Hlavní obsah

Zradil nás náš prezident i Západ, tvrdí afghánský držitel Pulitzerovy ceny

Svět bez obalu: Afghánský fotograf Masúd Husajní o svém útěku z Kábulu a o tom, co prožívá. „První, na co jsem pomyslel poté, co jsem opustil Afghánistán, bylo, že jsem ztratil sám sebe a nevím, kdo vlastně jsem.“ (Video: Milan Šíma)

 

Reklama

5. 9. 8:00

Masúd Husajní je známý afghánský fotograf, který pracoval pro agenturu AFP. V roce 2012 získal za svou práci v Afghánistánu Pulitzerovu cenu a se svými fotografiemi zvítězil i v prestižní soutěži World Press Photo.

Článek

Nyní se Masúd Husajní nachází v Nizozemsku, kam se mu podařilo odletět posledním komerčním letem z kábulského letiště. Prostřednictvím Skype poskytl exkluzivní rozhovor Seznam Zprávám.

Můžete popsat, jak vypadaly vaše poslední okamžiky před tím, než jste opustil Afghánistán?

Měl jsem z Kábulu odletět 15. srpna. Den předtím jsem šel brzy spát, abych byl připravený. Ale ve dvě nebo ve tři hodiny ráno mi začali volat známí ze zahraničí a ptali se, kde jsem a co se v Kábulu děje. Neměl jsem tušení, proč se o Afghánistán najednou tak zajímají. Řekli mi, že slyšeli ve zprávách, že hlavní město padlo. Na to jsem odpověděl, že to není možné. Že já tu jsem a nic se tu neděje.

Pak jsem ale vyšel ven z domu a poprvé za posledních 20 let jsem v místě, kde bydlím, uslyšel silnou střelbu a exploze. To mě opravdu vyděsilo. Snažil jsem se přes své kontakty ve vládě zjistit, co se děje. Dozvěděl jsem se, že prezidentský palác je prý úplně prázdný. To mě vyděsilo ještě víc. Vzal jsem všechny své věci, všechno, co jsem mohl – svůj foťák, notebook, externí disky, nějaké dokumenty – a společně s bratrem jsem hned vyrazil na letiště. Po cestě jsem neviděl žádného vojáka nebo policistu, a ani to se mi snad nikdy nestalo. Prázdné ulice byly podobně děsivé.

Vyzvedli jsme ještě kolegu a dorazili na letiště. Tam už v té době byl velký zmatek. Bylo tam mnoho cizinců z neziskovek, z médií a jiných organizací, kteří se snažili dostat letenky a odletět z Kábulu. Já si vyzvedl svou palubní letenku. Pak jsem tam zahlédl svoji kolegyni – aktivistku za práva žen – a v tu chvíli jsme se bez jediného slova objali a začali brečet. Ona se mě pak zeptala: ‚Masúde, myslíš, že jsme Afghánistán ztratili nadobro?‘ Odpověděl jsem, že si myslím, že ano.

Nastoupili jsme do letadla. Mělo asi hodinu a půl zpoždění. A když vzlétlo, byl to pro mě opravdu emocionální okamžik… Věděl jsem, že už se do Afghánistánu nevrátím a nikdy už neuvidím svůj dům a všechno ostatní.

Když naše letadlo přistálo v Istanbulu, podíval jsem se hned na internet, protože jsem byl zvědavý, co se děje. A první zpráva, na kterou jsem narazil, byla ta nejhorší zpráva, kterou jsem si za posledních 20 let přečetl: Kábul padl.

Pak jsem na letišti zahlédl svoji kolegyni – aktivistku za práva žen – a v tu chvíli jsme se bez jediného slova objali a začali brečet. Ona se mě pak zeptala: ‚Masúde, myslíš, že jsme Afghánistán ztratili nadobro?‘ Odpověděl jsem, že si myslím, že ano.
Fotograf Masúd Husajní v rozhovoru pro Seznam Zprávy

Jste stále v kontaktu se svými přáteli a kolegy, kteří zůstali v Afghánistánu? Jak popisují současnou situaci v zemi? Co se tam teď děje?

Samozřejmě. Jsem v kontaktu se všemi. Zůstává tam polovina mého života, snažím se být informován o všem, co se tam děje.

Bohužel je teď v Kábulu velký zmatek. Ceny veškerého zboží prudce vzrostly, v bankách nejsou žádné peníze a všechno je velmi nejisté. Nikdo neví, co se stane. Mnoho novinářů a lidskoprávních aktivistů se schovává a snaží se ještě utéct ze země. Čekají na jakoukoliv možnost evakuace. V zemi všechno zkolabovalo. Nic nefunguje. Lidé nemohou získat pasy ani občanské průkazy. To je důvod, proč se tak upínají k nějaké další možné evakuaci, aby si zachránili své životy.

Jak se Tálibán chová k médiím nebo k ženám, kterým během své předešlé vlády zakázal pracovat a studovat? Jaká opatření teď bude podle vás Tálibán přijímat?

Děje se to samé, co dříve.

Hned první den, kdy obsadili Kábul, nařídili národní televizi, že se na obrazovce nesmí objevit už žádná žena. A všem ženám přikázali, aby zůstaly doma a nechodily do práce. I když Západu tvrdí, že se budou chovat jinak, tak je to jen jedna velká lež. Oni se nezměnili. Jsou ještě horší.

V Tálibánu existuje několik skupin, ale všechny měly jen jeden společný cíl – obsadit Kábul. Poté, co ho získaly, se teď jednotlivé frakce nemohou dohodnout, jak budou v Afghánistánu vládnout. To je důvod, proč se jedna část Tálibánu snaží uklidnit mezinárodní společenství a říká, že se všechno změnilo, že věří v dodržování lidských práv. A druhá část, vojenský výbor, který sídlí v Kvétě v Pákistánu a má úzké vztahy s pákistánskými představiteli, vždy podporovala násilí. Byl to vojenský výbor, který teď nařídil, aby tálibánští bojovníci chodili dům od domu a hledali novináře a aktivisty. Dokonce se už stalo, že když je nenašli, zabili jejich příbuzné. Například před několika dny v Herátu zabili bratra novináře, který už žije v Evropě, takže jeho samotného zabít nemohli. Pak jsem četl ve zprávě OSN, že Tálibán poté, co obsadil město Barch, střelil jednu ženu – aktivistku – do úst. Nedávno vyhlásili, že dívky nebudou smět chodit na střední školy. A ty, které už studují na univerzitách, se budou muset učit odděleně od mužů.

Tohle všechno svědčí o tom, že se vůbec nezměnili. Oni teď jen čekají, až je mezinárodní společenství a OSN uzná jako vládce Afghánistánu, a pak začnou znovu realizovat genocidu. Tálibán například neuznává šíitský islám, který ale vyznává 25 % afghánských obyvatel. Stejně tak neuznává i další minority. Tohle představuje do budoucna velké ohrožení lidských práv a všeho, co se v Afghánistánu za posledních 20 let dosáhlo. Tohle teď všechno zničí.

Tálibán dovede Afghánistán do další občanské války. Před několika dny se pokusili zaútočit na jednu z posledních oblastí, kterou neovládají - na údolí Panžšír. Tato oblast je ale velmi těžce přístupná, tak tam alespoň přerušili internetové spojení.

Tohle všechno znamená, že cokoliv řekli, nebo slíbili během mírových jednání, byly jen velké lži.

Foto: Profimedia.cz

Fotograf AFP Masúd Husajní hovoří ve Washingtonu v květnu 2012 o své fotografii, která získala Pulitzerovu cenu. Husajní zvítězil v kategorii Breaking News Photography se snímkem mladé dívky křičící po útoku sebevražedného atentátníka na svatyni Abul Fazl v Kábulu v prosinci 2011.

A můžete vysvětlit, jak je vlastně možné, že Tálibán získal kontrolu nad Afghánistánem tak rychle? Vždyť Národní afghánská armáda dostala vojenské vybavení a trénink v hodnotě miliard dolarů: Jak je možné, že 50 tisíc špatně vyzbrojených tálibánských bojovníků tak rychle porazilo 200 tisíc afghánských vojáků s tou nejmodernější vojenskou technikou?

Zaprvé náš bývalý prezident Ghání je zrádce. Měl velmi blízký vztah k Tálibánu, je s ním i etnicky spřízněný. Jako další důvod vidím, že západní státy a celkově mezinárodní společenství se v posledních 20 letech nechovaly k Afghánistánu poctivě a upřímně. Narážím na volební podvody v letech 2009, 2014 nebo 2018. Všichni vědí, že to byl podvod. Západ podporoval jen svoje kandidáty, což byl v roce 2009 Karzaí a v letech 2014 a 2018 Ghání. Kandidáty, kteří žili v zahraničí, třeba ve Spojených státech. Takže Západ nebyl upřímný, když tvrdil, že nám přináší demokracii. Oni nechtěli, aby této zemi vládli její občané a veřejnost. Jenže to byl důvod, proč byla vláda tak slabá.

Snažili jsme o tom mluvit se Severoatlantickou aliancí, s americkými představiteli, snažili jsme se přesvědčovat každého, kdo pracoval v Afghánistánu, aby přijali to, co opravdu chtějí lidé, ale nikdo nás neposlouchal. Za tuto chybu tak mají plnou zodpovědnost.

A teď po 20 letech, když se tu vytvořila nová generace, která začala věřit v nové hodnoty, jako je svoboda, svoboda slova, ve všechny vymoženosti demokracie, tak ta je teď obrazně řečeno unesena Tálibánem. Je mu ponechána napospas. Evakuace těchto lidí z Afghánistánu má teď skončit… Mnoho lidí, kteří neměli přímý kontakt s lidmi ze Západu, ale kteří žili podle západních hodnot, které sem tito lidé přinesli, teď musí zůstat v Afghánistánu. To pro ně představuje obrovské nebezpečí a je to pro ně tragédie.

Tragédii prožíváme my všichni. Když jsem přijel do Holandska, tak jsem tu hovořil s mnoha přáteli – Afghánci, Íránci, lidmi z Holandska i z jiných zemí, kteří mají nějaký vztah k Afghánistánu. Všichni jsou z toho strašně smutní. Znamená to, že miliony lidí budou teď psychicky mučeni tím, co tam bude. A můj názor je, že není žádná naděje, že by v Afghánistánu byla v budoucnu nějaká stabilita a bezpečnost. Tato země se vrátí zpět do roku 2001 a stane se znovu novým rájem pro všechny teroristické skupiny světa.

A jakou má tedy podle vás vlastně Tálibán podporu mezi Afghánci?

Oni podporu nemají. Kdyby nějakou měli, tak bychom neviděli ty davy lidí u kábulského letiště, kteří chtějí utéct. Mají možná podporu ve svých vlastních regionech a provinciích, ale nemají žádnou podporu etnických Hazárů, Tádžiků nebo Uzbeků.

Tálibán chce jen vládnout, chce mít moc. To není nic nového, mají to v genech. Už král Abdurrahman Chán dělal něco podobného a snažil se pozabíjet všechny Hazáry a Tádžiky. Sebral těmto etnikům velké množství půdy a dal ji Paštunům. V Afghánistánu nikdy nebyla spravedlnost, ani těch posledních 20 let. Snažili jsme se to lidem ze Západu říct. Neposlouchali nás. Bez spravedlnosti bude v Afghánistánu pořád nějaká válka a budou zde i teroristé všeho druhu.

Střípky z války v Afghánistánu:

+22

Vaše země má velmi těžký osud, dlouho se bojuje, válka byla dlouhá. Vím, že váš otec byl v opozici proti sovětským okupantům v 80. letech a celá vaše rodina kvůli tomu tehdy musela Afghánistán opustit. Teď, po tolika letech, jste musel ze země utéct i vy. Jak těžké je být Afgháncem?

Já opravdu nevím. Dnes ráno jsem přemýšlel o cestě, kterou jsem si prošel. Můj otec byl proti sovětskému režimu, ačkoliv nikdy nevzal do ruky zbraň. Byl to spisovatel, historik, psal o historii. Takže jsme utekli do Íránu, což si nepamatuji, protože jsem byl ještě malý. Dostali jsme se tam do utečeneckého tábora a pak jsme žili v jednom íránském městě 20 let. Já si pamatuji, jak mi otec říkal, že když jsme opouštěli Afghánistán, myslel si, že v Íránu budeme jen třeba rok. Nakonec z toho bylo 20 let. A poté jsem dalších 20 let žil v Afghánistánu a nabídl jsem této zemi veškerou svou energii. Dal jsem Afghánistánu všechno, protože jsem tam našel svůj domov. Během svých reportáží jsem byl 12krát zraněn. Byl jsem přepaden, když jsem studoval na univerzitě. To všechno jsem kvůli své zemi protrpěl. Nikdy jsem odtamtud nechtěl odejít. Projel jsem téměř celou Evropu a dalších asi 35 zemí, ale nikdy jsem nechtěl žít jinde, protože svůj domov miluji. A teď se stalo tohle.

Nenapadá mě podobný osud jiného národa na světě. Nemám doklady, nemám zemi, stát, nemám vládu, nemám nic. A abych byl upřímný, tak první, na co jsem pomyslel poté, co jsem opustil Afghánistán, bylo, že jsem ztratil sám sebe a nevím, kdo vlastně jsem.
Fotograf Masúd Husajní v rozhovoru pro Seznam Zprávy

Západ nás zradil, prezident Ghání nás zradil, a teď nevím, co se mnou bude. Mám nějaký pas, ale nevím, co s ním za několik měsíců bude, protože Tálibán bude novým vládcem země. Nevím, jestli ho budu moct vyměnit. A ani nechci o nový Tálibán žádat. Já Tálibán neuznávám. Nechci, aby si mě někde zaregistrovali.

Ve skutečnosti vůbec nevím, co se mi může stát. Prodloužil jsem si své vízum v Holandsku na další tři měsíce, ale nevím, co bude pak. Kam půjdu. Co bych měl udělat. O všechno, co jsem měl v Afghánistánu, jsem přišel. Odvezl jsem si jen tu svoji zmíněnou kameru, notebook a externí disky. Nemám práci, žádné pojištění, nemám nic, nemám ani dům. Je to opravdu těžké.

Nenapadá mě podobný osud jiného národa na světě. Nemám doklady, nemám zemi, stát, nemám vládu, nemám nic. A abych byl upřímný, tak první, na co jsem pomyslel poté, co jsem opustil Afghánistán, bylo, že jsem ztratil sám sebe a nevím, kdo vlastně jsem. Tohle je situace, do které se dostalo mnoho lidí, kteří se mnou vyrůstali, pracovali pro Afghánistán a obětovali pro něj svůj život. Opravdu nevím, co bude dál.

Další detaily rozhovoru s afghánským fotografem Masúdem Husajním naleznete v úvodním videu.

Rozhovor je součástí pořadu Svět bez obalu, jehož archiv si můžete projít zde.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované