dosadili pět za Občanské fórum.

A zůstala jste v ní jen půl roku. Dalo se za tu dobu něco stihnout?

Dalo. Ale hlavně si pamatuju, že mě to strašně bavilo. Celý život jsem dělala s právem, snažili jsem se číst všechny možné teoretické knížky. A teď jsem měla možnost ty věci zavádět do praxe. Na ministerstvo se mi přihlásili takoví staří páni, někdejší soudci z Nejvyššího soudu, které jsem znala z praxe, že mi přijdou pomáhat. Na ministerstvu byl totiž slabý legislativní odbor, který vedl strašný bolševik, jenž tam předtím vyházel všechny, kteří k něčemu byli. A tihle pánové mi strašně pomohli. Nejdřív se zákony, které se musely rychle připravit: zákon shromažďovací, zákon o svobodě projevu... To byly sice zákony federální, ale my jsme k nim dělali podklady. Restituční zákony, zákony o mimosoudní a soudní rehabilitaci. Byla toho spousta, všechno se to dělalo honem.

A to všechno díky těmto starým pánům? To abyste je platili zlatem.

No a to jsme na ně přitom neměli žádné peníze. A nikdo z nich si o žádné neřekl. Dostávali jen párek k obědu. To byla krásná doba, taková euforie! To krásné vzedmutí, nadšení, něco úžasného! Na té spravedlnosti jsem byla strašně spokojená.

V červnu 1990 byly první svobodné volby a vy jste na ministerstvu pomalu končila.

Kandidovala jsem ve volbách za Občanské fórum na Moravě. Stejně jako Václav Klaus. A po volbách za mnou přišel Petr Pithart a říká: „My potřebujeme, abys dělala předsedkyni České národní rady.“

Takže vás převeleli?

Přesně tak. Vlastně jsem byla do každé funkce svým způsobem natlačená. Raději bych zůstala na ministerstvu, tam už jsem měla představu, co se tam děje. Ale holt jsem šla do té ČNR. A musím říct, že tu euforii jsem zažívala i tam. Vzpomínám si na to nadšení poslanců, slušnost. Vzájemnou spolupráci. Bylo to úžasné.

1992: politický pád a návrat do advokacie

Jak dlouho jste byla předsedkyní?

Do dalších voleb, do roku 1992. Do těch už ale šlo Občanské fórum rozdělené na dvě části: ODS a Občanské hnutí. My v tom hnutí byli samí idealisti, představovali jsme si, že za nás mluví práce, že nemusíme dělat žádnou kampaň. A volby jsme projeli. Dostali jsme 4,8 procenta, potřebovali jsme aspoň pět procent. Druhý den jsme měli mít s Petrem Pithartem projev na pietním aktu v Ležákách, byl tam i Václav Havel s Olgou a Olga mi říká: „Proboha, co jste to dělali?“ A já: „Nic.“

Volby jste prohráli a vy jste z politiky odešla. Bylo jasné, že se budete vracet do advokacie?

Bylo. Věděla jsem, že chci do své původní poradny, kterou do té doby pro mě držela moje dcera, jež je také advokátka. Můj vnuk je rovněž advokát. Můj tatínek byl také advokát. Maminka sice také vystudovala práva, ale tatínek nechtěl, aby dělala advokacii. Maminka totiž měla výjimečný smysl pro nespravedlnost: když někoho měla ráda, tak mu všechno prominula, a když ho ráda neměla, tak nesměl nic. Ale ona rovněž chtěla být taková opravdická maminka, chtěla být s námi doma.

A vy jste po návratu z politiky doma zůstat nechtěla?

Hlavně jsem si nedovedla představit, že bych měla všeho nechat. Měla jsem všelijaké nabídky do velké advokátní kanceláře, ale protože moje dcera chtěla, abych dělala s ní, tak jsem jí to splnila. Ale pracovat jsem musela i proto, že jsem musela vydělávat peníze. Můj muž měl v roce 1993 operaci srdce, pětinásobný bypass, tak bylo jasné, že on už pracovat nebude. Byl pediatr.

Kdy jste měla poslední případ?

Skončila jsem loni (rozhovor vznikl v roce 2009). I ze zdravotních důvodů. Prodělala jsem několik operací páteře. Při té první, to bylo v roce 2003, mi rozšiřovali míšní kanál, vyndali mi nějaký obratel a plotýnky a udělali mi tam titanovou skříňku. To jsem pak ještě dost chodila k soudu. Po dvou letech mi operovali ještě bederní páteř a od té doby se cítím tak po dvou hodinách přemýšlení strašně unavená, bolí mě hlava. Takže už to na nějaká dlouhá stání u soudu nebylo. Tak jsem praxi předala dětem. Teď už tak rok nic, co by souviselo s advokacií, nedělám.

To se s vámi nechodí radit o svých případech ani dcera nebo vnuk?

To jo. Občas mi něco přinesou a chtějí znát můj názor. Kuba mi vypráví o svých případech. Povídáme si o tom. To mě baví.

Zatím nemůžeme chtít zázraky

Jak jinak trávíte své dny?

Pořád něco dělám, vůbec nemám čas. Hrozně času mi také zabírá rehabilitace. Každý den musím cvičit, chodím na fyzioterapii, cvičím v bazénu. Ono se to pořád zhoršuje. Aspoň abych mohla chodit.

O veřejné dění se pořád zajímáte? Nepřepadá vás z toho skepse?

To víte, že nejsem zrovna nadšená. Vadí mi, že ti, co vstupují do politiky, nejsou vedeni snahou udělat něco pro republiku, ale pro svou partaj a hlavně pro sebe. Ale říkám si, že když v Americe demokracie trvá přes 200 let, my nemůžeme chtít zázraky po dvou desetiletích.

Doporučujeme

Další zprávy

Reklama