Hlavní obsah

Minuta ticha za oběti pandemie: „Vidíme čísla, ne smutek čtvrt milionu pozůstalých“

Foto: Kubeš Slavomír, ČTK

Na snímku z 24. února 2021 si lidé pročítají úmrtní oznámení na vývěsce pohřební služby na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad v Chebu.

Reklama

22. 3. 9:20

Stala se z toho organizačně-technická záležitost. Kolik čeho a nepřetížit nemocnice. Ale ve společnosti se střádá smutek, říká Petr Pospíchal, autor Minuty ticha. V pondělí v pravé poledne se na památku zemřelých rozezní zvony.

Článek

V pondělí 22. března se ve 12 hodin ozvou zvony tuzemských kostelů. Budou upomínat na již více než 24 tisíc Čechů a Češek, kteří zemřeli po nákaze covidem-19. Den nebyl vybrán náhodně: právě 22. března 2020, tedy před rokem, zemřel s novým koronavirem první občan České republiky.

„Bude to minuta ticha za oběti pandemie a také na podporu pozůstalých. Měli bychom se jako společnost naučit vnímat smutek jako velmi podstatný prvek času, ve kterém žijeme,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Petr Pospíchal, autor výzvy Minuta ticha. Bývalý disident, signatář Charty 77, politický vězeň a bývalý český diplomat se k pořádání této akce rozhodl, protože měl pocit, že společnost už bere pandemii jen jako organizačně-technickou záležitost a zapomíná na největší téma dneška – smrt a smutek s ní spojený.

Interview s Pospíchalem vzniklo během natáčení dalšího dílu publicistického pořadu Terén, který bude tentokrát věnovaný právě obětem nového koronaviru. Pořad najdete v úterý na Seznam Zprávách.

Co bychom měli vědět o akci Minuta ticha, ke které jste vyzval?

Minuta ticha za oběti pandemie se uskuteční v pondělí 22. března ve 12 hodin. Bude to skutečně minuta, takže to nebude událost, která by byla příliš vidět očima na ulicích. Jde o princip: Jsme v situaci, kdy se na ulicích vlastně nemůže odehrávat nic. Bude tedy připomínána v médiích, budou vyzvánět zvony, bude, doufejme, dost lidí, kteří si tu minutu ticha připomenou a prožijí se svými blízkými, nebo třeba i na pracovišti. A možná budou i akce z iniciativy někoho jiného, které si to připomenou ještě nějakým jiným způsobem.

Takto jsem to i myslel. Neměl jsem v plánu žádnou veřejnou akci, protože by byla v rozporu s tím, co musíme a máme dodržovat.

Můžu ještě dodat, že to bude minuta ticha za oběti pandemie a také na podporu pozůstalých. Měli bychom se jako společnost naučit vnímat smutek a smrt jako velmi, velmi podstatný prvek času, ve kterém žijeme.

Jak myšlenka na tuto iniciativu vlastně vznikla?

Iniciativa Minuta ticha vznikla tak, že jsem po Vánocích a v začátku nového roku cítil, jak se celá pandemie prezentuje v médiích už v podstatě jako jenom organizačně-technická záležitost. Kolik čeho a nepřetížit nemocnice a tak dále.

Já vím, že je to starost velká, ale lidem je třeba říkat také jiné věci. Mně hrozně chyběla nějaká debata o smutku. Vím o lidech, kterým zemřel někdo blízký. Smrt se už napravit nedá. Přičemž rozloučení většinou nemohlo být vůbec, nebo nemohlo být tak, jak jsou lidé zvyklí.

Smutek se ve společnosti skládá. Všichni známe počty zemřelých. Z toho je zjevné, že tu máme více než čtvrt milionu pozůstalých. To je podle mě základ dalšího velice vážného prvku krize. Nikde jsem nenacházel ucelenou úvahu o tom, jaké jsou důsledky toho neřešeného smutku.

Sepsal jsem o tom článek – Smutek a smrt v době pandemie – a na závěr jsem připojil takovou výzvu, abychom těm zemřelým udělali pietu. A jako datum mě napadlo první výročí úmrtí člověka v České republice na koronavirus, tedy 22. března.

A to samo o sobě stačilo?

Lidé to kvitovali a já si říkal: Tak třeba to někdo nějak uchopí a zvedne. Ale všichni si mysleli: Když to navrhl, tak to určitě nějak udělá. Pak mi dokonce začali někdy v druhé polovině února psát, co s tím tedy bude? Tak jsem říkal, že asi není jiné řešení, než se do toho pustit, protože by byla škoda, kdyby to nebylo, že? Napsal jsem výzvu k minutě ticha za oběti pandemie, kterou podepsali další dva lidé. To pochopitelně nemělo samo o sobě sílu se virálně šířit tak, aby to společnost zasáhlo. Věděl jsem, že je potřeba nějaký prvek, který to pozvedne. A tam se vzala myšlenka vyzvánění zvonů. Kdysi jsem ve vězení trávil čas s nynějším kardinálem Dukou. Nejsme sice žádní kamarádi, ale nějaký vztah máme. Tak jsem ho o to požádal, on moji výzvu předal České biskupské konferenci – věřím, že s doporučením – a zkrátka biskupové čeští odhlasovali, že se k tomu připojují.

A to znamená tedy přesně co?

Všichni kněží v České republice dostali dopis s instrukcemi a budou v pondělí v poledne vyzvánět zvony. Vnímám to jako takovou službu lidem, kteří to potřebují. Každou chvíli se stane, že zemře někdo další, o kom vím, koho jsem znal, znám, stýkal jsem se, nebo jsem o něm slyšel a je to mimořádně bolestné…

Je to takové rozloučení, byť třeba zpožděné. Potřebujeme si ten smutek připomenout a mluvit o něm. Aby to lidé dobře zvládli. Aby to zvládla společnost, protože to nekončí. Všichni víme, že jsme si už třikrát mysleli, že máme to nejhorší za sebou a vždycky se ukázalo, že je to vlastně úplně jinak. A společnost se vždycky chovala trošku jako dítě, které si už přece zaslouží bonbon, přitom by bývalo bylo lepší si bonbon odpustit a ještě chvíli vydržet. Osobně z toho teď mám trochu lepší pocit než v minulých měsících, ale pořád to neznamená, že by to už končilo. Čili lidé budou dál umírat a dál budeme cítit smutek. Musíme to uchopit nějak systémově.

A jak by to podle vás měla společnost uchopit systémově?

Podle mě nepomůže, že si přátelé doma zapálí svíčku. Je to dobré, ale nepomůže to. Jestliže nás po pandemii čeká krize, a ta nás prostě nemine, tak potřebujeme, aby byli lidé odolní a schopní ji zvládnout. Jenže smutek a stres, který se ve společnosti šíří, je trochu v rozporu s odolností, nadhledem, se schopností strategicky promýšlet budoucnost. Nás přitom čekají velice vážná rozhodnutí, která nějakým způsobem nasměrují budoucnost. Dnes nevíme jakým. Ale to všechno vyžaduje, abychom o smutku přemýšleli více zeširoka a spíše systematicky.

Když hovoříte o tom, že by se to mělo řešit nějak systémově, jak vnímáte přístup vlády a vůbec politiků právě k tomuto tématu?

Pro mě je důležitá společnost jako celek. Jistě, politická elita ji ovlivňuje, vláda musí vládnout, musí konat a my můžeme v lecčems vládu kritizovat. Na druhou stranu to ani ona nemá snadné. Připadá mi důležitější vyjádřit pietu a smutek a nepodléhat pokušení klást si otázku, kdo za to může. Ta má přijít později. Koneckonců vicepremiér Hamáček také mluví o tom, že až to skončí, měla by vzniknout komise, která zjistí, kdo co špatně rozhodl. Otázka, kdo za co může, je výsostně politická, z principu musí společnost rozdělovat, a my se teď potřebujeme spíše spojit. Říci si, že ať už nám kterýkoliv problém připadá jako důležitý, vážný a jako velké téma, tak to není tak velké téma jako smrt mnoha lidí.

Myslíte si, že tato doba, kdy kolem sebe vidíme mnohem víc smrti, než jsme byli zvyklí, naši společnost změní? Že třeba promění i naše vnímání smrti?

Lidská povaha je taková, že pokud nebezpečí pomine, tak chce trochu zapomínat. To je přirozené: Lidé potřebují žít tu každodennost, starat se o děti a vydělávat peníze, zkrátka potřebují velkou míru každodenního rytmu a ve smutku nevydrží dlouho. I v tom je smysl té Minuty ticha – že se smutek odbyde společně.

Když mohly pohřby ještě probíhat „normálně“, po obřadu se šlo k hostině, která už primárně nebývá smutná. V tomto smyslu se podle mě promění i náš vztah ke smutku, ovšem nikoli tak, že by ve společnosti setrvával smutek dlouho.

Co se podle mě promění, je právě ta každodennost. Nabude jiných rysů, které se teď dají těžko předvídat, ale které tady budou s námi nadále. Společnost bude muset víc držet pohromadě, být v ní méně individuí, protože my všichni na sobě strašně závisíme. Lidé si to mnohdy neuvědomují, ale dá se říct, že sám by nikdo nepřežil. Takže důraz na to společné asi bude o něco větší. Myslím si, že bude o něco větší potřeba opravdu zodpovědně promýšlet budoucnost, nejednat nahodile. Jak se to projeví, uvidíme. Ale nebude to lehká doba.

Právě to bych chtěl říct: Pojďme se na to všichni připravit tak, abychom ji zvládli. Nenechejme lidi v chudobě, protože to bude také jeden z prvků, který bude rozhodovat o tom, jak je společnost kvalitní, jak je schopná myslet na celek.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené