Hlavní obsah

Zrušení Eura? Pro mě by to byla osobní katastrofa, říká Coufal

Foto: Profimedia.cz

Obránce české reprezentace West Hamu United Vladimír Coufal se v podcastu Angličan otevřeně rozpovídal o prvních životních i fotbalových krocích v Anglii nebo o tom, co by pro něj znamenalo zrušení fotbalového Eura.

Reklama

22. 1. 19:15
Článek

O hladké integraci v Anglii, nástrahách angličtiny i strachu z nákazy koronavirem mluvil otevřeně v podcastu Angličan český fotbalový reprezentant a obránce West Hamu United Vladimír Coufal.

Při našem rozhovoru na podzim 2019 v Miláně před zápasem Ligy mistrů s Interem jste řekl, že se dá balon sebrat každému, s výjimkou Hazarda. Zajímalo by mě, jestli teď za půl sezony v Premier League jste hrál proti někomu, koho ve svém osobním žebříčku řadíte do stejné škatulky jako Edena Hazarda?

Musím říct, že Jack Grealish, fantastický, neuvěřitelný. Ten, když se s balonem rozběhne, má ho přilepený u nohy, je hrozně těžké mu ho vzít. Fakt. Ještě je hrozně chytrý, takže ucítí kontakt, spadne… To je fakt nepříjemné, když ho nechcete faulovat, je hrozně těžký mu vzít míč. Fantastické krytí míče, dynamika, rychlost a technika, jak říkám, chytrost, takže super hráč. Nevím, jak dlouho může vydržet v Aston Ville, ale každopádně je to on, kdo jim rozbíhá všechny akce, 90 % jich jde přes něho. Bez Grealishe je Villa, troufnu si říct, skoro poloviční.

Takže určitě Jack Grealish a teď v momentální formě Marcus Rashford, taky neuvěřitelný hráč. Možná ještě lepší, než byl Hazard v Chelsea. Neuvěřitelně dynamický, rychlý, první tři kroky nejde chytit a s balonem toho taky umí hodně. Takže tihle dva asi.

Proti komu jste podle mě hodně uspěl, tak byl Raheem Sterling, který je na papíře určitě taky hráč, který by pro krajního beka měl být postrach. Vy osobně jste zahrál i na Sterlinga hodně dobře a vlastně celý ten zápas se West Hamu tehdy povedl.

Zápas se West Hamu povedl, to je pravda, ale v tom systému, který City hrají, tak to bylo těžké. Tam jste chvilku hrál na Sterlinga, chvilku na Cancela, pak tam se stahoval Gündoğan. Takže oni ty strany hrozně přečíslují. Potom tam ještě nastoupil De Bruyne, který nehrál od začátku, což byla pro nás taky výhoda.

Sterling je taky takový nepříjemný, vrtkavý, ale to je prostě zápas od zápasu. Taky musíte mít trošku štěstí. Kolikrát se může stát, že mu přečtete tu kličku, dáte mu tam nohu, ale odrazí se to třeba přímo jemu do běhu. Záleží taky, jak se jim chce chodit jeden na jednoho, jakou mají náladu nebo jak se momentálně cítí. Když jim dáte najevo, že před nimi couváte, když se jich bojíte, takže oni to začnou navádět a pak jste, víte kde…

Takže nesmíte dát najevo strach a musíte vyrazit po nich a snažit se je co nejrychleji dorazit. A pak už je to o štěstí. Různí hráči chodí třeba jenom na pravou nohu, na levou nohu. Pak chodí v určitých pozicích na pravou nohu, když jsou blíž k vápnu, tak chodí spíš do centru na levou nohu. Takže to všechno o nějaké přípravě a musím říct, že ve Slavii jsem tady tu přípravu moc nedělal, měl jsem ty hráče načtené z české ligy a samozřejmě neměli takovou kvalitu. Tady jsem se začal připravovat i takhle.

Nevzpomínám si, kdo tak hladce vklouznul do toho života na ostrovech jako Vy s Tomášem Součkem. Ono to samozřejmě souvisí s tím, že se West Hamu daří. Jak si sám vysvětlujete to, že působíte dojmem, jako byste s Hammers hrál nějakou třetí, čtvrtou sezónu?

Já si myslím, že je to tím, že já si z ničeho nic moc nedělám. Když mám hrát Premier League, tak jdu hrát Premier League. Samozřejmě, byl to pro mě sen. Nebudu říkat, že jsem před prvním zápasem na hřišti Leicesteru nebyl nervózní, ale potom, když dostanete balon na nohu, tak je fotbal všude stejný.

Prostě, co mám v hlavě, to udělám, no a když se něco nepovede, tak je to prostě fotbal, nikdo neumře, nikdo nikoho nezabije. Je to fotbal, jsou horší věci. Ve světě teď umírají miliony lidí, takže když ztratíte balon, je to ten nejmenší problém.

Poslechněte si celý rozhovor v podcastu Angličan

Souvisí Váš úspěch i s tím, že hrajete hodně podle své přirozenosti, že vám prostě říkají: Vláďo, hraj tak, jak to cítíš, jak to umíš, že nejste prostě příliš svázaný desítkami taktických zadání?

To ne, ve Slavii jsem byl ještě trošku volnější než tady. Ve West Hamu musím víc bránit a víc kluky zajišťovat. Mimochodem měl jsem s trenérem Stuartem Pearcem videoporadu, na které mi řekl, že jsem se hodně zlepšil, že už tolik neotvírám prostory za sebou. Tvrdil, že je to velký posun, že jsou za to rádi, že už nejsem úplně takový volnomyšlenkář, jak jsem byl ve Slavii.

Pořád hraju to, co cítím a co si myslím, že bude nejlepší pro tým. Nikdy nebudu alibista, že když bude někdo v těžké pozici, tak si stoupnu tak, aby mi nešlo nahrát. Budu na něho naopak mávat, aby všichni viděli, že chci balon. I kdybych potom měl tu chybu udělat ve finále já, tak pořád je to lepší než kdybych se spoluhráči schoval a nešel tomu kamarádovi pomoct. Pak bych mu v kabině nemohl nic říct a nemohl bych se na něho ani podívat.

A s tím mi pomáhá i manželka, protože taky to pro ni není teď jednoduché. Má tady 2 děti, je zavřená, nic tady nemůže dělat a vůbec si na nic nestěžuje. Je tady se mnou v domečku a prostě si to užívá… Užíváme si, že jsme v Anglii. To, co jsem vždycky chtěl, tak ona ten sen žije se mnou. Nestěžujeme si a bereme to tak, jak to přijde.

Když člověk mění zaměstnavatele a notabene, když změní totálně prostředí, že jde do jiné země, která je jiná jazykově, jiná kulturně. Stěhuje se, má malé děti, je to velký stres. Z čeho jste měl největší strach nebo co se ukázalo být nejtěžší?

Musím říct, že když jsme sem přicházeli, tak manželka ještě byla těhotná, takže z toho jsem měl největší strach. Měl jsem nějaké informace o místním zdravotnictví, které, řekněme si to na rovinu, není úplně v topu, myšleno to veřejné zdravotnictví. Takže jsme se nakonec rozhodli rodit v Česku. Respektive zkusili jsme to tady, manželka tady byla na kontrole a nebylo to úplně ideální, takže, takže jsme se nakonec rozhodli rodit v Česku.

Já si dělal starosti, jak to zvládneme všechno, jak manželka zvládne všechno tady přivézt, sama, se dvěma dětmi. Ještě jsme si dělali starosti, když jsme bydleli v apartmánu, který byl teda fantastický, ale chtěli jsme už něco většího. V Anglii je hrozně těžké sehnat nějaký domek, který ve všem vyhovuje. Aby byl přibližně do půl hodiny nebo do tři čtvrtě hodiny od tréninkového centra, od stadionu, aby to mělo nějakou zahradu pro děti, aby to bylo nějak na nějaké úrovni, a zároveň, aby dům nebyl v nějaké špatné čtvrti, a ještě za rozumnou cenu. Takže to taky bylo celkem dlouhé hledání, ale nakonec jsme našli a musím říct, že jsme teď spokojení, až na tu covidovou situaci, ale to věřím, že se teď brzo zlepší.

A co řízení? Už jste v Anglii odřel auto?

To byla taky jedna věc, ze které jsem měl strach, že si na tohle nemůžu zvyknout. Ale musím říct, že první jízda, jel jsem se Sukem (Tomáš Souček, pozn.red.) a ten mě trošku korigoval, ale říkal, že úplně v pohodě. Musím říct, že od 2. dne tak úplně v pohodě a není důvod se toho bát, protože za chvilku si zvyknete.

Jakou pomoc vám právě Tomáš v prvních dnech a týdnech poskytoval? Ještě mě napadl třeba Polák Łukasz Fabiański, který byl v Arsenalu kdysi nejlepší parťák Tomáše Rosického.

To je pravda, to říkal, že byl nejlepší kamarád s Tomášem Rosickým. My tu máme takovou partu z východní Evropy, jako Jarmolenko a já, Suk a Łukasz. Hodně se bavíme třeba před tréninkem nebo v posilovně a snažíme si i pomáhat, jeden druhému, když to jde nebo když něco druhý potřebuje.

Suk mi hodně usnadnil ty začátky, ale ta jeho role byla spíš v tom, když on přišel do Anglie, tak jakoby otevřel dveře pro mě.Nebo pro další české hráče. Kdyby býval vyhořel, tak si myslím, že se West Ham třeba, nebo žádný anglický klub do Česka zase hodně dlouho po hráčích nepodívá. Ta jeho služba byla největší v tom, že hrál dobře a že se za mě zaručil, že taky můžu hrát dobře.

Jsem hrozně rád, že jsem ho, zatím, nezklamal a snad nikoho ve West Hamu, takže to byla ta největší služba, kterou on pro mě udělal. Teď, když jsem tady byl sám, když manželka rodila, tak mě samozřejmě pozval potom přes svátky, ať k nim přijdu na večeři. Takže, takhle si pomáháme tady.

Takže kdyby vám to nešlo, tak Tomáš by to schytal…

To nevím, jestli by mu říkali, ale já bych měl špatný pocit. Vím, že on se za mě přimluvil nebo že se ho na mě ptali. On prostě dal za mě ruku do ohně, že jsem schopný tu Premier League zvládnout a že jsem schopný tady klukům pomoct. Takže já jsem rád, že jsem to splnil. Oni by mu to možná nevyčítali, protože ta částka, za kterou jsem šel, byla samozřejmě velká na obránce v mém věku, ale nebyla úplně astronomická na poměry Premier League.

Co Vaše angličtina, jak šla nahoru od příchodu do Londýna?

Já si myslím, že hodně. Musím říct, že jsem na sebe hodně náročný. Beru dost hodin angličtiny, takže jsem chtěl být ještě na lepší úrovni, ale zase na druhou stranu, všichni v klubu mě chválí. Říkají, že používám správné fráze, dobrou gramatiku a že to jde dobře. Já sám na sobě cítím, že jsem se zlepšil, že se nebojím mluvit se spoluhráči. Když něco potřebuju, tak se zeptám.

Sám víte, jak je těžké rozumět někdy Angličanům, když oni nechtějí, abyste jim rozuměl, takže tam je to těžší. Ale třeba se zahraničními hráči, když mluvíme anglicky, tak to nemám vůbec žádný problém. S Jarmolenkem i s Łukaszem Fabiańskim, tak se bavíme, jsme schopní si povídat půl, tři čtvrtě hodiny, úplně v pohodě. Cítím se v tom fakt sebevědomý.

Lepší se i moje schopnost rozumět skotské angličtině trenéra Moyese. Když jsem přišel, tak jsem koukal, jakou řečí to na mě mluví. Teď na mě řve pokyny a říká mi v přípravě, co mám dělat, jak mám hrát, jak mám rozehrávat třeba standardky nebo kde mám stát. I tomhle jsem se zlepšil. Rozumím mu skoro na první dobrou, takže v pohodě.

Foto: Profimedia.cz

Kouč David Moyes dohlíží na svého českého svěřence, jehož si zatím nemůže vynachválit.

Pamatuju si, jak mi Jindřich Trpišovský říkal, že jste jedním z hráčů, který si během zápasu hrozně rád povídá, s trenérem. Tak by mě zajímalo, jak je to mezi Vámi a Davidem Moyesem? Vypadá to, že tam během zápasu probíhá nějaká komunikace, že tam na sebe brebentíte.

On si mě vždycky přivolá a řekne mi, kde mám stát nebo co mám dělat, co mám udělat rychleji. Musím říct, že to je takové příjemné. Na druhou stranu, nenechá vás chvilku hrát, protože na mě furt něco volá. S trenérem Trpišovským to bylo takové kamarádské, to jsme si povídali, to mě fakt bavilo, to byla sranda. Vždycky jsem mu řekl nějaký názor na věc a on mi řekl, buď jo nebo ne. Musím říct, že s trenérem Trpišovským to bylo příjemné povídání u lavičky. S trenérem Moyesem? Ten mě spíš jakoby diriguje, ten mně má jak na PlayStationu, trošku.

Česká fotbalová komunita vás zná jako Cufa. V Anglii jsem koukal na sociálních sítích, že vám nějací lidé začali říkat Vlad, nebo máte zaděláno na nějakou jinou přezdívku?

Oni ty přezdívky tady úplně neřeší. Buď vám říkají příjmením, to se mi úplně nelíbí… kdyby na mě řvali Coufal, tak to je takový blbý. Tak jsem jim zkusil vysvětlit, jakoby, Cuf nebo Coufi, ale to je pro ně těžké na vyslovení. Ooni furt říkaj Kufe nebo Koufe nebo něco takovýho a na to jsem zase neslyšel. Nebo na mě volaj Vlady nebo prostě Vlad, že to mají jako rychlejší.

Trenéři někdy na mě volaj Couf, Cuf nebo Ciuf nebo takhle, takže to je lepší, ale nejčastější bylo Kuf nebo Koufe a já říkám: Ty jo, na koho to volají? Tak jsem koukal kolem sebe, tak nakonec jsem to byl já.

Vy jste bohužel přestoupil do Anglie v době, která je strašně složitá a celý svět bojuje s pandemií koronaviru. Spojené království je jednou z nejhůř postižených zemí, teď aktuálně se pohybuje už ve třetím, zatím vůbec nepřísnějším lockdownu, strašná spousta lidí v podstatě nemůže vytáhnout paty z domu. Jak tohle Vy osobně a Vaše rodina snášíte?

Nebudu říkat, že je to jednoduché. Ne ani tak pro mě, protože já mám stejně nejradši, když po tréninku přijdu a jsem doma s rodinou, mám tady klídek a nemusím nikam chodit, maximálně na nějakou procházku. Když ale máme volno, tak je to těžší, protože nemůžu vzít děti do nějakého koutku, do nějakého centra nebo se někam podívat na nějakou atrakci. Jak jsem říkal, pro manželku je to těžké, protože je tady celé dny zavřená, ta má pořád ten samý stereotyp. Já se zajdu aspoň vyvětrat na pár hodin do tréninkového centra, pokecám si s klukama, vidím jiné lidi. Aspoň je tady Naty Součková s Terezkou, takže se sem tam holky navštěvují.

Doufám, že za chvilku se to s tou vakcinací bude pomalu zlepšovat a doufám v rychlý posun, protože tady ta situace je fakt špatná. I Premier League má hrozně zvláštní pravidla. Třeba snídani si můžeme dát normálně v tréninkovém centru, ale na oběd už tam nemůžeme do stejné kantýny, můžeme jíst jenom venku nebo si to vzít s sebou domů. To je, je hrozně zvláštní, jako kdyby covid ráno spal a přicházel až s obědem.

Teď se zeptám na koronavirus Vladimíra Coufala, fotbalisty, protože i v Anglii jsou případy, hráčů, které koronavirus zasáhnul nějak víc. Příkladem je Allan Saint-Maximin, jedna z hvězd Newcastlu, který má únavový syndrom, už se s tím potýká řadu týdnů. Máte, máte obavu z něčeho podobného?

Nikdy nevíte, jak na to Vaše tělo může reagovat. Říká se, že jste zdravý, jste trénovaný, takže by to mělo být v pohodě, že ano. Ale jak říkáte tady na tom příkladu, nikdy nevíte. Zrovna tady tenhle hráč, to je asi jeden z nejsvalnatnějších borců, co v Premier League je, a co to s ním udělalo.

Určitě z toho mám strach. Prostě chráním se a nechci to chytit. Jednak kvůli rodině, protože máme teď malé miminko a nevíte, jak to na něj může působit. Jednak kvůli tomu, že vás to vyřadí. Protokoly Premier League říkají, že čtrnáct dní nebo deset dní jste pryč a to vás může vyřadit na tři zápasy. Na vaše místo si sedne někdo jiný a už vás tam pak půl roku nemusí pustit. Nehraje se na zásluhy, jako se hrálo předtím, ale hraje se, kdo má aktuální formu a kdo v sestavě je.

Jaké to vlastně je hrát na stadionu pro 60 tisíc lidí, kde není ani noha? Jsou tam dva realizační týmy, je tam pár stevardů… Vás jsem vždycky považoval za hodně kontaktního člověka, který hrál pro diváky a nasával tu atmosféru.

Musím říct, že je to fakt šílené, když to vidíte. Že jste v Premier League, a já jsem na to koukal odmala, teď jste viděl tu atmosféru, ty stadiony, jak ty lidi fotbalem žijí. Vždycky jsem se na to těšil, teď jsem konečně tady a hraju tady před sedačkami. Takže to je těžké na psychiku, ale říkám si, že tam jsou horší věci než hrát před prázdnými stadiony.

Když ten covid začal, tak jsme měli se Slavií před derby a už hrozilo, že se bude hrát bez diváků. Já jsem si v té době neuměl představit, že se bude hrát jeden zápas bez diváků, že derby bez diváků se hrát přece nemůže. To jsem bral jako nejhorší věc, která by se mohla stát, a teď vidím, že se to stát může, že se tady hrají největší zápasy na světě bez diváků. Já tedy moc doufám, že do léta dá do kupy, protože teď momentálně bych nechtěl, aby EURO bylo bez diváků. Ale hlavní jsou lidské životy a zdraví, aby se to dalo do pořádku a lidi začali normálně žít. Já jsem v tomhle optimista a věřím, že covid brzo povolí.

Udělala mi velkou radost jedna mise, kterou jste podnikl společně s Tomášem Součkem a velvyslancem Liborem Sečkou, když jste šli vzdát hold padlým československým vojákům na jeden z londýnských hřbitovů. Znal jste vlastně tuhle část historie, je to něco, co Vás zajímá?

Já musím říct, že jsem maturoval z dějepisu a hodně úspěšně, takže jsem určitě věděl, že čeští letci hráli důležitou roli v RAF. Tady ta akce od pana velvyslance Sečky, klobouk dolů, jak to vymyslel, protože to se mi moc líbilo a určitě to je nějaký druh respektu a úcty, který můžeme vyjádřit lidem, kteří obětovali život za to, že si tady můžeme žít tak, jak si žijeme,

To je to nejmenší, co my jsme mohli s Tomášem udělat, že jim tam položíme na hrob kytku a že na ně prostě všichni myslíme a že si připomeneme Den válečných veteránů. Jak říkám, oni se zasloužili o náš život daleko víc, než my se zasluhujeme. Takhle, jak říkáte, nejsme jenom fotbalisté a myslím, že je to dobrý příklad i pro další občany, když to někde uvidí, že někdo za ně bojoval, že někdo za ně položil život, i když není v republice a leží prostě někde jinde, tak si zaslouží nějakou vzpomínku.

Takže počítáte s tím, že se EURO hrát bude?

Určitě nepočítám s tím, že by EURO nebylo. To by byla taková malá osobní katastrofa pro mě, se musím přiznat. Nemám vůbec v hlavě, že by EURO nebylo. Mám v hlavě jenom to, jestli bude s diváky nebo nebude a jestli na EURO pojedu nebo nepojedu. Nepřipouštím si, že by EURO nebylo, protože by to byl asi velký zásah pro celou fotbalovou Evropu, jak pro fanoušky, tak pro všechny.

Ale tady tohle nebude to pravé EURO, kdy to má atmosféru té jedné země, kde všichni fotbalem žijí. Teď to bude roztahané po celý Evropě, ale už jsme slyšel i názory, že by se to mohlo odehrát tady na ostrovech, ale nevím, jak moc to je reálné. Každopádně by to bylo hezké.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované